S Mustangem v Boleslavi
Krátce dlouhý report z Historical Airshow Mladá Boleslav
Text: Radim Vojta
Foto: Petra Nováková
V Bolce jsem původně vlastně ani neměl být. Steve mi přidělil Hradec, zbytek byl jeho. Takže když se Hradec přesunul na příští rok, vypadalo to, že letos si s P-51 žádný letecký den neodlétám. Abych byl tedy upřímný, zjistil jsem, že mě to vlastně až tolik nemrzí. Čekalo mě pár vystoupení s Trener Boxem a Pilatusem a to asi na zaplnění roční potřeby exhibovat stačilo. Jenže asi dva týdny před leteckým dnem mi Steve povídá, že mu v tom termínu přišly nějaké domácí povinnosti a že buď vystoupení zruší, anebo jestli bych to nechtěl letět já. Inu, zrovna jsem shodou okolností měl dovolenou, tak proč vlastně ne.
Takže následoval telefonát Ratomíkovi, co se vlastně tak nějak ode mne bude čekat: „Hele uděláte s Mírou Sázavským průlet ve dvojici, on se pak oddělí na sólo akrobacii, a pak ještě na závěr čtyřku s Thunderboltem a Spitfirem“. To mi vcelku dávalo smysl, na 51 lítám poměrně krátce a neměl jsem zatím moc příležitostí nějaký sólo display natrénovat. Jen asi dvakrát jsem si něco zkusil nad letištěm, což mi stačilo ke zjištění, že to fakt není ani Spitfire, ani Jak-3, a že s tím nějaká akrobačka na malém prostoru zase tak snadná nebude. A skupinu, tu dám, lítám je v poslední době dost často.
Když jsme se doma ráno balili, pochopil jsem hned, jakou novou výzvu Mustang přinesl. Je v něm totiž místo trupové nádrže druhá sedačka, takže ačkoliv jsem se všemožně snažil Janinu přesvědčit, že pokud do Boleslavi pojede vlakem, bude to mít komfortnější, neuspěl jsem. Dobrá, vezmu tě s sebou, řekl jsem jí – ale musíme minimalizovat množství krámů, které sebou povezeme! Žádná večerní róba, šaty na čaj o páté, tři kabelky a dva klobouky. Ale pěkně dvoje trenýrky a nanejvýš rezervní fusekle. Jenže když jsem po příjezdu na letiště koukl do zavazadláku a viděl, kolik místa tam je, došlo mi, že tohle si šeredně odskáču. Zejména když jsem z něj vyndal rezervní ostruhové kolo se slovy, že to si sebou brát nemusíme, hodila po mě žena pohledem, který říkal vše. Tam by se totiž vešlo kromě plné výbavy na víkend klidně ještě i deset párů bot a zimní lyžařská výstroj.
Je to rebel! Čtyři sudy vyžunkl, tři vypil a jeden znemožnil!
Cestu tam jsem po dohodě se Stevem naplánoval přes Sazenou. Doposud jsem neměl příležitost přistát s Mustangem na travnatou dráhu, tak jsem si to chtěl nejdříve vyzkoušet na delším letišti. A hlavně mi vyhovovalo, že RWY 15L/33R má světelnou řadu a délku 840 metrů, zatímco vedle ležící 15R/33L celých 1315 metrů a k tomu ještě dlouhé předpolí o stejném povrchu a únosnosti. Pojal jsem tedy plán, že si vyzkouším přistát na tři body na delší dráhu, ale na úroveň začátku světel – a pokud se mi podaří bez problému zastavit do opačného konce světelné řady, budu vědět, že je 1000 metrů dráhy v Boleslavi pro mě dostačující. A pokud se to nepovede, nic se neděje, budu mít před sebou ještě dalších asi šest set metrů – akorát v tom případě sednu pro jistotu v Mnichově Hradišti a létat budu odtamtud. On sice Mustang v Boleslavi několikrát byl, stejně tak jako Corsair nebo Jak-3, ale byli tam s tím piloti s vět í zkušeností na typu. Já tam byl jakorát se Spitfirem a Hurricanem, ale to se nepočítá, to jsou luční kobylky, těm stačí kdejaká louka. A na P-51D mám zatím jen pár hodin. Náčelník (teda ono se tomu teď říká Vedoucí letového provozu) ze Sazené Honza Šimon mi to schválil, a tak testu nestálo ni v cestě, kromě mých vlastních vnitřních obav, abych si tam třeba neskočil a neudělal ostudu.
Naložil jsem tedy Janinu do éra, za pomoci Sucháče a Krechonauta nahodil a po chvíli už jsme si to mašírovali přes Plasy a Rakovník na Sazku. Janina měla prý po vzletu na krajíčku slzičku dojetí, byl to pro ni první let v Mustangu a vlastně premiéra to byla i pro mě, neboť dosud jsem warbirdem nikoho nevezl. Všechny, co jsem dosud lítal, byly sóláky, tak to ani nešlo, pokud bychom si tedy neměli hrát na Tmavomodrý svět a vézt cestujícího na klíně. Štrádovali jsme to nad krajinou pod zasmušilým nebem, Merlin si vrněl, frrrrrnk přes Plasy, kde si Honza Adler vyžádal ovršůt, frrrrnk Aničce and family kolem baráku, frrrrrnk přes Rakovník, pak chvíli nad krajinou mého mládí západně od Kladna, kde tak důvěrně znám všechna pole, protože jsem na ně ve výcviku na stopětce udělal nespočet nácviků nouzáků, frrrrrnk přes Slaný a už je tu střelnice pana Mareše u Velvar, plyn 26 palců, klapky deset, pak dvacet a zařadit se do okruhu na Sazené jako pořadí tři za ultralighty a Senecu, která lítala výcviky na jeden motor. Sakra, to je víc provozu, než jsem čekal. Naštěstí na okruhu to už letí docela pomalu, tak 250 km/h, to se už mezi ostatní provoz nějak vecpat dá. Tak a teď jsem zvědavej, jak to klapne. Kola, klapky, vrtule, finále, rozpočet na úroveň prahu světelné řady, volnoběh, podrovnat na tři body, a hele, ono se to povedlo, tak držet směr, lehce brzdit – a najednou koukám, že stojíme po 750 metrech. Sakra, to jsem ani nečekal! A protože výsledek byl nad očekávaní dobrý a provoz na Sazce větší, řekl jsem si, že ten druhý okruh už ani nepoletím a půjdem rovnou o dům dál – do Boleslavi. Zkusil jsem ještě vzlet na klapky 20. Podle očekávání to vyžadovalo trochu víc pravé nohy k udržení éra ve směru, ale jinak úplně v cajku a ve vzduchu jsme byli snad už po 600 metrech...
Holky u křídla. Mezi Janinou a Petrou vykukuje šešulka Čermákojc Andulky, která se zatím asi ještě stydí.
Přistání v Bolce na dráhu 04 bylo teď již podle očekávání bez problémů, a tak jsme přiletěli jako v podstatě úplně první na Historický letecký den. Vykrámovali jsme všechny naše věci ze sklepa za zadní sedačkou a když asi za hoďku dorazil Míra s druhým Mustošem, jali jsme se vymýšlet program pro tu naši dvojici. Vcelku logicky jsme usoudili, že bude lepší abych byl já na křídle jako dvojka, protože skupiny v posledních letech létám často a zrovna tohle je pozice, na kterou jsem hodně zvyklý.
Odstartovali jsme s desetisekundovým intervalem, který se ukázal až zbytečně velký. Trvalo mi Míru dohnat, a to jsem dělal poctivý nadběh zatáčky. Usadil jsem se na pozici a hned se mi podařilo najít dobré záměrné body – pitotka proti vrtulovému kuželu. Hned po pár manévrech jsem ale pochopil, že rámcově je sice skupina jako skupina, ale rozdíl tam přeci jen trochu je. Nechodí to tolik za plynem jako lehčí letadla, setrvačnost je tam znát a vteřinu, kterou člověk projebe díky pozdní reakci, už jen tak nedožene. Jediná šance je drobná změna trajektorie letu a díky ní se přibližovat či oddalovat. Takže někdy jsem dělal zatáčky na vnější straně "stíhačský", a někdy "sbolácký", tedy někdy bez přenížení a někdy s ním.
V sobotu začal letecký den a musím říct, že z mého pohledu to byla paráda. Boleslaváci mají tradičně velmi dobrou organizaci. Především oceňuju barevné rozlišení personálu podle triček, jako na letadlové lodi. Hnědí jsou fyzicky výkonným členem, svalem, který vykonává činnost podle červených, což jsou řídící elementy. Takže bylo velmi jednoduché i pro člověka, který byl v Boleslavi poprvé (a tedy neznal místní aeroklubáky podle obličeje), se zorientovat. Vždycky když se blížil let, byli hnědí nastoupeni ve více než dostatečném počtu u letadla, aby ho vytlačili ze stojánky a asistovali u spouštění. A mezi tím běhal červený Bobr s programem, informoval o případných změnách v čase a programu a organizoval potřebné. O tom, že u spouštění postávala automaticky požární ochrana a technická výpomoc, nemusím snad ani mluvit. To jsem si fakt jenom chrochtal. V tomhle jsou některé letecké dny lepší, jiné horší, ale tohle člověk jinde nevidí. Přimlouvám se u organizátorů těch "slabších" (pozor, nerovná se automaticky "menších"), aby si z toho vzali příklad. Není nic horšího, než když se blíží čas vystoupení a pilot musí zoufale shánět někoho, kdo mu pomůže éro vytlačit – a i pak v tom často bývá chaos, protože každý má jiný názor na to, kdy, koho a kam vystrkat. Stejně tak člověk ocení i drobnosti, jako že dostane na krk ID kartu s kontakty na dopravu na hotel, na ředitele leteckého dne a informaci o tom, kdy a kde proběhne briefing. Jsou to detaily, ale neskutečně pomohou zjednodušit a zpříjemnit pobyt na akci.
Perfektně zorganizované bylo i to ostatní, strava, ubytování, doprava na hotel, člověk měl i kam zalézt před sluncem (zimou, deštěm, fanynkami – každý podle svých okolností), kde se kulturně vyčůrat (ano, i to bývá na některých leteckých dnech problém). A protože v Boleslavi máme i spoustu kamarádů jak mezi aerobubáky, tak mezi muzejníky, mohli jsme strávit spoustu fajn chvil s lidmi od patnácti do více než osmdesáti let.
Ale zpět k lítání.
Vzlet na první vystoupení jsme po dohodě udělali rovnou ve dvojici. Byl jsem sám překvapený, jak to šlo. Akcelerace byla stejná, což jsem si upřímně řečeno nebyl původně moc jistý, že bude – máme různé vrtule, náš Little Rebel má tu původní s "rukávy" u kořene listů, zatímco Excalibur má novější a mohutnější "paddle blades". Při vyčkávání v prostoru si mě Míra trochu zkoušel v ostřejších zatáčkách a nutno říct, že tam jsem si opravdu začal uvědomovat, že chvílema mám co dělat se udržet – akcelerace nebyla zdaleka taková, jak jsem zvyklý. A to je jinak lítání dvou stejných typů ve skupině vždycky snazší – to jsem tedy žádostiv, jak to půjde v podvečer s tím Thunderboltem. Párkrát jsme si vyměnili informace o tom, kdo má jaký režim motoru. Jelikož v rovném letu byly shodné, bylo jasné, že oba máme motory ve stejné kondici. Musel jsem ale jít s otáčkami o něco výš, abych pak mohl chodit na vyšší plnící tlak, bude-li třeba.
Tady vůbec nevím, co jsem chtěl fotit, asi jsem zmáčkl tlačítko omylem – ale vyšla z toho zajímavá momentka!
Dispečer na rádiu nám dal volno k zahájení a já si uvědomil, že vím prd, kde přesně jsme. Je to zvláštní, pokud lítám slupiny s Trenérama nebo s Harvardama, vím to tak nějak pořád, aniž bych musel koukat jinam než na vedoucího. Tohle mě přeci jen víc zaměstnává, nebo že je to rychlejší, nevím, ale zkrátka ta prostorová orientace je chvílemi horší. Míra mi ale říká, že jdeme do průletu, takže si můžu "srovnat inerce" a nastavit mentálně polohu na finále 04. Mustangy se rozjíždí, vidím, jak pod námi ubíhá země, ani nevím, jak rychle letíme. 400,500? Čórt znáje! Vybočujeme mírně vpravo, vracíme se k letišti. Následuje zatáčka o třistašedesát, tu Mirek dle předchozí dohody víc utahuje, cítím géčka, a Mustangy vydají unisono kvílivý zvuk, který na větším úhlu náběhu vydávají výstřelné kanály kulometů... V průběhu zatáčky ale začínám na vnější straně ztrácet. Víc plynu už dát nemůžu, nezbývá než pozvolna začít přeřazovat na vnitřní stranu zatáčky, ale už ani to nestačí.... „Mirku uber trochu“, požádám vedoucího. Vzdálenost se začne zkracovat, pozvolna klouzám zpátky na svoje místo. „A teď zase přidej“. Srovnáváme se ze zatáčky, krátký odlet od letiště, zatáčka vpravo, přidáváme, rozjíždíme, co to půjde, blíží se rozchod. Průlet nízko nad dráhou, periferně vidím za Excaliburem stojánku letadel a diváky, přeměněné v jednu dlouhou šmouhu. „Tolik let jsem lítal závratnou rychlostí, že svět byl pro mě čmouha. Krajina čmouha, a člověk tečka“, jak říkal Werich v pohádce Král měl tři syny. No, ubírat plyn zatím narozdíl od pohádkového Honzy nemůžu, čekám na Mirkův pokyn. Potřebuje rychlost, protože půjde na vertikálu, na sólo vystoupení. „Rozchod – teď!“ Excalibur přede mnou táhne do překrutu a já se s ostrým náklonem odpojuju do okruhu, jen s mírným stoupáním. Ubírám plyn na 26 palců, brzdím. Rychlost dobrá, klapky dvacet, rychlost 160 mph, podvozek, řadím se do levého okruhu na dráhu 22. Plné klapky, rychlost 115, míjím práh dráhy, stahuju plyn na volnoběh, motor z hlubokého vrčení přejde do volnoběžného "krtky prtky krtky prtky", podrovnávám, sedám na tři body, směr, zlehka brzdit. Mirek sviští vlevo kolem mě velkou rychlostí a pokračuje ve vystoupení. Opouštím dráhu, zavírám klapky, dělám úkony, pokračuju v pojíždění a jsem možná docela rád, zpátky na zemi. Lehce propocen...
Průlet nad rakovnickým letištěm cestou domů. Janina vzadu předvádí psa Lajku. Foto Matyáš Köhler
Za asi hoďku a půl znovu spouštíme, tentokrát na závěrečné průlety ve čtveřici. První jde ve dvojici na vzlet Spitfire XIV a P-47D Thunderbolt. My s P-51D kousek za nimi. Startuju v pozici na vpravo, mám to tak nějak radši, chvíli po vzletu se přeřazuji dle dohody vlevo, protože to bude moje místo v boxu. Pomalu doháníme éra před náma. Jsem na vnitřní straně zatáčky, mám to snazší než Mirek, za chvíli jsem na pozici. Řadím se pozvolna. Thunderbolt to vede. Pozoruji siluetu za ním letícího Spitfiru XIV. Máme nakoukanou "šestnáctku" s Merlinem, ta vypadala tak subtilně ve srovnání s nařvanou čtrnáctkou s motorem Griffon. Vklouzávám na pozici vlevo za Thunderbolt a pozoruji ho. Teď vlastně ani nevím, jestli se mi vůbec líbí. Na zemi docela jo, ale teď, jak má zasunutý podvozek a klapky, je to fakt "džbán na mlíko" (jug), jak se mu za války říkalo. Jmenuje se Nellie B. Nelinko, ty jsi nějaká macatá, tobě chutná, přiznej se! Ty jsi se napapala! Za chvíli jdeme do průletu. Thunderbolt má jinou dynamiku než Mustangy, v klesání nám začíná utíkat, máme co dělat. Po průletu vybočujeme ve stoupání do prava a situace se otáčí, cvalík Nelinka ztrácí rychlost víc než my, štíhlí Mustangové, a musíme se snažit, ať jí nepředlítnem. Točíme vlevo a jdeme do druhého průletu. Dva Merliny, Griffon, R-2800, to musí být na zemi pěkná kakofonie! Vracíme se nad letiště k rozchodu. Baptista v Thunderboltu velí k rozchodu. První jde Mirek. Stoupá a mizí vpravo. Po dvou sekundách jdu já. Snažím se Mirkovi nadběhnout zatáčkou, daří se mi to v jejím průběhu. Jdeme do průletu po dvojicích. Proženeme se nad dráhou a rozcházíme se pro jednotlivé průlety. Jdu do okruhu, před sebou vidím Spitfire s Thunderboltem, jdou také do průletu, řadím se s Little Rebelem za ně, Excalibur následuje. Vroummmmm, proženu se nad dráhou 04 a jdu do levého okruhu na 22. Sleduji zbylé stroje, jdou do průletu, také jednotlivě, musím počkat, až zmizí, nemůžu jít na přistání proti nim. Dispečer mi potvrzuje, že jsou pryč, vidím je, pokračuji v přiblížení. Dosedám, vyjíždím z dráhy, zajíždím na stojánku, a tak nějak si říkám, že toho mám pro dnešek celkem dost.
Nedělní let zpátky do Plzně
Byli jsme poslední číslo, takže po vypnutí motorů následuje jakési uvolnění, myslím, že jsme všichni rádi, že je hotovo a že se to povedlo. Večer jsme si dali pár rumových pralinek a pak už jen spát a druhý den vyrazit zase domů. To už byl jen takový bonbónek. P-51D docela kvaltuje, a to i na ekonomický cestovní režim. Pár letišť po trati jsme potěšili průletem a než bys řekl "švec", byli jsme zpátky v Plzni.
Co k tomu dodat? Jsem strašně rád, že to na mě Steve přehodil, protože tohle mi dalo velkou provozní zkušenost s typem. Vyzkoušel jsem si, jak obrovský rozdíl je v délce dojezdu, když člověk sedne na tři body oproti přistání na kola, jakkoliv je to na kola s těžkým warbirdem snazší a bezpečnější. Prověřili jsme si, že P-51D je ideální víkendové turistické letadlo pro dva, protože se tam vejde víc věcí, než do Zlínu 526. Takže když budete přemýšlet, které éro si vzít na výlet s manželkou, doporučujeme s Jančou spíš Mustanga.
Boleslaváci opět ukázali, že umí výborné letecké dny, zaměřené na letectví, a nejen že už dávno nepatří do kategorie "malý aeroklub na travnatém letišti dělá letecký den", ale že hrají první ligu. Snad jen škoda, že to nedělní počasí nebylo už v sobotu – ale to bychom chtěli asi moc...
Po návratu do Plzně. Nezdá se to, ale on je ten Mustang opravdu trochu větší, než Trenér!