Dvě věže

Text: Petr Uzsák

Hned na úvod se čtenářům omlouvám za matoucí titulek, navozující možnou souvislost s dílem slavného J.R.R. Tolkiena, ale opak je pravdou. Tento text nebude vycházet z říše fantazie, protože je zaměřen na konkrétní historické námořní skutečnosti.

Řecké ponorkové síly nejsou v obecném povědomí příliš známé, ale mají ve své historii několik pozoruhodných momentů. Málokdo například ví, že řecká ponorka Delfin už v roce 1912 zaútočila na otomanský lehký křižník Macidiye, avšak neúspěšně. Přesto však šlo o první podmořský torpédový útok v dějinách vojenství.

V současnosti jsou v Aténách k vidění dvě dochované věže řeckých ponorek, to jen kvůli objasnění názvu. První je plavidlo předválečné konstrukce Y-2 Papanikolis, jejíž věž má ve sbírkách Námořní muzeum Pireus. Druhým artefaktem, o kterém je potřeba se zmínit, je věž ponorky Y/B S118 Okeanos. Ta je umístěna v Parku Flisvos v části Paleo Faliro a představuje poválečnou německou konstrukční školu.

Nakládání torpéda na řeckou ponorku Xifias ve francouzském Toulonu. Šlo o sesterskou loď ponorky Delfin, zmiňované v textu článku. Foto: Galica

Y-2 Papanikolis

V polovině dvacátých let minulého století řecká monarchie objednala stavbu dvojice ponorek ve Francii a byla to první objednávka ponorek od ukončení Velké války (dnes známé jako 1. sv. válka). Šlo o dvě jednotky, jak bylo uvedeno, a my se zaměříme na plavidlo s označeným Y-2 Papanikolis, přičemž jeho sesterská loď nesla označení Y-1 Katsonis.

Vlastní stavba ponorky Papanikolis začala v loděnici Chantiers de la Loire, Nantes, v roce 1925 a jednalo se o tehdy klasickou diesel-elektrickou konstrukci vzoru Schneider – Laubeuf. Nešlo o úplně nový projekt, ale konstrukce navazovala na francouzskou třídu Circé. Loď byla dokončena v roce 1927 a v prosinci téhož roku ji řecké námořnictvo převzalo a zařadilo do služby. Přesně uvedeno se tak stalo ve středu 21. 12. 1927 ve 14,45 v přístavu Toulon. Hned druhý den posádka provedla přejímací plavbu spojenou s cvičným odpálením torpéda a zkouškou střelby z palubního kanónu. Jejím prvním velitelem se stal Commander (Cdr) Panagiotis Vandoros.

Za další dva dny, 24. prosince 1927 odpoledne, loď zvedla kotvu a vydala se z Toulonu do Řecka. Tam dorazila po pěti dnech plavby, odpoledne 29. 12. a byla zde slavnostně přivítána. Poté zakotvila na stanoveném místě, u bóje č. 8 na námořní základně Salamina.

Poslání lodi spočívalo v plnění úkolů pobřežní obrany, protože nebyla koncipována pro dlouhodobé oceánské nasazení. Její dosah byl totiž 3500 námořních mil (cca 6500 km), což však plně dostačovalo pro podmínky Středozemního moře.

Základní technické údaje byly následující: délka 62,5 m; šířka 5,3 m; ponor 3,6 m; plný výtlak 605 tun na hladině, 787 tun ponořená. Pohon zajišťovaly dieselové motory o celkovém výkonu 970 kW a elektromotory s výkonem 750 kW, které jí byly schopny udělit rychlost 14 uzlů za hodinu na hladině (25 km/h) a 9 uzlů za hodinu pod vodní hladinou (16 km/h) prostřednictvím dvou lodních šroubů. Výzbroj tvořily dva vnitřní příďové torpédomety ráže 533 mm; dva vnější příďové torpédomety stejné ráže a dva záďové vnější torpédomety také r. 533 mm, dále palubní kanón r. 100 mm. Posádka byla složena ze šesti důstojníků a 39 poddůstojníků a námořníků.

Natírání palubních děl ponorky Papanikolis. Snímek byl pořízen v syrském Bejrútu mezi 30. říjnem a 7. listopadem 1942. Foto: IWM

Po převzetí uživatelem plavidlo a jeho posádka vykonávalo běžnou mírovou službu, spojenou s výcvikem, údržbou a návštěvami různých řeckých měst i ostrovů. Například v roce 1929 ponorka zavítala na ostrovy Korfu a Lefkada i do přístavu Patras, o rok později se opakovala návštěva Lefkady a Korfu, k tomu ještě ostrovů Ithaka (proslavená homérským hrdinou Odysseem) a Zakynthos.

Vše se změnilo na podzim roku 1939, kdy už bylo rozbito samostatné Polsko a Sovětský svaz právě napadl Finsko. Tehdy začalo být zřejmé, že mír v Evropě skončil a do války se chystala i posádka ponorky Papanikolis. Nutno zdůraznit, že řecké ponorkové síly nebyly v nejlepším stavu, a to především díky finančním omezením a dopadům na údržbu techniky. Ale to se brzy mělo změnit.

Dne 28. 10. 1940 vypukla italsko-řecká válka, přičemž v té době byl velitelem ponorky Lieutenant Commander (LtCdr, armádní ekvivalent je major) Miltiadis Iatridis a úkolem lodi bylo působit v Iónském moři. Během této války Papanikolis provedl celkem pět bojových plaveb, kdy potopil dvě italská plavidla.

Po přepadení řeckého království nacistickým Německem a obsazení řecké pevniny dokázala posádka ponorky odplout do Alexandrie v Egyptě. Zde se stala součástí britské 1. ponorkové flotily.

Poté byla ponorka zapojena do spojeneckého válečného úsilí a provedla další bojové plavby ve Středomoří. Ty měly za cíl útoky na lodě nebo dopravu spojeneckých agentů a speciálních jednotek na okupovaná území. Při nich zaznamenala potopení více než 13 000 tun nepřátelské lodní tonáže. To vše při vědomí, že technický stav limitoval její nasazení, například ponorka nemohla zůstat dlouho pod hladinou a každých 17 – 18 hodin se musela vynořit kvůli doplnění zásob vzduchu.

Peruánská ponorka BAP Pisagua (SS-33) je plavidlem německého typu 209/1200, k němuž patří také řecká ponorka Y/B S118 Okeanos. Foto: US Navy

V říjnu 1944 došlo k osvobození většiny řeckého území a v této době Papanikolis byl na Maltě kvůli pokračujícím opravám pohonného systému. Do vlasti se loď vrátila 24. listopadu 1944.

V době osvobození Řecka byla jednou z pouhých dvou ponorek (z celkového počtu šesti předválečných lodí), kterým se podařilo přežít druhou světovou válku. Tou druhou pak byl ještě člun Y-4 Nereus, který byl vyřazen ze služby roku 1947.

V době ukončení války má ponorka za sebou 18 let intenzivní služby a její technický stav i výkony již dávno nepatří mezi nejlepší. Problémem je zejména opotřebení pohonného systému, které se negativně projevovalo už před válkou. Padá proto rozhodnutí v červenci 1945 poslat loď pro její zastaralost do výslužby. S ohledem na dosažené výkony byla věž plavidla sejmuta a s úctou zachována, trup byl prodán do šrotu a v roce 1947 rozebrán. Kromě celé věže ponorky Papanikolis se ještě ve sbírkách muzea nachází torpédomety, kompletní periskop a držák kompasu. Válečné muzeum Atény pak vystavuje původní torpédo britské výroby model 1937 z dob 2. sv. války.

Loď je příkladem řeckého válečného úsilí i námořnických dovedností při provozu zastaralého plavidla a určitě si své místo v řecké historii zaslouží.

Dimitrios Papanikolis je hrdina řeckého národního osvobození a války za nezávislost, pozdější admirál a politik. Žil v letech 1790 až 1855 a pocházel z ostrova Psara v Egejském moři. Proslavil se svým bojem proti osmanskému impériu a inovativní námořní taktikou. I v současnosti je po něm pojmenována ponorka řeckého námořnictva, konkrétně jde o Typ 214.

Foto: National Historical Museum of Greece

Přehled bojových plaveb:

1. bojová plavba: od 28. 10. do 2. 11. 1940, oblast Iónského moře, kapitán: LtCdr Miltiadis Iatridis. Ponorka vyplula odpoledne ze základny Salamina společně s ponorkou Y-4 Nereus. Další den ráno lodě dosáhly přístavu Patras. Zde, po menších organizačních zmatcích, zčásti způsobených italským leteckým bombardováním, byla dohodnuta součinnost s britským námořnictvem a určeny operační prostory. Odpoledne ponorka vyplula na hlídku do zálivu Patras, odkud se po setmění přesunula do úžiny mezi ostrovem Kefalonia a pevninským přístavem Kyllini. Další večer, 30. 10., kdy hlídkovala mezi ostrovy Zakynthos a Kefalonia, zahlédla posádka ponorky neidentifikované lodi, o kterých předpokládala, že jsou britské. Proto se z místa vzdálila bez další činnosti. Následující den chvíli před polednem akustické lokátory oznámily blížící se cíl. S ohledem na hustou mlhu nebylo nejdříve jasné, o koho jde. Ale po chvíli se potvrdilo, že byly zachyceny řecké torpédoborce třídy Hydra. Skutečně se jednalo o lodi Psara a Spetsai, které se vracely z ostřelování italských pozemních jednotek na řecko-albánské hranici. Hlídka byla ukončena dne 2. 11. dopoledne kvůli mnoha mechanickým poruchám palubního zařízení, např. kormidla, kompasu nebo vodních čerpadel.

2. bojová plavba: od 17. 12. do 27. 12. 1940, oblast Jaderského moře, kapitán: LtCdr Miltiadis Iatridis.

Ponorka vyplula krátce před půlnocí z přístavu Salamina a ráno 20. 12. se dostala do určeného prostoru. Důvodem zpoždění bylo bouřlivé počasí. Krátce po půlnoci 22. 12. ponorka při plavbě na hladině zaznamenala malý pobřežní parník Antoinetta z italského Salerna. Po skrytém přiblížení následovalo rychlé zajetí plavidla, které přepravovalo píci pro hospodářská zvířata. Posádka byla přemístěna na palubu ponorky, o které si myslela, že je britská. Italové nemohli uvěřit, že Řekové mají ponorky a operují v Jaderském moři. Řecká posádka se pokusila parník potopit nejdříve taranováním a později zapálením lodního nákladu. Od zajatců Řekové získali mapy italských minových polí v Jadranu a navíc i informaci o konvoji plánovaném na další den z Brindisi do albánského Vlore. V tomto prostoru se ponorka pohybovala a další den odpoledne lokalizovala dopravní lodě nepřítele doprovázené torpédoborci. Byl dokonce zaznamenán i křižník třídy Zara. Ale kvůli bouřlivému počasí nebylo možno provést přiblížení a útok.  Naproti tomu 24. 12. měla posádka větší štěstí.  Zpozorovala konvoj 12 dopravních lodí plujících ve třech liniích, který byl doprovázen nejméně šesti torpédoborci. Ty pak ze vzduchu podporovalo množství italských letadel. Po přiblížení ke konvoji člun ve 12,24 odpálil salvu 4 torpéd a okamžitě se začal vzdalovat od nepřítele. Po několika minutách se však italské doprovodné lodě vzpamatovaly a zaútočily na ponorku, což trvalo několik hodin. Až v půl desáté večer se posádka odvážila vynořit a zamířila k jihu. Následující den odpoledne, při plavbě v periskopové hloubce, byla loď napadena letounem, který svrhl několik bomb. Ty však naštěstí Papanikolis nepoškodily. Po cestě zpět na základnu loď provedla krátkou zastávku v přístavu Isthmia na východní straně Korintského kanálu, kde si policie převzala zajatce z ponorky. Ta už poté pokračovala přímo na základnu Salamina, kde zakotvila ráno 27. 12.

Později bylo potvrzeno, že ponorka potopila velkou dopravní loď pro mužstvo Firenze. Za tento úspěch byl velitel lodi povýšen do hodnosti Commander (armádní ekvivalent je podplukovník) a obdržel Zlatou medaili za chrabrost. Další členové posádky byli dekorováni válečnými kříži a zpráva se dostala i do všech řeckých médií.

Dochovaná věž ponorky Papanikolis ve venkovní expozici Námořního muzea Pireus.

3. bojová plavba: od 23. 1. do 1. 2. 1941, oblast Jaderského moře, kapitán: Cdr Miltiadis Iatridis.

Odpoledne 23. 1. loď vyplula na další hlídku ze základny Salamina směrem na západ. O půlnoci z 24. na 25. 1.  se u ostrova Ithaca setkala s ponorkou Y-4 Nereus, která se vracela z hlídky. Velitelé si vyměnili zkušenosti a 26. 1. Papanikolis pokračoval na sever do Jaderského moře. Po cestě byla ponorka několikrát detekována italskými plavidly i letouny, ale všechny jejich útoky byly naštěstí neúspěšné. Loď zaznamenala i několik italských dopravních plavidel, ale nedostala se do vhodné pozice k útoku. Až o půlnoci z 28. na 29. 1. posádka při hladinové plavbě v oblasti Brindisi spatřila velkou nákladní loď s ozbrojeným doprovodem, která byla vzdálena asi 800 metrů. Ponorka provedla odpal jednoho torpéda a odpoutala se od protivníka.  Ačkoli posádka poté ještě několikrát zaznamenala italské lodě, nebyl na ponorku proveden už žádný útok a ta se vrátila dne 1. 2. zpět na základnu Salamina.

Následný rozbor nepotvrdil zásah žádného italského plavidla během této plavby. Po návratu také velitel lodi zdůraznil ztížené podmínky pro ponorkové operace kvůli italskému hlídkování.

4. bojová plavba: od 1. 3. do 6. 3. 1941, oblast Jaderského moře, kapitán: Cdr Miltiadis Iatridis.

Na svou další hlídku loď vyplula odpoledne 1. 3. 1941, a to opět do prostoru Jaderského moře. Počáteční fázi, kdy ponorka operovala nedaleko albánského přístavu Vlore, provázelo několik technických poruch, které způsobily částečné zaplavení prostoru baterií. Z nich se začaly uvolňovat kyselinové výpary a loď se musela vynořit. Zatímco probíhalo odčerpávání vody, odstraňování závad a větrání lodi, musela zůstat na hladině. Velitel proto nařídil plout po hladině plnou rychlostí na jih a současně povolal na palubu obsluhu děla, která tak měla bojovou pohotovost. Po dvou hodinách se podařilo většinu následků odstranit a ponorka se mohla ukrýt pod vodní hladinu. Nicméně únik jedovatých výparů pokračoval, což vedlo velitele k rozhodnutí hlídku ukončit a vrátit se na základnu. Toto mu bylo velitelstvím schváleno a loď zakotvila na základně Salamina ráno 6. 3.

5. bojová plavba: od 14. 4. do 19. 4. 1941, oblast Jaderského moře, kapitán: Cdr Miltiadis Iatridis.

Na další plavbu ponorka vyplula dne 14. dubna opět ze salaminské základny. Pro dokreslení celého kontextu je třeba uvést, že v té době již Řecko bylo pod německým útokem, který začal o 8 dní dříve. Velitel lodi byl upozorněn, že pokud návrat do mateřského přístavu nebude možný, ponorka bude odeslána na britskou základnu Alexandrie v Egyptě.

Po třech dnech na moři obdržel velitel lodi pokyn okamžitě odplout do Alexandrie kvůli pokračujícímu německému postupu. Přesto Iatridis žádal o povolení návratu na domovskou základnu kvůli nutným opravám, což mu bylo schváleno. Loď se vrátila na Salaminu večer 19. 4. a ihned začalo odstraňování poruch.

Následně, 22. 4. odplula do Alexandrie dle předchozích rozkazů, kam dorazila 27. 4. 1941. Ještě předtím se člun krátce zastavil na řecké základně Suda na Krétě.

V Alexandrii se ponorka podrobila nutným opravám, aby byla připravena pro nastávající fázi války.

Boční pohled na věž ponorky Papanikolis, za povšimnutí stojí palubní kanón ráže 100 mm a v popředí dochovaný torpédomet.

6. bojová plavba: od 4. 7. do 17. 7. 1941, oblast Středozemní moře, kapitán: Cdr Miltiadis Iatridis.

Loď byla vyslána ze základny Alexandria do oblasti ostrova Kastellorizo ve Východním Středomoří s úkolem napadat nepřátelské konvoje směřující do Sýrie a Palestiny. Ačkoli ponorka zaznamenala několik lodí, po prověření se ukázalo, že mají tureckou příslušnost, a tak k útoku nedošlo. S ohledem na pokračující technické poruchy loď nedosáhla žádných úspěchů a vrátila se zpět na základnu.

7. bojová plavba: od 6. 6. do 20. 6. 1942, oblast Egejského moře, kapitán: Cdr Athanasios Spanidis.

Po několika měsících oprav v Alexandrii i Port Saidu byla ponorka opět připravena k akci. Mezitím také došlo k několika výměnám na místě velitele, nás nejvíce zajímá Commander Athanasios Spanidis, který byl do funkce ustanoven v dubnu 1942.

Loď vyrazila z alexandrijské základny večer 6. června s úkolem hlídkovat v prostoru mezi pobřežím Peloponésu a Krétou, tedy v jihozápadní části Egejského moře. Součástí úkolu bylo také vylodění příslušníků řeckého odbojového hnutí na okupované Krétě a naopak ponorka zde vyzvedla skupinu spojeneckých Commandos.

Prvním úspěchem bylo potopení nákladní plachetnice v nepřátelských službách dne 11. 6. Kvůli úspoře cenných torpéd i dělostřeleckých granátů byl malý člun zničen taranováním. Následující den přinesl další úlovky, nejprve to byly dvě plachetnice, které byly potopeny dělostřeleckou palbou (větší) a nárazem přídě ponorky (menší loď). Ještě tentýž den byla potopena nákladní plachetnice s palivem a večer ponorka zničila i další plachetnici s nákladem soli.

Za další dva dny se posádce podařil statečný kousek, kdy na nákladní plachetnici ve službách okupantů, kotvící nedaleko Porto Cayo, velitel vyslal přepadovou skupinu ve člunu. Ta se strážené plachetnice zmocnila, vyplula s ní na moře, kde jí ponorka vzápětí potopila najetím. Přitom bylo zjištěno, že náklad tvořilo mnoho tun potravin, určených pro německé posádky na řeckém území.

V noci z 15. na 16. června pak ponorka provedla utajené vylodění odbojářů na krétském pobřeží a odvezla odtud spojenecké vojáky. Zpět do Alexandrie se vrátila 20. června po nebezpečné plavbě v nepřátelských vodách.

8. bojová plavba: od 24. 7. do 9. 8. 1942, oblast Kréty, kapitán: Cdr Athanasios Spanidis.

Večer 24. července ponorka vyplula z přístavu Haifa se speciálním úkolem. Důvodem pro změnu domovského přístavu byl rozsáhlý útok mocností Osy, který přímo ohrožoval Alexandrii a další oblasti Egypta. Poslání lodi spočívalo v přepravě příslušníků hnutí odporu a britských důstojníků na jižní pobřeží Kréty, přičemž se dokonce jednalo o dvě přepravované skupiny.

Při plavbě se ponorka potýkala se špatným počasím, které málem znemožnilo vyloďovací operaci. Také v úvodu selhávalo spojení s přijímací skupinou z Kréty. Naštěstí se povedlo problémy postupně vyřešit a ponorka při první části vylodila 17 řeckých odbojářů a jednoho britského důstojníka, naopak přijala skupinu 24 Řeků a opět jednoho Brita. Jeden z řeckých odbojářů na pobřeží popisuje ve svých pamětech toto vylodění z jejich pohledu (George Psychoundakis – The Cretan Runner).

Avšak druhá část úkolu nebyla splněna a k vysazení nedošlo, protože se nepovedlo navázat spojení s pobřežím a naopak se zdálo, že místo je pod kontrolou okupantů. Vše se událo v nočních a brzkých ranních hodinách 4. srpna.

Zajímavostí této mise je také evakuace vedoucího představitele odboje podplukovníka Andrease Papadakise, jeho manželky a tří dětí. Všichni byli přepraveni z dosahu německých sil ke Spojencům.

Po cestě zpět ponorka hlásila nedostatek paliva a žádala o asistenci. Díky rychlému zásahu torpédoborce Kountouriotis došlo k doplnění pohonných hmot a večer 9. srpna ponorka zakotvila v přístavu Bejrút.

9. bojová plavba: od 31. 8. do 15. 9. 1942, oblast Rhodu, kapitán: Cdr Athanasios Spanidis.

Na další misi byla ponorka vyslána na konci srpna z bejrútského přístavu a opět šlo o utajenou přepravu skupiny Commandos s vybavením. Tentokrát loď zamířila na ostrov Rhodos a o dramatické momenty nebyla ani nyní nouze. Druhého září, během plavby na hladině, byla ponorka napadena kulometnou palbou italského hlídkového letadla. Protože se Papanikolis nemohl okamžitě ponořit, pokoušel se neúspěšně opětovat palbu. Ve stejný den se ponorka setkala s nepřátelským tankerem doprovázeným dvěma korvetami. Ale útok se nezdařil kvůli značné vzdálenosti a manévrům napadených plavidel.

K pobřeží Rhodu loď dorazila večer 4. září. V noci provedla vylodění spojeneckých vojáků, jejichž úkolem byl útok na německá i italská letadla na ostrově. Během operace byla naopak z ostrova odvezená jiná skupina Commandos, která zde působila v utajení.

Zpět do Bejrútu se ponorka vrátila 15. září. Velitel lodi Spanidis zde musel čelit výtkám svých nadřízených kvůli špatnému způsobu vedení posádky, což nakonec bylo vyřešeno jeho odvoláním.

A mimochodem, útok na letiště příslušníky Commandos byl velmi úspěšný, ale pouze jednotlivci se dostali zpět ke Spojencům, zbytek skupiny byl zajat.

Detail dochovaného torpédometu.

10. bojová plavba: od 21. 11. do 5. 12. 1942, oblast Egejského moře, kapitán: Lt Nikolaos Roussen.

Na svou další hlídku se loď vypravila až v listopadu a tentokrát pod novým velitelem N. Roussenem. Ten převzal velení na počátku října a stejně tak byl vyměněn i zástupce velitele a rovněž strojní důstojník.  Hlavní úkoly posádky byly dva, jednak vylodit skupinu příslušníků hnutí odporu na Krétě a dále hlídkovat ve východní části Egejského moře a napadat nepřátelské dopravní lodě.

První část úkolu byla splněna v noci z 27. na 28. listopadu, kdy skupina odbojářů s vybavením byla vysazena v zálivu Selino na jihozápadním pobřeží Kréty. Již zmíněný G. Psychoundakis k tomu dodává, že tentokrát skupinu na pobřeží nikdo nečekal a navíc byla část vybavení utopena v moři kvůli špatnému počasí. Jakmile odbojáři navázali kontakt s místními, další noc se na pobřeží vrátili a vylovili své vybavení.

Mezitím Papanikolis pokračoval v plavbě. Dne 30. 11. posádka zjistila kotviště nepřátelských lodí u ostrova Alimia, západně od Rhodu. Skupinu tvořilo několik torpédových plavidel, dále plachetnice, ale hlavně dopravní parník s odhadovaným výtlakem 8000 tun. Další den před setměním ponorka opatrně vplula do zátoky a na dopravní loď dvakrát vystřelila ze záďových torpédometů. Krátce po útoku se parník převrátil a potopil. Mezitím ponorka provedla odpoutání a odplula severním směrem.

Na bejrútskou základnu se pak vrátila 5. prosince. I za tuto akci byla posádka oceněna, velitel lodi obdržel Válečný kříž 1. třídy a podobně dekorováni byli i další příslušníci posádky.

Opět se při této plavbě připomněly technické potíže, ať už to byly poruchy chlazení levého dieselového motoru nebo zátěžového vodního čerpadla.

11. bojová plavba: od 7. 1. do 23. 1. 1943, oblast Egejského moře, kapitán: Lt Nikolaos Roussen.

Odpoledne 7. ledna Papanikolis opět vyplul z Bejrútu směrem k ostrovu Hydra na východní straně Peloponésu. I tentokrát měl na palubě skupinu příslušníků Commandos určenou k vylodění na tomto ostrově.

Cesta probíhala klidně kromě bouřlivého zimního počasí, přesto ponorka dorazila ke svému cíli a ve večerní tmě 13. ledna začalo vyloďování jednotky i jejího vybavení. Po dvou hodinách bylo vše ukončeno a člun opět odplul. Dalším cílem bylo narušovat nepřátelské zásobovací a odminovací operace v Egejském moři. Po poledni 17. ledna loď zaznamenala a zadržela dvoustěžňovou plachetnici s nákladem potravin pro německou posádku na Krétě. Na plachetnici se přemístila britská posádka pro kořistní lodě, která dostala rozkaz plout na východ do Alexandrie.

Další den byla zadržena jiná plachetnice s nákladem hrozinek, opět směřující na Krétu. Po varovných dělových výstřelech loď zastavila a svinula plachty. Po chvíli byla potopena kulometnou palbou ponorky a mezitím byli námořníci vyslýcháni. Poté se Papanikolis opět ponořil a pokračoval východním směrem.

Krátce nato musela být hlídka ukončena kvůli mnoha technickým poruchám, které lodi znemožnily ponor a byla vyžádána asistence. Tu brzy poskytla britská korveta K-22 Gloxinia a ponorku doprovodila k přístavu Port Said. Zde zakotvila ráno 23. ledna.

I za tuto plavbu byla posádka oceněna, zatímco člun znovu putoval do suchého doku k opravám.

Originální periskop ponorky Papanikolis v muzejních sbírkách.

12. bojová plavba: od 7. 3. do 23. 3. 1943, oblast Egejského moře, kapitán: Lt Nikolaos Roussen.

Odpoledne 7. března se ponorka odpoutala od podpůrné lodi Corinthia v bejrútském přístavu a vyplula směrem k Dodekanéským ostrovům ve východní části Egejského moře. I tato hlídka byla naplněna usilovnou činností.

Ráno 14.3. ponorka zaznamenala velký parník, ale po přiblížení byla rozpoznána nemocniční loď mířící směrem na Rhodos. Proto se Papanikolis vzdálil bez další akce. Další den, 15. března, došlo k setkání s plachetním dvojstěžníkem, na který byla vyslána britská hlídka a 4. důstojník ponorky s cílem loď dopravit do Egypta. Bohužel, později se objevily dva nepřátelské torpédové čluny a plachetnici doprovodily na okupovaný Rhodos. Přitom došlo k zajetí spojeneckých vojáků na palubě, což si velitel ponorky velmi vyčítal.

Následně, 16. 3. došlo k zadržení dopravní lodi, ale po zjištění, že jde o plavidlo neutrálního Turecka, byla loď opět propuštěna. V týž den večer byla zastavena a poté potopena malá plachetnice italské příslušnosti, která směřovala na Rhodos. Tři členové její posádky byli zajati a přemístěni na palubu ponorky. Podobná akce se opakovala 18. března a znovu byli zajatí členové posádky odvezeni ponorkou.

Hlídka byla ukončena ráno 23. 3., kdy ponorka zakotvila na základně v Bejrútu, přičemž opět musela překonat pásmo bouřlivého počasí.

13. bojová plavba: od 30. 4. do 13. 5. 1943, oblast Egejského moře, kapitán: Lt Nikolaos Roussen.

Na konci dubna loď opět vyrazila ze základny Bejrút na cestu k okupované Krétě. Zde přistála 7. května večer nedaleko mysu Sidero a vysadila celkem osm osob se zásobami pro hnutí odporu.

Následující den Papanikolis zadržel plachetnici s nákladem cementu pro Heraklion na Krétě. Loď byla potopena kulometnou palbou a posádka skončila v zadržení na palubě ponorky. Později téhož dne byla zaznamenána a potopena další nákladní plachetnice, opět převážející cement a další materiál pro okupanty v Heraklionu. Po nárazu přídě ponorky šla ke dnu a posádka putovala do zajetí, stejně jako kolegové předtím.

Kvůli závadě čerpadel musela ponorka přerušit hlídku dne 9. května a odplout do Port Saidu k opravám. Tam zakotvila ráno 13. 5.

S ohledem na přetrvávající technické potíže a nedostatek náhradních dílů byla ponorka v následujícím období využívána pouze jako cvičené plavidlo.

14. bojová plavba: od 29. 1. do 12. 2. 1944, oblast Egejského moře, kapitán: Lt Nikolaos Roussen.

Odpoledne 29. ledna vyplula ponorka z bejrútského přístavu s úkolem hlídkovat v centrální části Egejského moře. Během přesunu do operačního prostoru se loď dostala do zimní bouře a kvůli silnému vlnobití došlo k úniku kyseliny z baterií i průniku vody do trupu. Po provedeném vynoření a větrání interiéru byly škody odstraněny a ponorka pokračovala v plavbě.

Večer 2. 2. hlídka vynořené ponorky zahlédla nezjištěný čtyřmotorový letoun a urychleně se ponořila. Stalo se tak v průlivu mezi ostrovy Kréta a Kasos.

Mezi 3. a 12. únorem loď hlídkovala v určeném prostoru, ale nic mimořádného nebylo zaznamenáno, tak byla hlídka ukončena návratem do Bejrútu. V závěru plavby onemocněl velitel lodi a té dočasně velel jeho zástupce.

Kvůli technickému stavu nebyla zatím plánována další bojová plavba, naopak bylo rozhodnuto o přemístění do Gibraltaru k provedení oprav. Tam byla loď odeslána 19. 5. 1944, ale ještě předtím se velení námořnictva muselo vypořádat se vzpourou části mužstva, což stálo život i jejího dosavadního velitele N. Roussena. Ten zahynul během zásahu proti vzbouřencům při násilném obsazování ponorky. Novým velitelem se stal Lt Christos Botsaris. V té době už ponorka nebyla operačně nasazena, pouze se podílela na výcviku posádek hladinových lodí a letadel.

Britské torpédo model 1937 je uchováno ve Válečném muzeu Atény.

Y/B S118 Okeanos

Tato loď patří do třídy Typ 209, což byla konstrukce německé společnosti Ingenieurkontor Lübeck a postavená v loděnicích Howaldtswerke-Deutsche Werft v Kielu. Avšak toto plavidlo v mnohém navazovalo na předchozí třídu Typ 206. Okeanos, společně s dalšími třemi jednotkami, byl součástí řecké třídy Poseidon. Také je prvním nositelem tohoto jména v řeckých námořních silách. Nutno zdůraznit, že primární určení byla služba tohoto typu v pobřežních vodách.

Plavidlo bylo dokončeno a námořnictvem převzato 15. 11. 1979 v Kielu a prvním velitelem byl jmenován Lieutenant Commander (LtCdr) Vasilios Morakis. Poté, v listopadu a prosinci, následovaly zkušební plavby v Baltském moři. Zpět k domovu se posádka vydala 10. 12. a do cíle, námořní základny Salamina, dorazila 1. ledna 1980.

Pokud jde o základní takticko-technické parametry, jsou následující: délka 55,9 m; šířka 6,3 m; výtlak 1285 tun ponořená; dosah až 11 000 námořních mil (20 000 km). Člun je vybaven diesel-elektrickým pohonem a dosáhne rychlosti 11 uzlů za hodinu na hladině (20 km/h) nebo 21 uzlů za hodinu ponořený (39 km/h). Výzbroj zahrnuje 8 příďových torpédometů ráže 533 mm, schopných odpalovat jak klasická torpéda, tak i protilodní střely Harpoon. Osádku tvoří 33 osob.

Samotná služba lodi začala ihned po jejím připlutí. Skládala se z běžného výcviku i údržby a samozřejmou součástí byla i cvičení, ať již domácí či mezinárodní (zde šlo například o periodická cvičení Tridende nebo Dog Fish).

Patrně nejdramatičtější plavba člunu Okeanos se odehrála v březnu a dubnu 1987 v rámci takzvané „Březnové krize 1987“. Tehdy se Turecko rozhodlo vyslat loď pro výzkum ložisek fosilních paliv do mezinárodních vod, ale do řecké ekonomické zóny s odůvodněním, že jde o součást tureckého pevninského šelfu. Současně bylo uveřejněno, že jakákoli řecká akce proti tomuto plavidlu bude pokládána za důvod k válce.

Okeanos byl starořecký bůh z první generace titánů, otec všech dalších bohů i lidí. Vládl stejnojmenné řece, ze které byla napájena všechna moře i řeky. Bývá zobrazován jako svalnatý muž, který ale místo nohou má hadí tělo. Na jeho cestách jej doprovázeli tritónové a nymfy.

Foto: QuartierLatin1968

V té době byl velitel ponorky LtCdr Nikolaos Koutsodontis. Dne 27. 3. 1987 byla loď vyslána na hlídkovou plavbu do Egejského moře, když velení námořnictva nařídilo všem plavidlům opustit základny a přesunout se do stanovených prostorů kvůli monitorování a případnému blokování tureckých aktivit. Celou krizi se nakonec povedlo vyřešit diplomatickými cestami za přispění USA i NATO a k ozbrojenému střetu naštěstí nedošlo. Tato plavba trvala 240 hodin a většinu času člun trávil pod hladinou.

V roce 2004 se člun v rámci programu Neptune II podrobil modernizační přestavbě na základě rozhodnutí z roku 2002. Při tom došlo k zástavbě systému pohonu bez nutnosti přístupu vzduchu (air independent propulsion – AIP), modernizaci dosavadního pohonu a mnoha dalších palubních systémů. Účelem bylo vylepšení operačních schopností a snížení akustické stopy lodi. Důležitou úpravou je také úprava palubního průlezu pro připojení záchranného plavidla Deep Submergence Rescue Vessel (DSRV).

Zpět do služby se ponorka vrátila roku 2009 a v současnosti je jediným zástupcem třídy Okeanos. Důvodem jsou rozpočtová omezení v důsledku tehdejší finanční krize, tedy k modernizaci ostatních lodí nedošlo.

Právě při přestavbě byla původní věž lodi sejmuta a později umístěna do Parku Flisvos. Použitím nové věže loď nyní vzhledově připomíná třídu Papanikolis. Také rozměry lodi se změnily, došlo totiž k prodloužení trupu a tedy i zvýšení výtlaku. Také výkony lodi narostly. Tím se loď změnila v oceánský typ, schopný dlouhodobých operací bez nutnosti dozásobení.

Okeanos je společně s čluny tříd Poseidon a Papanikolis základním prvkem podmořské flotily řeckého vojenského námořnictva, které chrání pevninské pobřeží, více než 2000 ostrovů a námořní komunikace mezi nimi.

Původní zachovaná věž ponorky Okeanos, zadní pohled.

Originální věž ponorky Okeanos z doby před modernizací lodi.