Červené Dory

Text: Jan Bobek

Ilustrace: Antonis Karydis

Kat. č. 84102

Jeden z legendárních stíhačů II./JG 52 „Heino“ Sachseberg byl po dosažení 104. vítězství na jaře 1945 přeškolen z Bf 109 na Me 262. Jeho poslední jednotkou se stal Gallandův Jagdverband 44.

Za vznikem této jednotky stály rozpory Gallanda s velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem. Galland byl na počátku roku 1945 odvolán z funkce Generála stíhačů a nahradil jej jeho rival Gordon M. Gollob. Göring chtěl Gallanda doslova nějak uklidit, a proto mu umožnil vytvořit vlastní stíhací jednotku vybavenou moderními proudovými Me 262.

JV 44 převážnou část svých bojových akcí absolvovala na jihu Německa z letiště Mnichov-Riem. Během dubna 1945 její piloti docílili asi 60 vzdušných vítězství. Vliv JV 44 na válečné dění byl tedy zanedbatelný a její historie spíše podává důkaz o neuvěřitelných poměrech v třetí říši na konci války.

Proudové Me 262 byly nejzranitelnější během startu a přistání. Stroje u JV 44 nebyly výjimkou, protože při nízké rychlosti byl Me 262 hůře ovladatelný a s plynovou přípustí motorů se muselo manipulovat velmi citlivě, jinak hrozil výpadek motoru, nebo požár. V posledních měsících války bylo u Luftwaffe běžnou praxí, že proudové letouny byly při těchto kritických fázích letu chráněny stíhačkami s pístovým motorem.

U JV 44 byla proto zorganizována ochranná letka s Fw 190 D pod velením „Heino“ Sachsenberga. Sachsenberg byl logickou volbou. Nechyběla mu odvaha a měl dlouholeté zkušenosti v boji s rychle létajícími nepřátelskými stíhačkami v malých výškách.

Jeho letci museli současně čelit i dalšímu nebezpečí – vlastním protiletadlovým dělostřelcům. Podle vzpomínek Johannese Steinhoffa tvořila významnou část obsluhy lehkého flaku Riemu děvčata. Asi příliš nerozlišovala mezi vlastními a cizími stroji. Jedině Me 262 byly v relativním bezpečí díky své neobvyklé siluetě a charakteristickému zvuku motoru. Možná proto byly spodní plochy Dor u JV 44 natřeny červeně a doplněny bílými pruhy.

Činnost Sachsenbergovy ochranné letky byla improvizovaná. Jeho letci nemohli přímo komunikovat s osádkami proudových Me 262. Při startu prostě vzlétli jako první, pak kroužili nízko nad letištěm, dokud proudové Me 262 bezpečně neodletěly. Většinou byly ve vzduchu dva Fw 190 D, jen výjimečně nad Riemem kroužily čtyři.

Problém nastal při návratu proudových strojů. Aby rychlé letouny mohly bez problémů nasadit na přistání, nic jim nesmělo vadit v cestě. Focke-Wulfy tedy musely pokaždé přistát dříve než Messerschmitty. Tím byli jejich kolegové v Me 262 ponecháni bez ochrany a spoléhali se jen na svou pilotáž, štěstí a letištní flak.

Na to doplatil sám Galland, který 26. dubna 1945 havaroval v Riemu se zraněním a poškozeným strojem. Ve vzduchu nebyl nikdo, kdo by ho kryl. Sachsenbergovy stodevadesátky byly skryty na stojánkách na severním okraji letiště a jejich piloti neměli se zbytkem pilotů JV 44 příliš úzké styky. Dosud je známo pět Dor, které u JV 44 sloužily, a na většině z nich je pod kabinou černo-bílý kostkový symbol s červeným kruhem a specifický nápis. Nápisy jsou velmi osobité a jejich autorství se asi vázalo na konkrétní piloty. Zcela jistě tomu tak je u „červené 3“, která patřila Hptm. Waldemaru Wübkemu (15 v., veterán z JG 54). Tento proslulý šprýmař si zřejmě se Sachsenbergem dobře rozuměl a na svém letounu zopakoval motto, opakující se na jeho strojích již od roku 1940. Dalšími dvěma letci, kteří u Sachsenbergovy letky sloužili (a zmiňují je dokumenty JV 44), jsou Lt. Karl H. Hofmann a Hptm. Klaus Faber (2 v., veterán JG 27). Pátým členem této letky nebyl Fw. Bodo Dirschauer, jak se dříve uvádělo, ale držitel Rytířského kříže Maj. Wilhelm Steinmann (44 v.).

Ochranná letka prodělala nad Riemem jen několik střetnutí s americkými letci, ale podrobnosti nejsou známy. Při evakuaci této základny byly na místě ponechány dva Focke-Wulfy a ostatní se měly přesunout u Ainringu u Salzburgu. Zdá se, že tam dorazily jen dva, třetí byl po válce nalezen v Bad Aiblingu. JV 44 vždy hlásila ve svém stavu pět Fw 190 D-9 a D-11. Klaus Faber po válce vzpomínal, že na počátku května byl pověřen vykonáním kurýrního letu z Ainringu do Bad Aiblingu s „červenou 13“. Na trase potkal skupinu Thunderboltů a Mustangů a údajně jeden nebo dva sestřelil. Prý měl zpět do Ainringu přivézt zásobu whisky. Kapitulace zastihla JV 44 v Ainringu, v Salzburgu a Innsbrucku. Její příslušníci se poměrně brzy dostali domů.

Pozn.: tento text je mírně upravenou ukázkou ze Sachsenbergova životopisu, který byl publikován v magazínu INFO Eduard 11/2010. Životopis jeho strýce, námořního stíhače Gottharda Sachsenberga, najdete v magazínu INFO Eduard 04/2021.