U pobřeží Guamu
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 82216
Bitva ve Filipínském moři, k níž došlo 19. a 20. června 1944 během vylodění na Saipanu v Marianách, byla největším střetnutím letadlových lodí v historii. Na japonské straně se jich účastnilo devět a na americké patnáct.
Zásadní reorganizací prošlo palubní letectvo, které bylo na letadlových lodích rozděleno do tří Kōkūtai. Bombardéry, stíhačky a průzkumné letouny na lodích Taihō, Shōkaku a Zuikaku spadaly pod Kōkūtai 601. Z palub Jun´yō, Hiyō a Ryūjō operovala Kōkūtai 652 a letci Kōkūtai 653 byli přiděleni na letadlové lodi Chiyoda, Chitose a Zuihō. Mezi nové stroje palubních jednotek patřily stíhací bombardéry. Jejich úkolem bylo napadat doprovodná plavidla letadlových lodí, poškodit je nebo potopit a vázat na sebe část obranné palby. Pro tento účel mělo sedm z výše uvedených plavidel samostatné perutě stíhacích bombardérů A6M2 Model 21.
V této oblasti mělo na ostrovech základny několik nově zorganizovaných námořních stíhacích jednotek. Některé již měly být vyzbrojeny novými stíhačkami „George“ a „Jack“, ale všechny nakonec používaly A6M Zero, především Model 52 a 21. Před bojem o Mariany byly v oblasti dislokovány Kōkūtai 261 na Saipanu a Meleyonu, Kōkūtai 263 a 265 na Guamu, Kōkūtai 343 na Tinianu, Kōkūtai 202 na Moenu a Truku a Kōkūtai 253 na Etenu.
Japonci však v této bitvě přišli o více než 600 letadel a tři letadlové lodi. Naplno se zde projevily nedostatečné zkušenosti nově vycvičených letců. Svůj díl na porážce měl i fakt, že oproti střetnutím z roku 1942 byla řada japonských velících důstojníků lodí v porovnání s předchůdci o deset služebních let mladší. Velká část z nich přitom vůbec neměla zkušenosti z letecké služby.
Ačkoli údery amerických letadel na letadlové lodě způsobily menší škody na nepřátelských válečných plavidlech než v předchozích bitvách, americké ponorky to vynahradily potopením dvou ze tří japonských letadlových lodí, takže Zuikaku zůstala jedinou funkční velkou letadlovou lodí Císařského námořnictva.
Na americké straně měly na japonskou porážku zásadní vliv systém radarů a řízení leteckých operací, stíhací krytí a efektivní protiletadlová palba. Japonská strana část těchto prvků obrany předvídala a dokonce přinejmenším v jednom případě japonská osádka úspěšně použila aluminiové fólie na zmatení amerických radarových operátorů.
Američané během dvoudenní bitvy přišli o 130 letounů a 76 pilotů nebo členů osádek. V řadě případů se podařilo zachránit sestřelené letce v blízkosti základny nebo plavidel nepřítele. To byla podpora, kterou Japonci pro své osádky neměli k dispozici.
Námětem pro boxart Piotra Forkasiewicze je právě jedna ze záchranných akcí. Dvouplošník SOC z lehkého křižníku USS Montpelier během 19. června vyzvedl z hladiny moře dva letce jen několik mil od západního pobřeží Guamu.
Letoun byl přetížený a pojížděl na hladině. Všiml si ho noční stíhač Lt. Russell L. Reisener z VF(N)-76 z USS Hornet. Denní mise pro něj byla neobvyklým úkolem a zpozoroval nejen americký dvouplošní, ale i japonské letouny, které se v okolí letiště chystaly na přistání.
Ochranu hydroplánu převzaly dvě dvojice nočních stíhacích letců z USS Enterprise. Jednu dvojici tvořily Corsairy a v druhé letěli LtCdr. Richard E. Harmer v Corsairu a Lt. Henry C. Clem z VF-10 v Hellcatu. Právě tato smíšená dvojice v 16.00 lokalizovala letoun SOC, právě ve chvíli, kdy jeho osádka volala zoufale o pomoc, protože na ni útočilo Zero.
Clem na Zero neprodleně zaútočil, přešel do stoupání, ale když ve stoupání zpomalil, tak se mu japonský pilot dostal do zad a smrtelně jej zasáhl. Hellcat se zřítil do vody a japonského letce začal pronásledovat Harmer. Nepodařilo se mu jej dohonit, ale alespoň se pokusil z velké vzdálenosti na nepřítele vystřelit. Z japonského letounu vyrazil kouř, ale nezpomalil a zklamaný Harmer pronásledování přerušil a nenárokoval vítězství.
Oním zkušeným japonským letcem byl por. Shinya Ozaki, velitel stíhací jednotky Kōkūtai 343, Harmerova palba zasáhla nejen jeho letoun, ale navíc jej smrtelně zranila. Ozaki krátce po nouzovém přistání zemřel. Více se o tomto letci dozvíte v textové části stavebnice.
Japonské velení po této porážce intenzivně hledalo řešení, jak pomocí letounů překonat propracovanou obranu amerických operačních svazů, které díky kombinaci radarů, krytí stíhacími letouny a silné protiletadlové obraně byly těžko napadnutelné. Zrodila se taktika letců Kamikaze.
Obsazení Saipanu americkými silami rovněž vytvořilo podmínky pro vybudování letecké základny strategických bombardérů B-29, v jejichž doletu se díky novému letišti nacházelo Japonsko.