Page 16
(foto Jakub Vaněk)
horšího, než když se blíží čas vystoupení a pilot
musí zoufale shánět někoho, kdo mu pomůže éro
vytlačit – a i pak v tom často bývá chaos, protože
každý má jiný názor na to, kdy, koho a kam
vystrkat. Stejně tak člověk ocení i drobnosti, jako
že dostane na krk ID kartu s kontakty na dopravu
na hotel, na ředitele leteckého dne a informaci
o tom, kdy a kde proběhne briefing. Jsou to
detaily, ale neskutečně pomohou zjednodušit
a zpříjemnit pobyt na akci.
Perfektně zorganizované bylo i to ostatní, strava,
ubytování, doprava na hotel, člověk měl i kam
zalézt před sluncem (zimou, deštěm, fanynkami
– každý podle svých okolností), kde se kulturně
vyčůrat (ano, i to bývá na některých leteckých
dnech problém). A protože v Boleslavi máme
i spoustu kamarádů jak mezi aerobubáky, tak
mezi muzejníky, mohli jsme strávit spoustu fajn
chvil s lidmi od patnácti do více než osmdesáti let.
Ale zpět k lítání. Vzlet na první vystoupení jsme
po dohodě udělali rovnou ve dvojici. Byl jsem sám
překvapený, jak to šlo. Akcelerace byla stejná, což
jsem si upřímně řečeno nebyl původně moc jistý,
že bude – máme různé vrtule, náš Little Rebel
má tu původní s “rukávy” u kořene listů, zatímco
Excalibur má novější a mohutnější “paddle
blades”. Při vyčkávání v prostoru si mě Míra
trochu zkoušel v ostřejších zatáčkách a nutno
říct, že tam jsem si opravdu začal uvědomovat,
že chvílema mám co dělat se udržet – akcelerace
nebyla zdaleka taková, jak jsem zvyklý. A to je
jinak lítání dvou stejných typů ve skupině vždycky
snazší – to jsem tedy žádostiv, jak to půjde
v podvečer s tím Thunderboltem. Párkrát jsme
si vyměnili informace o tom, kdo má jaký režim
motoru. Jelikož v rovném letu byly shodné, bylo
jasné, že oba máme motory ve stejné kondici.
Musel jsem ale jít s otáčkami o něco výš, abych
pak mohl chodit na vyšší plnící tlak, bude-li třeba.
Dispečer na rádiu nám dal volno k zahájení
a já si uvědomil, že vím prd, kde přesně jsme. Je
to zvláštní, pokud lítám slupiny s Trenérama nebo
s Harvardama, vím to tak nějak pořád, aniž bych
musel koukat jinam než na vedoucího. Tohle mě
přeci jen víc zaměstnává, nebo že je to rychlejší,
nevím, ale zkrátka ta prostorová orientace je
chvílemi horší. Míra mi ale říká, že jdeme do
průletu, takže si můžu “srovnat inerce” a nastavit
mentálně polohu na finále 04. Mustangy se
rozjíždí, vidím, jak pod námi ubíhá země, ani
nevím, jak rychle letíme. 400,500? Čórt znáje!
Vybočujeme mírně vpravo, vracíme se k letišti.
Následuje zatáčka o třistašedesát, tu Mirek
(foto Jakub Vaněk)
UDÁLOST
INFO Eduard16
Červenec 2024