První vlna
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Antonis Karydis
Kat. č. 8227
Bitva ve Filipínském moři, k níž došlo 19. a 20. června 1944 během amerického vylodění na Saipanu v Marianách, byla největším střetnutím letadlových lodí v historii. Na japonské straně se jí účastnilo devět letadlových lodí (včetně Shōkaku a Zuikaku) a na americké straně patnáct. Japonci do bitvy nasadili také letouny námořních jednotek ze základen na Marianách. Od posledních střetnutí letadlových lodí, k nimž došlo na konci roku 1942, se Američané výrazně zlepšili v organizaci operačních svazů a jejich obraně založené na radarech, protiletadlové palbě, a především včasném nasazení palubních stíhacích jednotek. Nové letouny F6F Hellcat, které byly zkonstruovány i na základě poznatků ze zkoušek ukořistěných stíhacích letounů Zero, se staly pro japonské piloty smrtelně nebezpečným soupeřem.
Jako první v této bitvě proti nepříteli odstartovali 19. června před devátou hodinou ráno letci z letadlových lodí Chitose, Chiyoda a Zuihō. Jednalo se o osm bombardérů B6N Jill, šestnáct doprovodných strojů A6M5 Zero Model 52 a čtyřicet pět stíhacích bombardérů A6M2 Zero Model 21. Úkolem stíhacích bombardérů bylo napadnout doprovodná plavidla a upoutat na sebe palbu flaku. Letouny ze všech třech letadlových lodí náležely k nově zorganizované Kōkūtai 653 a její palubní letecké skupiny nesly označení Hikōkitai 331 (Chitose), Hikōkitai 332 (Chiyoda) a Hikōkitai 333 (Zuihō). Na jejich palubách byly zastoupeny všechny výše zmíněné kategorie letounů a vždy k nim patřilo i několik letounů B5N Kate v roli letovodů. Dva bombardéry B5N vedly japonskou formaci směrem k nepříteli i 19. června. Před startem mezi letci vládla optimistická atmosféra a jeden z nich se dokonce vyjádřil, že přichází odplata za Midway. Jejich představy však byly značně vzdálené realitě, která je čekala.
Díky radarům a dobře zorganizované vzdušné obranné linii, kterou vytvořili návodčí a piloti Hellcatů, se tato japonská formace stala cílem útoků daleko před americkým svazem a byla jejich terčem po následujících třicet minut. Jako první na Japonce zaútočila VF-15, následovala ji VF-2, VF-27 se žraločími tlamami na přídích svých Hellcatů a další jednotky. Kontrolorům se proti útočníkům podařilo navést asi padesát Hellcatů a jejich piloti nárokovali přibližně stovku vítězství. Sice se jednalo asi o dvojnásobný počet vítězství ve srovnání s japonskými ztrátami, ale to nic neměnilo na faktu, že se podařilo zabránit v náletu na letadlové lodi. Této první japonské útočné vlně se podařilo zasáhnout bitevní loď USS South Dakota, ale z devíti velitelů formací se z akce vrátil jen jeden.
Americké stíhací letce překvapilo, že nemohou dohnat bombardéry B6N Jill, pokud jejich osádky přejdou do klesání. Rovněž si neuměli vysvětlit, proč se významná část Zer nezapojila do boje a pokračovala dál v přímém letu. Zřejmě se jednalo o stíhací bombardéry A6M2, jejichž piloti se disciplinovaně drželi svého úkolu a ti, kteří se dostali nad americký svaz, v řadě případů provedli odvážné útoky na nepřátelská plavidla. Po útoku na jeden ze stíhacích bombardérů z letadlové lodi Chiyoda je na boxartu Antonise Karydise zobrazen Hellcat, s nímž Ens. Gordon A. Stanley v tomto střetnutí sestřelil čtyři stíhací letouny jistě a dva pravděpodobně. Během 19. června 1944 Stanley zaznamenal nejvyšší skóre z letců VF-27 (USS Princeton).
Japonci v bitvě přišli o více než 600 letadel z palubních i pozemních jednotek a ztratili tři letadlové lodi. Naplno se projevily nedostatečné zkušenosti nově vycvičených letců. Svůj díl na porážce měl i fakt, že oproti střetnutím z roku 1942 byla řada velitelů japonských plavidel v porovnání se svými předchůdci z roku 1942 zhruba o deset služebních let mladší. Velká část z nich přitom vůbec neměla zkušenosti z letecké služby. Achillovou patou japonských letadlových lodí zůstávala nedostatečná pasivní ochrana a organizace záchranných prací.
Ačkoli údery amerických letadel na japonské letadlové lodě způsobily menší škody než v předchozích bitvách, americké ponorky to vynahradily potopením dvou ze tří ztracených japonských letadlových lodí, takže Zuikaku zůstala jedinou funkční velkou letadlovou lodí Císařského námořnictva. Tuto bitvu ve své knize Clash of the Carriers fascinujícím způsobem popsal Barrett Tillman.
Japonské velení po porážce intenzivně hledalo řešení, jak pomocí letounů překonat propracovanou obranu amerických operačních svazů, které díky kombinaci radarů, krytí stíhacími letouny a silné protiletadlové obraně byly těžko napadnutelné. Zrodila se taktika letců Kamikaze.
Obsazení Saipanu americkými silami rovněž vytvořilo podmínky pro vybudování letecké základny strategických bombardérů B-29, v jejichž doletu se díky novému letišti nacházelo Japonsko.