Tail End Charlie
Jedno z prvních setkání s Viktorem Petermannem na letišti ve Zwickau. Zleva: Karel Hušek, Jan Zdiarský, Lorenz Zentgraf, Viktor Petermann a Petr Frank.
Soused
Text: Jan Zdiarský
Když před nějakým časem přišel kolega Jan Bobek s tím, že chce připravit článek o Viktoru Petermannovi, jehož Bf 109 G-4 by se měla objevit na obalu listopadové stavebnice a který je jedním z historických článků tohoto čísla, vybavil se mi začátek prosince roku 1995, kdy jsem, spolu s kolegy z tehdy teprve vznikajícího Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím, dostal pozvánku na setkání veteránů na letiště do Zwickau. Alten Adler, staří orlové, jak si říkali němečtí letečtí veteráni sdružení v Gemeinschaft Der Jagdflieger E V, Jägerkreis Sachsen se zde pravidelně setkávali u jejich „Fliegerstammtisch“. Společenství starých pánů a jejich manželek tvořili bývalí příslušníci stíhacího letectva Luftwaffe, velká část z nich byli příslušníci JG 52 z východní fronty. Měl jsem v ten stejný týden za sebou pravidelné každoměsíční setkání s našimi československými veterány z RAF, kteří se naopak soustředili ve Sdružení čs. zahraničních letců 1939-45. Když nás, tehdy nesmělé hochy, ve Zwickau přivítali, bylo na mně, abych za skupinku vykulených Čechů poděkoval a řekl něco o nás. Hleděl jsem na staré pány, poprvé jsem měl možnost se takto ve velkém setkat z těmi, kteří před několika desetiletími byli na té „druhé straně“. Vybavila se mi schůze Sdružení oněch československých veteránů jen pár dní před tím a našim novým německým přátelům jsem o tom pověděl. Tedy lépe řečeno, pověděl to můj kamarád a muzejní kolega Petr Frank, který má slova překládal. Řekl jsem, že velmi nedávno jsem byl na podobném setkání s československými letci a podle toho, jak mohu pozorovat pány ze setkání v Praze, i ty aktuální ze Zwickau, vůbec bych na nich nepoznal, že to jsou bývalí nepřátelé.
Někde v polovině dlouhého stolu, u jehož čela jsme stáli, se zvedl usměvavý vysoký pán v košili s krátkým rukávem, která prozrazovala, že levá paže chybí, a řekl mi s úsměvem, abych naše československé veterány pozdravoval a vyřídil jim, že „nebyli vzájemní nepřátelé, ale státem řízení protivníci“.
Tak nám do života vstoupil Viktor Petermann. Samozřejmě, byla to poněkud diplomatická formulace, uvědomím-li si krutost bojů letecké války v letech 1939-45. Zároveň to ale vystihuje osobnost pana Petermanna a zcela jistě ovlivnila i můj náhled na historii a mnohé veterány německého stíhacího letectva, se kterými jsme se začali setkávat. Později jsme se s panem Petermannem poznali mnohem blíže, a ještě mnohokrát se setkali s ním i jeho milou manželkou Elfriede. Udiveně jsme tenkrát při tom prvním setkání, kdy si s námi později sedl ke stolu v koutě místnosti, naslouchali jeho vyprávění. Dověděli jsme se, že má potvrzeno 64 sestřelů, létal s Bf 109 i Me 262 a je nositelem Rytířského kříže. K našemu vzájemnému sblížení zcela jistě pomohlo i to, že jsme byli v podstatě sousedé. Jeho rodné Vejprty jsou vedlejším městečkem, pouhých šest kilometrů vzdáleným od naší Kovářské, v podstatě přes kopec. Ačkoliv mu události vyvolané 2. světovou válkou nedovolily ve svém rodném městě žít, nezanevřel na ně, ani na nás, a jako kamarády ze sousedství nás bral.
Po otevření našeho muzea v roce 1997 se pan Petermann účastnil i besed s veterány, které jsme pořádali. Tam se několikrát setkal i s těmi československými příslušníky RAF, které nechal tehdy v prosinci 1995 pozdravovat.
Na přání Jana Bobka zde připomenu jeden z příběhů, které nám Viktor Petermann vypravoval a který se volně vztahuje k tématu zmíněného článku. V poválečných letech pracoval jako občan NDR v obchodě se zemědělskými komoditami, zejména s obilím, a v rámci svého zaměstnání cestoval na obchodní jednání do Sovětského svazu. Jednou za nim po jednání přišla sovětská tlumočnice a řekla mu: „Já Vás znám, pane Petermanne…“. Sdělení způsobilo překvapení, načež žena dodala, že za války působila v sovětské odposlouchávací službě, která monitorovala radiofonii německého letectva v oblasti Kubáně v roce 1943. Specialisté této služby, povětšinou ženy s perfektní znalostí němčiny, znali mnohé z německých letců, kteří působili nad téměř statickou frontou po několik měsíců, nejen jejich volacími kódy, ale mnohdy i jmény a některé dokonce po hlase.
Pan Petermann byl až do konce svých dnů švihák s velkým přehledem a velkým srdcem. A zcela jistě jednou z výrazných osobností, která ovlivnila styl, kterým Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím předává historický odkaz dále
Adventní setkání Fliegerstammtisch Zwickau, Jägerkreis Sachsen, 11. prosince 1997. Viktor Petermann (JG 52, JG 7), Heiz Zimmer (JG 26, JG 4), Petr Frank, Jan Zdiarský.
Beseda pořádaná muzeem v Kovářské s leteckými veterány v září 1998. V řadě sedí zleva: Hans Bachmann (JG 52), stojící Viktor Petermann (JG 52, JG 7), plk. Lubomír Úlehla (311. peruť RAF, FAFL), plk. Petr Uruba (311. peruť RAF), Ewald Herhold (Jasta Helgoland JG 1), Herbert Chlond (ZG 1, JG 4).
Viktor Petermann je připomenut také v Muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím, v části expozice všeobecně věnované Luftwaffe. Pomůcku pro nácvik střelby a identifikace v dolní části snímku věnoval našemu muzeu okolo roku 1998.
Lt. Viktor Petermann s manželkou a dcerou. [Foto archiv Muzea letecké bitvy and Krušnohořím]
Vlastnoručně psaná statistika válečného příběhu Viktora Petermanna.