Útočte na všechno!
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Martin Novotný
Kat. č. 8094
Když 20. září 1915 legendární Lanoe G. Hawker opouštěl 6. peruť RFC, byl již leteckou legendou. Za své výkony u této jednotky obdržel Victoria Cross a projevil se nejen jako mimořádně odvážný letec, ale i jako nadprůměrně technicky inovativní důstojník. Když od jednotky odcházel, měl na kontě nejen sedm vítězství v leteckých bojích, ale byla na něm patrná také únava z ročního bojového nasazení ve Francii. Velení mu však dlouho klidu nedopřálo. Již 28. září byl jmenován velitelem 24. peruti RFC, která byla na počátku roku 1916 vyzbrojena novými jednomístnými letouny DH.2 a stala první stíhací jednotkou RFC.
Hawker se do nového úkolu pustil s technickou erudicí a koncepčním přístupem, jak pro něj bylo charakteristické. Houževnatě pracoval na tom, aby jeho piloti dosáhli s DH.2 co nejlepších výsledků a nový stroj ovládali co nejlépe. Když se jeho svěřenci obávali, zda zvládnou s tímto neobvyklým strojem vývrtku, Hawker jim předvedl, jak ji zvládnout. Hawker byl evidentně důstojníkem, který hledal cesty, jak s novým strojem uspět v boji a nestěžovat si na jeho nedostatky. Chválil skvělý výhled z kokpitu a motor považoval za dostatečně silný. Jak se však postupně ukázalo, motory se během letu zanášely ricinovým olejem a snižovalo to jejich výkon. Řadě letců to komplikovalo bojové lety a Hawkera to pravděpodobně stálo později život.
Tomuto typu letounu a jeho nasazení se podrobně věnují autoři B. Gray, T. Henshaw, M. Davis a M. Kelsey v nedávno vydané knize „De Havilland DH2 and the men who flew them“, kterou vřele doporučuji. Je v ní zveřejněn také Hawkerův dokument, který vydal 7. srpna 1916. Jedná se o komplexní instrukce k typu DH.2 z pohledu letových vlastností, výcviku, bojového nasazení a techniky střelby. Nováčci nikdy neměli být při bojovém letu ponecháni sami. V kapitole o bojovém nasazení se podrobně věnuje rozdílům v taktice boje proti různým kategoriím nepřátelských letounů. Němci Hawkera považovali za ekvivalent Maxe Immelmanna a myslím, že to bylo zcela oprávněné. Hawkerovým hlavním pokynem bylo, za každých okolností zaútočit, ideálně s momentem překvapení a z převýšení.
Významným dnem v historii 24. peruti se stal 22. červen 1916. Hawker ve svém denním rozkazu vydal pokyn: „Zaútočte na všechno!“. Jednotka poslala do vzduchu dosud největší počet letounů v jednom dnu. Do boje odstartovalo pět DH.2 a jeden Bristol Scout. Formace se u Bapaume střetla s několika jednoplošníky Fokker, ale z boje vyšla bez vítězství i beze ztrát. Piloti Fokkerů mimo jiné demonstrovali odolnost svých letounů při úniku ve střemhlavém letu, což byl manévr, kterému se piloti DH.2 raději vyhýbali.
Ve stejném prostoru se ve večerních hodinách střetli Lt. C. M. B. Chapman a Lt. A. G. Knight s formací šesti německých letounů, která se přibližovala k Bapaume. Piloti DH.2 nepřátele identifikovali jako jeden dvoutrupý AGO C a pět strojů LVG C. Po boji s přesilou bylo sestřelení AGO přiznáno Chapmanovi a jeden LVG C byl uznán jako první vítězství Lt. Arthura Geralda Knighta. Výjev z tohoto střetnutí zachytil Martin Novotný na boxartu. Stroj sériového čísla 6011, se kterým Knight letěl, byl úplně nový, k jednotce byl dodán 18. června.
Letoun s číslem 6011 byl na frontě jen necelý měsíc, celkem však odlétal 47 hodin a 40 minut. Konec jeho služby u 24. peruti přišel 11. července 1916 během bitvy na Sommě. Zůstal s ním nezvěstný nováček Lt. C. Kerr během patroly v prostoru Longeval – Puisieux. Později se ukázalo, že havaroval za německými liniemi mezi Péronne a St. Quentin. Jeho řízení a motor byly zasaženy v souboji s německým letounem kategorie C z Kagohl 1 a pozorovatelem, který z boje vyšel vítězně byl Oblt. Hermann Maurer. Kerr při havárii ztratil vědomí a letoun s poškozenou přídí a horním křídlem padl do rukou nepřátel. Maurer 29. července obdržel Rytířský kříž Württemberského vojenského záslužného řádu, z předchozí služby u letectva již byl držitelem Württemberské zlaté vojenské záslužné medaile.
Jednadvacetiletý „Gerry“ Knight, jenž byl Angličanem, který většinu svého života strávil v Kanadě, postupně k prvnímu vítězství na stoji 6011 přidal dalších sedm úspěchů na dalších letounech DH.2 a za svou službu obdržel Military Cross a Distinguished Service Order. Byl jedním z dvojice letců, kvůli nimž se 28. října 1916 srazil Oswald Boelcke a Erwin Böhme z Jasta 2, což vedlo k Boelckeho smrtelné havárii.
Jeho kariéra však skončila tragicky, když se již u 29. peruti RFC stal 20. prosince 1916 třináctou obětí Manfreda von Richthofena.