Ledové moře
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Antonis Karydis
Kat. č. 84201
Jagdgeschwader 5 působila po většinu své bojové historie na severu Evropy. Její Stab, I., II. a III. Gruppe s Messerschmitty Bf 109 E, F a G se základnami v severním Finsku bojovaly především proti útvarům Sovětského letectva v oblasti Murmansku. Její IV. Gruppe působila hlavně ze základen v Norsku, střetávala se s letouny RAF a příležitostně rovněž Fleet Air Arm. Činnost JG 5 v rámci jednoho velkého teritoria byla tedy současně zaměřena jak proti sovětským jednotkám, tak proti západním Spojencům. Mimo výše zmíněných Jagdgruppe pod JG 5 spadaly ještě dvě autonomní Staffel s dvoumotorovými Bf 110 a bitevními Fw 190.
Jagdgeschwader 5 se začalo říkat podle oblasti, kde působila, „Eismeer“ (Ledové moře). Svou největší slávu zažila v letech 1942 a 1943 při bojích proti Sovětskému letectvu. Počet sestřelů, jichž její letci JG 5 docílili, byl patrně 2700 nebo ještě vyšší (uvádí se až 3200). Mezi špičkovými stíhači JG 5 byli dva letci, kteří v době působení u jednotky docílili 200 vítězství. Byl to Theo Weissenberger, jenž dosáhl celkem 208 vítězství a Heinrich Ehrler, jehož skóre se zastavilo na 204 sestřelech.
Letecký boj v této části Evropy byl náročný nejen kvůli klimatickým podmínkám, ale i díky poloze slunce během polárního dne, při němž slunce nezapadá a v nočních hodinách je vidět těsně nad severním obzorem. Pokud letecký boj probíhal nad mořem, tak v případě přistání na hladinu měl letec nedobré vyhlídky na záchranu i v letních měsících.
Boxart, který vytvořil Antonis Karydis, zobrazuje část leteckého střetnutí, k němuž došlo 20. července 1943 v půl jedenácté večer nedaleko Vardø v Norsku. Výraznou roli v něm hrál Hptm. Heinrich Ehrler, pro nějž tato mise vyústila v udělení Dubové ratolesti k Rytířskému kříži.
Nedaleko Vardø se plavil německý konvoj, na který se Sověti pokusili během dne několikrát zaútočit. Poslední nálet dostal za úkol provézt osm šturmoviků z 46. ŠAP se základnou na letišti Vaenga. První čtveřici vedl velitel pluku Maj. Michailov a druhou měl na starosti kpt. Kaličev. Doprovod první čtveřici zajišťovaly Airacobry z 255. IAP SF a druhou skupinu dostaly na starost Hurricany z 78. IAP. Sovětská formace odstartovala v 22:36 sovětského času a jeden ze šturmoviků se musel vrátit kvůli problémům s motorem.
Michailovova formace v 23:28 zaútočila na německá plavidla a ohlásila dva zásahy. Kaličevova skupina, zredukovaná na tři stroje, napadla dělostřelecká postavení na norském pobřeží u Kibergu.
V té chvíli už se v prostoru cíle nacházeli i stíhači s Messerschmitty Bf 109 G z II./JG 5, kteří odstartovali z nedalekého Kirkenesu. Sovětští stíhači ohlásili pět sestřelených letounů, které identifikovali jako Fw 190, ale zdá se, že v tomto střetnutí Němci neutrpěli žádnou ztrátu. Přímo v protektoru boje byly sestřeleny tři Hurricany a žádný z pilotů nepřežil. Další Hurricane havaroval během návratu. V tomto boji si Ehrler, jako velitel 6./JG 5, připsal dva Hurricany jako své 111. a 112. vítězství. Několik dalších sestřelených Hurricanů, patrně až pět, nárokovali další letci z II./JG 5.
Ehrler se během roku 1943 ujal vedení III./JG 5 a v polovině roku 1944 se stal Kommodorem JG 5. Jeho kariéru však zničil nálet 12. listopadu 1944 na bitevní loď Tirpitz. Omyly a nedorozumění na straně řízení leteckých operací a Kriegsmarine způsobily, že JG 5 se nedozvěděla, kde loď kotví a kde jsou bombardéry! Výsledek je dobře znám, jenže Ehrler jako Kommodore JG 5 skončil před soudem, jehož rozsudek (tři roky odnětí svobody) po klasickém monstrprocesu oznámilo BBC den před jeho zveřejněním!
Díky aktivitě Ehrlerových podřízených se podařilo zajistit další právní podporu a na Hitlerův rozkaz byl rozsudek změněn na tři měsíce, které si měl odpykat po válce. Ehrler se současně směl vrátit na frontu. Obrazně řečeno si jej pod svá ochranná křídla vzal Theo Weissenberger k JG 7 s proudovými Me 262.
U této jednotky také Ehrler na počátku dubna 1945 padl v boji. Podle svědků, kteří slyšeli poslední Ehrlerova slova, de facto provedl sebevražedný útok nárazem do amerického Liberatoru.
Část zodpovědnosti za zmatky při ochraně Tirpitze ležela na bedrech velitele leteckých operací v Norsku, což nebyl nikdo jiný než Generalleutnant Eduard Ritter von Schleich, veterán z první světové války a Göringův dobrý známý. Již tři dny po potopení Tirpitze jej Göring potichu poslal do zálohy.