BITVA O BENZÍN
Převzato z: „Clean Sweep: VIII Fighter Command Against the Luftwaffe - 1942-45".
Text: Thomas McKelvey Cleaver
Osmá letecká armáda i velitelství bombardovacího letectva RAF měly (mírně řečeno) averzi k názorům, které se je snažily přesvědčit, aby změnily své priority strategických cílů a hledaly "kouzelný bod ", který by mohl způsobit pád Německa.
Německo a jeho spojenci neměli ani zdaleka takový přístup k
zásobám ropy jako Spojenci. Němci byli během příprav na válku ve 30. letech 20.
století nuceni vytvořit syntetický a ropný průmysl a spojenectví s Rumunskem považovali
za svůj velký diplomatický úspěch, protože jim umožnilo přístup k ropným polím
v okolí Ploesti, jako jedinému zdroji ropy v Evropě, a především pak jejich
kontrolu. Ropná pole v Ploesti byla zdrojem 30 % zásob ropy Německa a jeho
spojenců. Hlavní nápor na Sovětský svaz se odehrával na jižní frontě, kde by
očekávaný úspěch u Stalingradu umožnil přístup k ropným polím v Baku.
Spojenci si byli vědomi této Achillovy paty Německa. Jednou z prvních misí amerických těžkých bombardérů byl neúspěšný pokus jednotky HALPRO, prvních B-24 přidělených v roce 1942 k 9. letecké armádě, bombardovat Ploesti. Útok nebyl dostatečně silný na to, aby způsobil trvalé škody. Když byly síly Osy po květnu 1943 vytlačeny ze severní Afriky, stalo se Ploesti znovu cílem útoků, tentokráte operace Tidal Wave, která byla provedena 1. srpna 1943. V důsledku této opět neúspěšné mise byla v Itálii vytvořena 15. letecká armáda, která měla speciálně za úkol uskutečnit rozsáhlou a trvalou kampaň s cílem Ploesti zničit.
Plánovači USSTAF generála Spaatze odhadovali, že by mohli snížit německou produkci benzinu o 50 %, pokud by 15. letecká armáda podnikla 15 misí proti Ploesti a 8. letecká armáda 10 misí proti německému průmyslu syntetických paliv. Ploesti a německý průmysl pro syntetickou výrobu benzínu byly pro Wehrmacht jedinou možností, která mu umožňovala udržet si schopnost vést mechanizovanou válku. Britští plánovači na ministerstvu pro válečnou ekonomiku dlouho bezvýsledně prosili sira Athura Harrise z Bomber Command o útok na tyto cíle. Harris takový „všelék" odmítal, protože by ho odvedl od plánu na zničení německých měst.
Generál Spaatz argumentoval Eisenhowerovi, že zničení zásob benzinu pro tanky je mnohem větší ranou nepříteli než zničení snadno opravitelných železničních překladišť. Spaatz věděl, že se mu nepodaří odvést pozornost SHAEF od plánu útoků proti dopravním cílům, a dodal, že k letecké ofenzívě proti palivovým komplexům by stačila polovina bombardérů Osmé letecké armády, zbytek by mohl být nasazen proti železničnímu systému. Bohužel, zkušenosti letectva, z výsledků dřívějších úderů na „strategické" cíle, a také vzhledem k neúspěchu útoků proti cílům spojeným s výrobou kuličkových ložisek z podzimu předchozího roku, se obracely proti Spaatzově snaze, a to i přes plnou podporou generála Arnolda ve Washingtonu.
Modré nosy 352. stíhací skupiny "Blue-Nosed Bastards of Bodney" byly barveny v několika odstínech modré, dokud nebylo značení standardizováno použitím tmavě středomořské modré RAF. (USAF official)
Churchill, který se obával, že zabití velkého počtu francouzských a belgických civilistů, žijících v blízkosti železničních stanic, by způsobilo politické problémy jak během války, tak i po jejím skončení, upřednostňoval kampaň proti palivovému průmyslu. Na poradě na velitelství SHAEF 25. března 1944 však Eisenhower naléhal na generála Fredericka Andersona z 8. bombardovacího velitelství ohledně možného neúspěchu kampaně proti výrobě syntetických paliv, načež byl Anderson nucen uznat, že letectvo „nemůže zaručit, že útoky na palivové cíle budou mít nějaký přímý efekt v počátečních fázích připravované invaze". Anderson však zároveň prohlásil, že kampaň proti výrobě syntetických paliv „by měla rozhodující účinek v období přibližně šesti měsíců". Protože se Eisenhower obával bezprostředních potíží spojených s invazí armády do Francie a jejím udržením se tam, se proti tomuto návrhu se postavil. Náčelník štábu RAF maršál letectva sir Charles Portal našel kompromisní řešení s návrhem, že takovou kampaň zahájí jak Osmá letecká armáda, tak bombardovací velitelství RAF, jakmile budou spojenecké armády pevně usazeny v Normandii a případný německý protiútok bude zažehnán.
Protože se Patnáctá letecká armáda invaze neúčastnila, podařilo se Spaatzovi přesvědčit Teddera, aby mu krátce po Eisenhowerově rozhodnutí umožnil misi proti Ploesti. Výsledky byly tentokrát tak dobré, že Tedder povolil Patnácté letecké armádě podniknout od začátku dubna do konce června 1944 opakované útoky, při nichž byla rumunská ropná pole a rafinerie vážně poškozeny a produkce ropy značně omezena. Na konci srpna 1944 pak Osa ztratila veškerý přístup k rumunské ropě po kapitulaci země následkem sovětského postupu.
Čtyři stíhací skupiny 15. letecké armády, které se mezi březnem a červnem 1944 přezbrojily na letouny P-51, tedy 31., 52., 322. a 325. stíhací skupina, dosáhly při těchto misích působivých výsledků jak proti rumunskému letectvu, tak proti Luftwaffe. Herschel Green, vedoucí eso 325. skupiny, který byl veteránem severoafrického, sicilského a italského tažení, později vzpomínal, že letecké bitvy nad Rumunskem byly „nejintenzivnějšími boji, který jsem během svého působení zažil". Ploesti bylo tak důležité, že dvě skupiny Luftwaffe - včetně II./JG 52 Ericha Hartmanna - byly staženy z východní fronty, aby obranu Ploesti posílily.
Legendární Chuck Yeager na křídle svého druhého P-15, P-51D "Glamourus Glen II", ve kterém v listopadu 1944 sestřelil Me 262.
Po prokázaném úspěchu kampaně v Ploesti požádal Spaatz znovu Eisenhowera o povolení bombardovat továrny na výrobu syntetických paliv. Když mu Eisenhower řekl, aby počkal do konce léta, vypukla mezi nimi hádka, která byla tak ostrá, že prý Spaatz vyhrožoval rezignací. Eisenhower ustoupil a povolil Osmé letecké armádě zaútočit ve dvou květnových dnech, kdy počasí nad Francií bránilo bombardování železničních cílů.
První z těchto misí se uskutečnila 12. května 1944. Celkem 886 bombardérů bylo vysláno bombardovat komplex továren na syntetická paliva ve středním a východním Německu, kde narazily na velký odpor stíhačů.
John C. Meyer z 352. stíhací skupiny se u Prenzlau málem stal obětí stíhacího souboje. Když spatřil formace B-17 obklopené výbuchy, se dvěma letkami od 487. perutě se tam vydal na průzkum. Po přiblížení spatřil ve vzduchu několik padáků a poté i tři houfy nepřátelských letadel. První dva, které spatřil, mu zmizely v husté mlze, ale jedné Bf 109 ze třetí skupiny se nepodařilo dostat včas pod příkrov mlhy a Meyer ji jednou dávkou zapálil. Poté, co sledoval její havárii, spatřil letiště s bombardéry. Provedl na ně útok, při kterém zničil He 177. Když se od letiště vzdaloval, zaútočila na něj Bf 109 a Meyerovi se podařilo uniknout jen díky sérii prudkých manévrů, provedených v natolik malé výšce, aby si na okamžik myslel, že se musí havarovat. Meyer se však vrátil do Bodney a dokončil poslední misi svého prvního operačního turnusu s nárokem, který zvýšil jeho skóre na 15,5 vítězství, z toho 8,5 vzdušných.
Osmá letecká armáda při misi 12. května 1944 ztratila celkem 46 bombardérů. Letecké boje však byly zároveň jedním z nejhorších dnů pro Jagdwaffe, která hlásila ztrátu 61 stíhaček. Albert Speer o tomto úderu ve svých pamětech napsal: „Toho dne byla technologická válka rozhodnuta." Speer nařídil opravě závodů na syntetická paliva nejvyšší prioritu. Dělníci pracovali na obnovení výroby 24 hodin denně.
Kapitán Pierce McKennon byl jedním z nejdéle sloužících pilotů u 4. stíhací skupiny, přišel v roce 1943 a létal bojové mise až do konce války. (USAF official)
Ve dnech 28. a 29. května se bombardéry Osmé letecké armády vrátily, aby zasáhly nově opravená zařízení, zatímco Patnáctá letecká armáda zasáhla Ploesti svými dosud největšími útoky. Odposlechy ULTRA v červnu potvrdily, že výroba benzinu byla snížena na polovinu. Po těchto útocích Speer sdělil Hitlerovi, že pokud bude nepřítel v těchto útocích pokračovat i v létě, nebude mít Německo do podzimu možnost ve válce pokračovat.
Do invaze zbýval týden a před vítězstvím v Normandii měly přijít rozsáhlejší boje. Strategické bombardování konečně našlo cíl, který měl změnit válku.
V polovině června se Spojenci pevně usadili na pobřeží Normandie. Generál Spaatz zopakoval svou žádost, aby bylo Osmé letecké armádě povoleno obnovit útoky na palivový průmysl. Eisenhower mu dal písemné povolení odklonit bombardéry od přímé podpory invaze ve dnech, kdy bylo nad Německem dobré počasí a kdy nebyla potřebná účast bombardérů na útocích proti „Crossbow" (německá odpalovací stanoviště V-1) nebo pro podporu pěchoty.
Závody na výrobu syntetických paliv se nacházely v blízkosti uhelných ložisek v Porúří, ve Slezsku, jižně od Berlínu a u Lipska. Tyto závody vyráběly 75 % celkových německých zásob pohonných hmot: z toho bylo 85 % vysoce kvalitní nafty a benzínu a veškerý letecký benzin.
Téměř třetina této produkce byla soustředěna v obrovském závodě Leuna u Merseburgu a Politz, 70 mil (cca112 km) severovýchodně od Berlína. Pět dalších závodů umístěných ve středním Německu vyrábělo další třetinu.
Továrna Leuna měla 250 budov na ploše tří čtverečních mil (7,7, km2) a zaměstnávala 35 000 dělníků, z toho 10 000 otroků nebo válečných zajatců. Objekt takové velikosti měl být snadno zasažen přesným bombardováním, ale německá ochrana spočívala v tom, že ze stovek malých zařízení stoupal mastný černý dým, který znemožňoval viditelnost. Kromě toho existovaly falešné budovy, které byly postaveny mimo závod, a které byly bombardovány stejně jako závod samotný. Továrnu chránilo 600 protiletadlových kanónů ráže 88 mm podporovaných radarem a zároveň se v oblasti nacházely základny několika stíhacích jednotek Luftwaffe.
Merseburg se stal pro posádky bombardérů známý jako "Mercilessburg" (pozn. red.: hrátka se slovy se základem slova nemilosrdný). Lt. Tom Landry, který se později stal hlavním trenérem týmu Dallas Cowboys, odlétal většinu svých misí v kampani proti palivovým cílům, vzpomínal, že oblohu nad městem a továrnou vyplňoval „rozzlobený černý oblak vybuchujícího flaku".
55. stíhací skupina se v létě 1944 vzdala svých P-38 a přešla na P-51. (USAF official)
Letouny B-17 a B-24 shazovaly především 250librové bomby, které nebyly dostatečně silné, aby zničily železobetonové stěny chránící skladovací nádrže, kompresory a další stroje. Tyto lehčí bomby také dovolovaly německému personálu efektivnější hašení požárů, protože ty byly méně intenzivní a netrvaly tak dlouho, ve srovnání s ničivým účinkem 4000librových "cookies" RAF, které způsobovaly většinu škod.
V létě 1944 často přicházelo špatné počasí, které bránilo bombardérům v častém návratu k těmto cílům. Němci dokázali během čtyř až šesti týdnů uvést závody zpět do výroby, byť ve snížené kapacitě. Ke konci kampaně už byli plánovači letectva, využívající zintenzivněný fotoprůzkum, schopni načasovat útoky tak, aby se shodovaly s obnovením výroby.
Útok v rámci války o benzín 20. června 1944 byl veden proti obrovskému závodu v Politz. Podporu v oblasti cíle poskytovala 4. stíhací skupina. Na bombardéry zaútočilo padesát Me 410 od ZG 76, některé z nich nesly mohutné 50 mm protitankové kanóny. Byly doprovázeny Bf 109. Luftwaffe ztratila dvanáct Me 410, které padly za oběť Debden Eagles a dalším skupinám.
Při této misi byl ztracen Jim Goodson, který vedl svou 336. peruť ve zbrusu novém letounu P-51D. Když Goodson cestou domů zahlédl na letišti v Neubrandenburgu německé letouny, navedl peruť do přízemního útoku. Vybral si Do 217, ovšem jeho Mustang dostal zásah do chladiče. S prudce stoupající teplotou motoru Goodson nouzově přistál na letišti a byl brzy zajat. Protože Mustang vypadal ze vzduchu nepoškozeně, ostatní členové letky jej ostřelovali, zatímco se Goodson a ti, kteří ho přišli zajmout, vrhli na zem. V době své ztráty byl Goodson vedoucím esem 8. stíhacího velitelství. Se 14 vzdušnými vítězstvími a 15,5 sestřely na zemi zůstal nejlepším esem 4. stíhací skupiny.
První mise 8. letecké armády v rámci operace "Frantic" se uskutečnila 21. června 1944. Kromě jiných, 1. bombardovací divize poskytla 163 B-17. Jejich doprovod k cíli provedlo 72 P-38 z 364. a 55. stíhací skupiny a 38 P-47 z 353. stíhací skupiny. Don Blakeslee vedl 4. stíhací skupinu o třech perutích po 16 letounech, posílených 16 dalšími P-51 ze 486. perutě 352. stíhací skupiny. Setkali se se svými bombardéry ještě předtím, než ty zaútočily na cíl, a letěli s nimi do Poltavy na Ukrajině, což byl let dlouhý 1 600 mil (2 575 km).
S P-51D-15 "Missouri Armada" 357. stíhací skupiny létal Capt. John B. England. (USAF Official)
Krátce poté, co vyzvedli bombardéry nad polským Lezno, zaútočilo na bombardéry nad Siedlice třicet Bf 109. Cpt. Frank Jones a Lt. Joseph Lang získali po jedné, čímž se oba stali esy. Lt. Frank Sibbett z 335. perutě byl sestřelen a zahynul. Don Blakeslee navigoval skupinu – jak později s hrdostí vzpomínal – se čtyřmi mapami a náramkovými hodinkami, a dovedl ji do Poltavy, kde přistáli ve 14:50, což byl jeho přesný ETA (red: předpokládaný čas přistání). Vedení jednotky přes Evropu považoval za největší úspěch své válečné kariéry. Ralph Hofer, který se opět zatoulal na vlastní pěst, se nedokázal znovu připojit ke skupině a ztratil se. Přistál nečekaně v Kyjevě, kde ho Rusové podrobili pečlivému výslechu, než ho druhý den nechali přeletět do Poltavy.
Američané nevěděli, že je sleduje Ju 88, který se oddělil od hlavních sil a zamířil na východ. Té noci Luftwaffe uskutečnila jednu ze svých posledních rozsáhlých bombardovacích misí. Zasáhla poltavské letiště a zničila mnoho letounů B-17 - polovinu těch, které byly na letišti.
Vzhledem k tomu, že většina Jagdwaffe byla v Normandii, nenašly mise nad Německem větší leteckou opozici až do 18. července. V ten den 352. stíhací skupina doprovázela bombardéry na cíle v Peenemünde a Zinnowitz, když narazila na smíšené síly asi čtyřiceti Me 410 a Ju 88 s vrchním krytím dvaceti Bf 109, které bombardéry pronásledovaly. Přesila 486. a 487. perutě zaútočila a rychle je rozprášila, zatímco Bf 109 se ujala 328. peruť.
George Preddy, jehož série dalších vítězství odstartovala koncem června, kdy vyměnil svůj P-51B „Cripes A'Mighty II" za jeden z novějších P-51D, jež pojmenoval „Cripes A'Mighty III", si připsal dva zničené Ju 88, třetí pravděpodobný a další dva poškozené, spolu se zničeným Bf 109. Tím se jeho skóre vzdušných vítězství zvýšilo na 14,5 a byl uznán jako vedoucí eso skupiny.
Dne 19. července narazila 4. stíhací skupina nad Mnichovem na několik Bf 109. Poručíci Ira Grounds a Francis Grove z 336. perutě dostali dva, respektive jednoho nepřítele. Lt. Curtis Simpson, jehož P-51B po poškození během boje ztratil chladící glykol, později vzpomínal: „Tento doprovodný let byl šestým přímým letem, který jsme k Mnichovu uskutečnili během šesti dnů, ale byl to první let, při kterém došlo k nějakému střetu. Přepadla nás skupina stodevítek a bojovali jsme s nimi až do Rakouska. Letěl jsem na plný plyn příliš dlouho a vypadl mi elektrický systém na chladicích klapkách. Když se zavřely, motor se přehřál a já přišel o všechnu chladicí kapalinu, Kdybych nebyl tak blízko Švýcarska, skončil bych jako válečný zajatec, nebo bych byl mrtvý. Hledal jsem místo k přistání, protože jsem nechtěl skákat. Našel jsem takovou krátkou louku, na které byly bílé cedule, tak jsem si řekl, že bych to měl zkusit. Neměl jsem jinou možnost. Použil jsem plné klapky bez výkonu motoru a přistál jsem lehce na zadní kolo. Když jsem přistával, nikdo tam nebyl, ale jakmile jsem zastavil, už tu byli Švýcaři. Měli podobné helmy jako Němci a já si nebyl jistý, kde jsem. Postavil jsem se v kabině se zdviženýma rukama a zeptal se, jestli jsou to Švýcaři. Naštěstí řekli, že ano!" Simpsonův Mustang byl později opraven a převzat do stavu švýcarského letectva.
Dne 6. srpna doprovázela 357. stíhací skupina další misi Frantic do Sovětského svazu. Převzala ochranu B-17 poté, co zasáhly montážní závod Focke-Wulf v Rahmelu. Bombardéry doprovázela 55. stíhací skupina vedená novým velitelem jednotky Johnem D. Landersem, při jeho prvním bojovém letu s P-51. Během mise do Gydiny a zpět do Anglie jednotka urazila 1 595 mil (2567 km) za sedm letových hodin.
Nad Polskem se devět Bf 109 od JG 51 vydalo za bombardéry, ale letka Lt. Roberta Shawa je odřízla. Shaw jeden z nich sestřelil v plamenech, zatímco velitel jednoho elementu Lt. "Bud" Nowlin pronásledoval stíhačku, kterou pilotoval Hauptmann Gunther Schack, Staffelkapitän 7./III./JG.51. Schack se s Nowlinem pustil do souboje. Výstřel zasáhl chladič Bf 109 a ten vypustil spršku chladicí kapaliny, načež letoun zpomalil tak dramaticky, že ho Nowlin předstihl. Při letu vedle Schacka si Nowlin uvědomil, že musí šetřit palivem. Zamával a stoupal pryč, a až po 40 letech zjistil, že krátce poté Schack z letounu vyskočil.
V ten samý den zažil George Preddy svůj nejúspěšnější bojový let. Když byla skupina večer předtím informována, že mise 6. srpna bude kvůli počasí zrušena, Preddy strávil noc popíjením a hraním kostek, vyhrál 1 200 dolarů a opil se. Spal hodinu, když ho probudila zpráva, že se mise přeci jen konat bude. Nejenže měl velkou kocovinu, ale navíc měl tuto misi vést! Strávil 30 minut v kokpitu dýcháním čistého kyslíku, aby si pročistil hlavu, ale i tak se během letu nad mořem v kokpitu pozvracel.
O devadesát minut později se bombardéry blížily k Hamburku, když bylo spatřeno třicet Bf 109, které pronásledovaly bombardéry. Preddy vedl Bílou letku k útoku zezadu. Později hlásil: „Zahájil jsem palbu z 300 metrů na jeden letoun poblíž zadní části formace a dosáhl jsem mnoha zásahů kolem kokpitu. Nepřátelský letoun šel na zádech a v plamenech k zemi. V té době se ztratil Lt. Doleac, poté, co sestřelil Me 109, která se pověsila na ocase Lt. Heyera". Preddy a Heyer pokračovali v útoku. Preddy se dostal za svého druhého protivníka a dosáhl zásahů kolem kořenů křídla, čímž 109 zapálil. „Šel po hlavě dolů a pilot ve výšce dvaceti tisíc stop vyskočil." Heyer sestřelil další Bf 109.
Nepřátelská formace se držela pohromadě a piloti prakticky nepodnikali žádné úhybné manévry, když se celé hejno snažilo manévrovat a útočit na bombardéry. „Pokračovali jsme v útoku na zadní sekci a já jsem zblízka vystřelil na dalšího. Kouřilo se z něj a viděl jsem, jak začíná padat a pod námi se rozpadat na části". Do boje se zapojila další letka P-51. „Vystřelil jsem na další 109 a dosáhl toho, že po krátkém výbuchu vzplanul. Spirálovitě se snášel dolů v plamenech." Přesto Němci zůstali pohromadě, když prováděli levou zatáčku, aby se pokusili o další útok. „Pustil jsem pěknou dávku do dalšího, takže vzplanul a stočil se dolů. Nepřátelské letouny teď byly ve výšce pět tisíc stop." Jeden se stáhl doleva ve snaze zasáhnout Preddyho. „Byl jsem s nimi teď úplně sám, tak jsem šel po té jediné 109 dřív, než se mi stihla dostat na ocas. Vypálil jsem neúčinnou dávku, což způsobilo, že se z něj trochu zakouřilo. Stáhl jsem se do strmého stoupání vlevo nad něj a on stoupal za mnou. Přitáhl jsem co nejtěsněji a stoupal". Nepřátelský pilot zahájil neúčinnou palbu, když ho Preddy v přiblížení předstihl. „Spadl doleva a já jsem klesl za něj. Když jsem vypálil krátkou dávku a on dostal mnoho zásahů, odhodil překryt kabiny. Když jsem se protáhl kolem, pilot se ve výšce sedmi tisíc stop vyskočil. Ztratil jsem kontakt s přátelskými i nepřátelskými letouny, a tak jsem zamířil domů."
George Preddy právě sestřelil šest nepřátelských stíhaček v jednom boji. Byl to rekord na evropském válčišti.
P-51D-10 "Pauline" od 339. stíhací skupiny. Jako jedna z posledních stíhacích skupin, která se připojila k 8. stíhacímu velitelství, se 339. FG prosadila jako specialisté na pozemní útoky, když Luftwaffe kvůli nedostatku paliva omezila své létání. (oficiální text USAF)
Když Preddy přistál, stále ještě trpěl následky předchozí pitky. Když odsunul překryt kabiny, všichni chtěli znát jeho skóre. Jeho první slova však byla: „Tohle už nikdy!" S tím, že jeho skóre nyní bylo 28, z nichž 24 získal v P-51, se stal vedoucím esem na Mustangu. Za svou rekordní misi byl vyznamenán DSC a dostal 30 dní dovolené doma.
Protože se stíhačky Fw 190A-8/R2 Sturmbock stávaly účinnějšími, 8. stíhací velitelství vysílalo před bombardéry stíhací jednotky tak, aby našly a rozbily formace Sturmgruppen.
15. srpna zaútočila II./JG 300 na 303. bombardovací skupinu "Pekelných andělů", když zjistila, že bombardéry míří na Wiesbaden nedaleko Trieru. Sturmbocky se vynořily z mraků a sestřelily devět B-17 ze spodní části formace. O několik minut později našly Bf 109G od I./JG 300 B-24 466. bombardovací skupiny poblíž Meppelu a sestřelily ji čtyři letouny. Bránící se střelci si nárokovali čtyři Fw 190, respektive devět Bf 109. Dne 16. srpna IV./JG 3 zaútočila na 91. bombardovací skupinu poblíž Halle a ve čtyřminutovém souboji si nárokovala šest B-17 výměnou za šest Fw 190.
Dne 24. srpna byl při podivném incidentu zasažen Maj. John T. Godfrey ze 4. stíhací skupiny při incidentu "přátelské palby". Godfrey, který vedl 336. peruť, spatřil transportní Ju 52/3m na letišti v Nordhausenu. Vedl útok a čtyři z nich zasáhl. Jeho wingman Lt. Melvin Dickey zasáhl tři. Lehký flak byl intenzivní a Godfrey kličkoval, aby se pro flak stal nesnadným cílem. Přitom se mu podařilo vletět do Dickeyho palebného pole, když ten zahájil palbu na čtvrtý pozemní cíl. Godfreyho P-51 byl zasažen do motoru a chladicího systému. Jak později Godfrey vzpomínal, „s ručičkou teploměru za rohem“ se mu podařilo přistát na poli za letištěm, dostat se z letounu, který začal hořet a dosáhnout úkrytu ještě před příchodem nepřátelských jednotek, přestože utrpěl řezné rány na hlavě a na noze.
V době, kdy byl Godfrey sestřelen, byl spolu s Jimem Goodsonem s 29,88 vzdušnými a pozemními vítězstvími vedoucím esem 4. stíhací skupiny. Po třech dnech na útěku a 13 kilometrech chůze se pokusil svézt ve vagonu u Nordhausenu, byl ale zajat železničními strážemi. Později napsal, že být zajat a strávit osm měsíců jako válečný zajatec bylo „to nejlepší, co se mi mohlo stát", protože byl posedlý touhou stát se nejlepším esem na evropském válčišti. „Zajetí mě naučilo, co je v životě opravdu důležité,“ řekl.
Dne 11. září provedla Jagdwaffe nejsilnější protireakci vůči bombardérům od 28. května. Proběhla také další mise "Frantic", při níž 75 B-17 z 96. a 452. bombardovací skupiny bombardovalo Chemnitz a poté se vydalo na východ v doprovodu 20. stíhací skupiny. Ačkoli nedošlo k žádné nepřátelské odpovědi, musely si jednotky proklestit cestu nepříznivým počasím, aby přistály na letištích v Ukrajině. Cestou do Itálie bombardéry zasáhly cíle v Maďarsku a do 17. září byly zpět v Anglii.
Ostatní doprovodné skupiny prošly 11. září vzrušujícím děním. Jeden z proudů bombardérů zaútočil na továrnu Leuna v "Mercilessburgu". "Krvavá stovka", 100. bombardovací skupina, byla zasažena celou Sturmgruppe a v pětiminutovém boji šlo dolů 13 B-17. Nebýt včasného příletu Mustangů 339. stíhací skupiny, mohl být výsledek horší, ale P-51 sestřelily mnoho nepřátelských stíhaček. Zasažena byla také 92. bombardovací skupina, která ztratila osm bombardérů, a několik dalších bylo tak těžce poškozeno, že nouzově přistály ve Francii. Celkově si američtí stíhači připsali za tento den neuvěřitelných 116 vítězství.
Dne 12. září bombardéry zasáhly továrnu na syntetické palivo u Magdeburku. Jagdwaffe se opět předvedla, bombardovací skupiny hlásily ztráty 23 B-17. Celkem bylo ztraceno 43 bombardérů, ale navzdory těmto nepřátelským úspěchům se američtí stíhači vrátili s nároky na 125 sestřelených protivníků.
Dne 13. září si Mustangy připsaly 150 sestřelů. Známá jména z předchozího roku byla pryč, vrátila se domů po skončení svého turnusu nebo byla sestřelena. Jejich náhrada demonstrovala výsledek silného výcvikového programu vytvořeného v předchozích dvou letech zpět ve Spojených státech.
Do této doby ztráta pravidelných dodávek leteckého benzinu v důsledku zničení továren na syntetická paliva způsobila, že Luftwaffe byla schopna pouze příležitostných operací, když se jejím jednotkám podařilo shromáždit dostatek benzinu k uskutečnění bojového letu.
Kampaň proti syntetickým palivům, která proběhla v létě 1944, byla první skutečnou zkouškou názoru, že přesné bombardování za denního světla může fatálně narušit německou ekonomiku. Osmá letecká armáda uskutečnila 28 misí v červnu, 27 v červenci, 23 v srpnu a 15 v září – tak rychle, že některé osádky bombardérů absolvovaly svých 35 misí za pouhých několik měsíců – přičemž většina misí byla zaměřena na syntetický průmysl.
Kampaň nakonec vyhrálo kobercové bombardování komplexů, které způsobilo poškození hned několika továren najednou. Bylo nad síly německé opravárenské organizace, aby je vrátila, byť jen na skromné procento výroby před kampaní. V září činila produkce syntetického benzínu devět procent produkce z května a ropná pole v Ploesti byla v rukou Sovětů. Německý letecký průmysl dosáhl v září nejvyšší měsíční produkce, ale drtivá většina vyrobených letadel kvůli nedostatku paliva nikdy nevzlétla.
V průběhu kampaně ztratila 8. letecká armáda téměř polovinu svých operačních bombardérů: 1022 letounů B-17 a B-24 a 665 letounů P-38, P-47 a P-51. Ačkoli míra ztrát činila 1,5 procenta během 35 misí ve srovnání s 3,6 procenta během 25 misí během „bitvy o Německo" na jaře téhož roku, každý letec 8. letecké armády měl stále šanci jedna ku třem, že bude během svých misí zabit nebo zajat.
Po válce řekl Albert Speer svým vyšetřovatelům, že kdyby spojenecké letectvo v létě 1944 učinilo tyto továrny svým jediným cílem, mohlo by za osm týdnů přinutit Němce ke kapitulaci, což by letcům umožnilo splnit si sen o vítězství ve válce. I tak, to, čeho bylo dosaženo, pravděpodobně zkrátilo válku v Evropě o šest měsíců.
Poznámka redakce: za historickou, termionologickou a technickou správnost článku ručí autor.