Australské šestnáctky
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 8286
Cesty spojeneckých leteckých jednotek během druhé světové války byly někdy velmi spletité a jejich piloti čelili řadě potíží. Jako příklad dvou rozdílných průběhů nasazení mohou sloužit dvě peruti RAAF, které se na přelomu let 1944 a 1945 staly součástí australského Coltishall Wingu.
Jeho první jednotkou byla 451. peruť, která byla od května 1941 až do konce roku 1944 nasazena v Africe a ve Středomoří. Nejdříve její piloti létali s Hurricany, v březnu 1943 přesedlali na Spitfiry a v druhé polovině roku dokonce ve Středomoří testovali Hawkery Typhoon Mk.Ib. Nakonec však jednotka zůstala věrná Spitfirům. Její nasazení bylo ale natolik monotónní a sporadické, že se v letech 1942 a 1943 stala squadronou s nejnižší úrovní morálky v RAAF. Koncem roku 1944 velení neuvažovalo o přesunu 451. peruti zpět do Austrálie a její výzbroj se nehodila pro nasazení v Itálii. Proto odevzdala své Spitfiry Mk.IX jinému útvaru, přesunula se do Británie a přezbrojila na Spitfiry Mk.XVI.
Podstatně barvitější historii za sebou měla druhá jednotka australského Wingu, 453. peruť. Poprvé byla nasazena se stroji Brewster Buffalo v bojích proti Japoncům a po těžkých ztrátách ji velení na jaře 1942 rozpustilo. Nová jednotka RAAF byla s tímto číslem založena s letouny Spitfire v létě 1942 ve Velké Británii. Na počátku roku se stala součástí 125. Wingu v rámci 2nd Tactical Air Force. Byla jednou z perutí, které v červnu 1944 operovaly z francouzského území, a do Velké Británie se stáhla v září 1944. Svá poslední letecká vítězství její piloti zaznamenali 27. září 1944 v boji s Messerschmitty Bf 109 u Arnhemu.
V Británii byly obě peruti v rámci australského Wingu dislokovány na letišti Matlaske a staly se součástí Air Defence of Great Britain (ADGB). Hlavním úkolem australských letců byly útoky na odpalovací zařízení zbraní V-1 a V-2 v Nizozemí. Ojediněle dostávali za úkol provést fighter sweep nebo doprovázet bombardéry, ale hlavním úkolem Australanů byly útoky proti pozemním cílům, jejich terčem se stávaly vlakové transporty nebo obrněné transportéry. S nepřátelskými letci se Australané již nestřetávali, jejich hlavním protivníkem však byla protiletadlová obrana.
V čele Wingu stál bývalý velitel 453. peruti RAAF, W/Cdr Donald G. Andrews, jenž prošel službou u 615., 245. a 175. peruti RAF. U australské 453. peruti sloužil do května 1944 a za své výkony obdržel DFC. Po operační pauze se v únoru 1945 stal velitelem australského wingu, ale přestože v něm byla začleněna jeho stará 453. peruť, létal do boje také s piloty z 451. peruti. Později vzpomínal, že během deseti dnů mu německý flak sestřelil dva wingmany, oba letci se naštěstí zachránili. V záznamech obou perutí jsou však příčinou ztrát Spitfirů především závady a nehody.
V dubnu 1945 prováděl australský Wing především doprovody britských bombardérů. Tyto denní akce většinou směřovaly nad severní Německo. Výjimkou byl 11. duben a nálet přibližně stovky Halifaxů na nádraží v Bayreuthu. Wing při této akci vedl osobně Andrews a provedení doprovodu nebylo úplně snadné, protože osádky bombardérů měly problémy s udržením formace. Během dubna 1945 to byl již třetí nálet na toto město a v jejich důsledku byla zhruba třetina budov zničena. Americké jednotky do města vstoupily 14. dubna 1945.
Posledním, slavnostním úkolem australského Wingu byl doprovod nizozemské královny Wilhelminy při jejím návratu do Nizozemí 2. května 1945, který provedla 453. peruť. Po skončení války v Evropě se Wing přesunul na základny v Německu.
Andrewsův osobní Supermarine Spitfire LF Mk XVI, TB520, s trupovým označením DGA a kresbou Gremlina, pokračoval po skončení války ve službě ještě po dobu téměř dvou let. V polovině června 1945 jej na základně Wunstorf převzala 183. peruť RAF. O několik týdnů později Spitfire putoval do Velké Británie k 587. peruti RAF. Po jejím zrušení v červnu 1946 se majitelem bývalého Andrewsova stroje stala 691. peruť. Spitfire byl neopravitelně poškozen 24. března 1947 při startu na letišti Middle Wallop v hrabství Hampshire.