Markingy pro Gustav pt.3 1/72

Bf 109G-6/AS, WNr. 412807, Uffz. Heinz Zimmermann, 6./JG 27, Fels am Wagram, Rakousko, červenec 1944

Začátkem dubna 1944 obdržely první stroje Bf 109G-6/AS jednotky JG 1, JG 5 a JG 11, následující měsíce bylo několik strojů dodáno k JG 3 i k JG 27, v té době sídlící na letišti Fels am Wagram v Rakousku. Žlutá 2, kamuflovaná barvami RLM 74/75/76, nese na zádi trupu označení strojů Obrany říše působících u JG 27, tedy zelený pás. Nepravidelné pruhy na bočních krytech motoru barvou RLM 74 jsou polní úpravou kamufláže. Pod trupem je umístěna anténa systému FuG 16. Letoun měl červené podvozkové nohy, což indikovalo používání 96oktanového paliva.  

Hptm. Friedrich-Karl Müller, 1./NJGr. 10, Werneuchen, Německo, červenec 1944

Friedrich-Karl Müller, budoucí držitel Rytířského kříže a eso s 30 nočními sestřely nepřátelských letadel, se narodil 4. prosince 1912 v Sulzbachu v Sársku. V roce 1934 absolvoval letecký výcvik a nastoupil k Lufthanse. Po vypuknutí 2. světové války byl povolán k letectvu, kde nejprve létal jako dopravní pilot, posléze působil jako instruktor létání podle přístrojů. V prosinci 1942 byl přesunut ke KG 50, létající na strojích He 177, v létě následujícího roku uposlechl výzvy Hajo Hermanna a požádal o převelení k JG 300 používající taktiku Wilde Sau (používání jednomotorových letounů bez radaru pro noční stíhání). U této jednotky dosáhl devatenácti sestřelů a v lednu 1944 dostal rozkaz vybudovat 1./NGr. 10. V srpnu 1944 byl jmenován velitelem I./NJG 11 a tuto jednotku vedl až do konce 2. světové války. Zemřel 2. listopadu 1987. Spodní a částečně i boční plochy jeho letounu byly natřeny černě kvůli lepšímu maskování v noci. Záď trupu obepínal červený pás, označující původního uživatele tohoto stroje v rámci Obrany říše, JG 300. Na levé straně kormidla bylo vyznačeno pilotovo skóre k červenci 1944 v podobě 23 proužků s vyznačením státní příslušnosti protivníka a datem sestřelu.

WNr. 110087, Hptm. Horst Carganico, I./JG 5, Herzogenaurach, Německo, květen 1944

První bojovou jednotkou, ke které tehdy dvaadvacetiletý Lt. Carganico po ukončení výcviku nastoupil, byla na počátku války JG 1. Následovala služba u JG 77, s níž se zúčastnil bojů v Norsku a následně bitvy o Británii. Dne 1. ledna 1941 následoval návrat do Norska, kde působil ve funkci velitele 1./ JG 77. Dne 25. září 1941 byl Carganico po dosažení 27. sestřelu vyznamenán Rytířským křížem. V březnu 1942 byla Carganicova jednotka přejmenována na 6./JG 5, ale již v dubnu 1942 převzal velení nad celou II. Gruppe. Dne 26. března 1944 byl jmenován velitelem I./JG 5, která se účastnila bojů proti Spojencům v rámci Obrany říše. Dne 27. května téhož roku vzlétl major Carganico naposledy. Během útoku na svaz B-17 byl jeho Bf 109G-5 těžce poškozen, při pokusu o nouzové přistání zavadil o vedení vysokého napětí a havárii poblíž francouzského města Chevry pilot nepřežil. Celkové Carganicovo skóre se zastavilo na šedesáti sestřelech během 600 misí. Stroje Bf 109G-6/AS byly určeny ke stíhání ve vyšších letových hladinách, a proto tvořil jejich kamufláž jednolitý nástřik barvou RLM 76. Hptm. Carganico nechal na levý bok namalovat myšáka Mickeyho, kterého nosily i jeho předchozí stroje. Pravá strana trupu není fotograficky zdokumentována, je možné, že nesla dvojitý klín – označení letounu velitele Gruppe.

MT-463, ylikersanti Tapio Järvi, 2/HLeLv 24, Lappeenranta, Finsko, červenec/srpen 1944

V dodávkách Messerschmittů Bf 109 verzí G-2 a G-6 finskému spojenci se objevily i dva stroje verze G-6/AS. Ve finském letectvu obdržely kódy MT-463 a MT-471. Stroj MT-463 byl po dodání 28. června 1944 přesunut k HLeLv 24, kde s ním kromě jiných pilotů létal ylikersanti Järvi, který na tomto stroji dosáhl dvou sestřelů ze svých celkových dvaceti sedmi. Dalších pět sestřelů na tomto stroji dosáhli čtyři různí piloti. Stroje Bf 109G-6/AS nebyly pro finské letectvo v boji se sovětskými piloty výhodou, neboť většina bojů se odehrávala pod výškou 3000 metrů, zatímco motory DB 605AS byly vyvinuty pro lety ve vyšších letových hladinách. Kamufláž tohoto stroje byla nastříkána barvami RLM 74/75/76 a doplněna o modré hákové kříže na bílém kruhu na křídle a trupu, označení stroje MT-463 bylo namalováno na trupu před ocasními plochami. Žluté číslo označující stroj v rámci jednotky bylo namalované mezi trupovým označením a kabinou. Fotografie stroje z jeho válečného nasazení u HLeLv 24 není známa, ale podle známých čísel dalších strojů odvozujeme, že byl tento stroj označen číslicí 2, 4 nebo 6.

Bf 109G-14/AS (Erla), Fw. Eberhard Gzik, 2./JG 300, Borkheide, Německo, říjen 1944

Tento Bf 109G-14/AS náležející I./JG 300 byl buď stroj série 780 vyrobené továrnou Messerschmitt v Augsburgu, nebo série 413 nebo 460, vyrobené továrnou Erla v Lipsku. V září a říjnu 1944 působila I./JG 300 vedená Hptm. Gerhardem Stampem jako stíhací krytí těžkých stíhacích Fw 190A-8/R2 Sturmbock. V těžkých bojích se se stíhači USAAF utrpěla jednotka vážné ztráty. 2. října přišla I./JG 300 o 19 letadel zničených a 13 poškozených při postřelování letiště v Borkheide americkými Mustangy od 355th FG. Feldwebel Eberhard Gzik byl v listopadu 1944 převelen k 9./EJG 2 a na konci války létal na Me 262 u Kommanda Stamp. Za války dosáhl celkem tří sestřelů.

Bf 109 G-14/AS (Mtt Reg), WNr. 784986, Ofw. Paul Schwerdtfeger, 11./JG 6, Bissel, Německo, leden 1945

Ofw. Paul Schwerdtfeger absolvoval od roku 1941 mnoho bojových letů jako průzkumný pilot, v létě roku 1944 se dobrovolně přihlásil ke stíhacímu letectvu a 1. ledna 1945 odstartoval jako člen štábního roje III./JG 6 ke svému prvnímu bojovému letu v roli stíhače. Cílem JG 6 mělo být letiště Volkel, velitel však celou jednotku zavedl mnohem jižněji. Poblíž Helmondu byl stroj Ofw. Schwerdtfegera zasažen palbou protiletadlového dělostřelectva. Pilot se pokusil dosáhnout německých linií, poblíž Groesbeeku však havaroval a zahynul. Stroj Ofw. Schwerdtfengera nesl stejnou kamufláž jako stroj WNr. 784993, na zádi trupu byl nastříkaný červeno-bílo-červený pruh o celkové šířce 900 mm. Jedná se o rozlišovací označení Jagdegeschwader 6 v rámci Obrany říše.

Bf 109G-14/AS (Mtt Reg), WNr. 785185, Lt. Heinz Schüler, 16./JG 5, Stavanger-Forus, Norsko, březen 1945

V listopadu 1944 ve Stavangeru byla 16. Staffel Jagdgeschwader 5 vytvořena proto, aby doplnila stav IV. Gruppe na čtyři Staffel. Výzbroj IV./JG 5 byla v této době unifikována na Bf 109G-14, přestože pár Fw 190 u jednotky zůstalo až do konce roku 1944. S Bf 109G-14/AS, označenou modrá 17, létal Lt. Heinz Schüler, který si pod čelní štítek nechal namalovat znak Berlína. Marking stroje doplňuje modrá, bíle lemovaná vlnovka, označující stroje IV. Gruppe. Na fotografiích tohoto letounu je patrné, že v té době nenesl na trupu označení jednotek v rámci Obrany říše, přestože 27. března 1945, kdy s ním nouzově přistál Lt. Schüler na letišti Stavanger-Sola, již černý a žlutý pruh (označení strojů JG 5) za trupovým křížem měl. Horní plochy byly provedeny v barvách RLM 74/75.   

Bf 109G-14/AS (Mtt Reg), WNr. 783906, 3./JG 4, Ensfeld, Rakousko, duben 1945

Části I./JG 4 byly během let 1942 a 1943 postupně založeny v Rumunsku a podílely se na ochraně tamních ropných polí a petrochemických závodů. Od konce roku 1943 až do konce léta 1944 byla nasazena v Itálii a poté bojovala při obraně Říše. Jejím posledním úkolem byla obrana proti sovětským silám na Odře, včetně doprovodů Heinkelů He 111 z I./KG 200, které byly vybaveny řízenými střelami Hs 293 proti pontonovým mostům. V polovině března 1945 byla I./JG 4 rozpuštěna a její piloti byli převeleni k II.(Stum)./JG 4 a III./JG 4 nebo absolvovali výcvik na Me 262. Stroj „žlutá 8“ se zbarvením horních ploch v barvách RLM 74/75 byl možná po rozpuštění I./JG 4 přidělen k III./JG 4. Většina jejích letounů krátce před kapitulací zůstala v severním Německu, ale někteří piloti dostali povolení na vlastní pěst odletět domů. To by mohlo vysvětlovat, proč byl původní stroj I./JG 4 na konci války nalezen v Rakousku.

Bf 109G-14/AS, WNr. 784993, Uffz. Herbert Maxis, 13./JG 53, Stuttgart-Echterdingen, Německo, leden 1945

Náletu na letiště Mety-Frescaty, obsazeném americkými jednotkami, se měl v řadách IV./JG 53 zúčastnit i Uffz. Maxis. Během letu k cíli napadl spolu s dalšími piloty postavení 455. protiletadlového oddílu rozmístěného poblíž Ittersdorfu. Byl však sestřelen, nouzově přistál a po vystoupení z kabiny jej zastřelil příslušník baterie A 739. oddílu polního dělostřelectva. Místo, kde byl Maxis pohřben, není známo. Bf 109G-14/AS Uffz. Maxise létal kamuflován barvami RLM 74/75/76. Kýlovka a směrovka pocházely od subdodavatele, byly natřeny stejnými barvami s ostře ohraničenými skvrnami RLM 74. Černý pruh o šíři 900 mm, obepínající záď trupu, označoval stroje JG 53 nasazené v rámci Obrany říše.

WNr. 785083, Sgt. Magg. Aroldo Burei, 1a Squadriglia, 1o Gruppo, Caccia ANR, Malpensa, Itálie, duben 1945

Po vyhlášení Italské sociální republiky 18. září 1943, což byl loutkový stát na území Itálie obsazeném německou brannou mocí a pod vedením Benita Mussoliniho, jí bylo Německem povoleno vytvořit armádu o síle čtyř divizí. Její letecká složka, nesoucí název Aeronautica Nazionale Repubblicana, sestávala ze dvou stíhacích skupin (Gruppo Caccia), skupiny torpédových bombardérů (Gruppo Aerosiluranti Buscaglia) a několika transportních letek. Io Gruppo Caccia (Asso di Bastoni) nejprve používala Macchi C.205, následně, od listopadu 1944 do února 1945, prošla v Holzkirchenu v Německu přeškolením na Messerschmitty Bf 109. V únoru jednotka obdržela Messerschmitty Bf 109 verzí G-10 (vyrobené v továrně Erla v Lipsku), G-14 a G-14/AS i několik K-4. Původní německé označení bylo přestříkáno italskými barvami a stroje obdržely také italské označení. Německé kříže byly ponechány pouze na spodní straně křídla. Horní plochy byly pravděpodobně v barvách RLM 74/75.