Page 129
SOUSED
Jan Zdiarský
Když před nějakým časem přišel kolega Jan
Bobek s tím, že chce připravit článek o Vikto-
ru Petermannovi, jehož Bf 109 G-4 by se měla
objevit na obalu listopadové stavebnice a který
je jedním z historických článků tohoto čísla, vy-
bavil se mi začátek prosince roku 1995, kdy jsem,
spolu s kolegy z tehdy teprve vznikajícího Muzea
letecké bitvy nad Krušnohořím, dostal pozvánku
na setkání veteránů na letiště do Zwickau. Alten
Adler, staří orlové, jak si říkali němečtí letečtí
veteráni sdružení v Gemeinschaft Der Jagd-
flieger E V, Jägerkreis Sachsen se zde pravi-
delně setkávali u jejich „Fliegerstammtisch“.
Společenství starých pánů a jejich manželek
tvořili bývalí příslušníci stíhacího letectva Luft-
waffe, velká část z nich byli příslušníci JG 52
z východní fronty. Měl jsem v ten stejný týden za
sebou pravidelné každoměsíční setkání s našimi
československými veterány z RAF, kteří se na-
opak soustředili ve Sdružení čs. zahraničních
letců 1939-45. Když nás, tehdy nesmělé hochy,
ve Zwickau přivítali, bylo na mně, abych za sk-
upinku vykulených Čechů poděkoval a řekl něco
o nás. Hleděl jsem na staré pány, poprvé jsem
měl možnost se takto ve velkém setkat z těmi,
kteří před několika desetiletími byli na té „druhé
straně“. Vybavila se mi schůze Sdružení oněch
československých veteránů jen pár dní před
tím a našim novým německým přátelům jsem
o tom pověděl. Tedy lépe řečeno, pověděl to můj
kamarád a muzejní kolega Petr Frank, který má
slova překládal. Řekl jsem, že velmi nedávno
jsem byl na podobném setkání s českoslov-
enskými letci a podle toho, jak mohu pozorovat
pány ze setkání v Praze, i ty aktuální ze Zwickau,
vůbec bych na nich nepoznal, že to jsou bývalí
nepřátelé.
Někde v polovině dlouhého stolu, u jehož čela
jsme stáli, se zvedl usměvavý vysoký pán
v košili s krátkým rukávem, která prozrazovala,
že levá paže chybí, a řekl mi s úsměvem, abych
naše československé veterány pozdravoval
a vyřídil jim, že „nebyli vzájemní nepřátelé, ale
státem řízení protivníci“.
Tak nám do života vstoupil Viktor Petermann.
Samozřejmě, byla to poněkud diplomatická
formulace, uvědomím-li si krutost bojů le-
tecké války v letech 1939-45. Zároveň to ale
vystihuje osobnost pana Petermanna a zcela
jistě ovlivnila i můj náhled na historii a mnohé
veterány německého stíhacího letectva, se
kterými jsme se začali setkávat. Později jsme se
s panem Petermannem poznali mnohem blíže,
a ještě mnohokrát se setkali s ním i jeho mi-
lou manželkou Elfriede. Udiveně jsme tenkrát
při tom prvním setkání, kdy si s námi později
sedl ke stolu v koutě místnosti, naslouchali jeho
vyprávění. Dověděli jsme se, že má potvrzeno
64 sestřelů, létal s Bf 109 i Me 262 a je nos-
itelem Rytířského kříže. K našemu vzájemnému
sblížení zcela jistě pomohlo i to, že jsme byli
v podstatě sousedé. Jeho rodné Vejprty jsou
vedlejším městečkem, pouhých šest kilometrů
vzdáleným od naší Kovářské, v podstatě přes
kopec. Ačkoliv mu události vyvolané 2. světovou
válkou nedovolily ve svém rodném městě žít,
nezanevřel na ně, ani na nás, a jako kamarády
ze sousedství nás bral.
Po otevření našeho muzea v roce 1997 se pan
Petermann účastnil i besed s veterány, které
jsme pořádali. Tam se několikrát setkal i s těmi
československými příslušníky RAF, které nechal
tehdy v prosinci 1995 pozdravovat.
Na přání Jana Bobka zde připomenu jeden z pří-
běhů, které nám Viktor Petermann vypravoval
a který se volně vztahuje k tématu zmíněného
Jedno z prvních setkání s Viktorem Petermannem na letišti ve Zwickau. Zleva: Karel Hušek, Jan Zdi-
arský, Lorenz Zentgraf, Viktor Petermann a Petr Frank.
Adventní setkání Fliegerstammtisch Zwickau, Jägerkreis Sachsen, 11. prosince 1997.
Viktor Petermann (JG 52, JG 7), Heiz Zimmer (JG 26, JG 4), Petr Frank, Jan Zdiarský.
článku. V poválečných letech pracoval jako
občan NDR v obchodě se zemědělskými komodi-
tami, zejména s obilím, a v rámci svého zaměst-
nání cestoval na obchodní jednání do Sovět-
ského svazu. Jednou za nim po jednání přišla
sovětská tlumočnice a řekla mu: „
Já Vás znám,
pane Petermanne…
“. Sdělení způsobilo přek-
vapení, načež žena dodala, že za války působila
v sovětské odposlouchávací službě, která moni-
torovala radiofonii německého letectva v oblas-
ti Kubáně v roce 1943. Specialisté této služby,
povětšinou ženy s perfektní znalostí němčiny,
znali mnohé z německých letců, kteří působili
nad téměř statickou frontou po několik měsíců,
nejen jejich volacími kódy, ale mnohdy i jmény
a některé dokonce po hlase.
Pan Petermann byl až do konce svých dnů
švihák s velkým přehledem a velkým srdcem.
A zcela jistě jednou z výrazných osobností, která
ovlivnila styl, kterým Muzeum letecké bitvy nad
Krušnohořím předává historický odkaz dále.
Viktor Petermann je připomenut také v Muzeu letecké bitvy
nad Krušnohořím, v části expozice všeobecně věnované
Luftwaffe. Pomůcku pro nácvik střelby a identifikace v dolní
části snímku věnoval našemu muzeu okolo roku 1998.
Beseda pořádaná muzeem v Kovářské s leteckými veterány v září 1998. V řadě sedí zleva: Hans Bachmann (JG 52), stojící Viktor Petermann (JG 52, JG 7),
plk. Lubomír Úlehla (311. peruť RAF, FAFL), plk. Petr Uruba (311. peruť RAF), Ewald Herhold (Jasta Helgoland JG 1), Herbert Chlond (ZG 1, JG 4).
Vlastnoručně psaná statistika válečného příběhu Viktora Petermanna.
Lt. Viktor Petermann s manželkou a dcerou.
[Foto archiv Muzea letecké bitvy and Krušnohořím]
INFO Eduard
129
Listopad 2024