Návrat kubáňským předmostím
Text: Jan Bobek
Stíhací pilot Viktor Petermann je velmi zajímavou postavou historie Luftwaffe. Během služby na východní frontě v roce 1942 byl Kaczmarkem (wingmanem) několika Kommodorů JG 52. Mnohokrát prokázal své letecké a bojové dovednosti, po ztrátě levé ruky se na konci války vrátil k bojovému létání, dokonce krátce létal s proudovými Me 262 u JG 7, válku pak ukončil u své JG 52 na východní frontě. Během války bylo jeho jméno mnohokrát zmíněno v německém tisku formou poměrně podrobných článků. Jeden z nich se týkal jeho neuvěřitelného návratu z nepřátelského týlu přes frontovou linii na Kubáni v červnu 1943.
Boje na Kubáni
Kubáňské předmostí (také tzv. Gotenkopf) bylo německé obranné postavení na Tamanském poloostrově v jižním Rusku, které existovalo od ledna do října 1943. Po ústupu německých vojsk z Kavkazu byla tato linie původně držena na dolním toku řeky Kubáň, aby bylo možné uskutečnit další útok na ropná pole Kavkazu.
Mezi významné operace v této oblasti během roku 1943 patřilo sovětské vylodění na tzv. Malé zemi u Novorossijsku, uskutečněné v únoru. Toto území se Sovětům podařilo úspěšně udržet až do září. Významnými byly také boje v okolí stanice Krymskaja, která byla osvobozena na počátku května.
Pozemní operace byly nad Kubáni provázeny dosud nejrozsáhlejšími leteckými boji na východní frontě. Luftwaffe v dubnu 1943 do tohoto prostoru v rámci Fliegerkorpsu I soustředila čtvrtinu svých sil na východním bojišti. Na sovětské straně jádro leteckých sil tvořila 4. a 5. letecká armáda. Cílem Němců bylo v rámci operace Neptun v dubnu 1943 zničit sovětské předmostí na Malé zemi. Ze stíhacích jednotek Luftwaffe zde byly soustředěny Stab, II. a III./JG 3 a Stab, I., II. a III./JG 52. Operace Luftwaffe v této oblasti podporovala také slovenská 13./JG 52 a chorvatská 15./JG 52. Všechny uvedené jednotky byly vyzbrojeny Messerschmitty Bf 109 G-2 a G-4.
Přestože měli Němci na počátku operace Neptun početní, technickou i taktickou převahu, Sověti dokázali v polovině dubna své letecké síly v této oblasti významně posílit a předmostí na Malé zemi ubránili. Vedlo to k velmi napjaté situaci v německém velení a s blížící se operací Zitadelle byly na konci dubna z této oblasti odvolány III./JG 3 a I./JG 52.
Nasazení sovětských letců na Kubáni bylo během dubna 1943 provázeno vyššími ztrátami na jejich straně než na straně Luftwaffe. Sovětské jednotky se zároveň snažily rychle adaptovat na taktiku protivníka. Na kubáňskou frontu se také dostávaly další posily a nové typy letounů, včetně Spitfirů.
Během sovětské květnové ofenzívy v oblasti Krymské už sice měli Sověti ve vzduchu početní převahu, ale oslabeným německým stíhacím jednotkám se ve vyčerpávajících bojích podařilo ubránit svoje kolegy na zemi. Sověti nakonec německou obrannou linii na Kubáni neprorazili, útok byl na počátku června zastaven a Luftwaffe většinu svých jednotek z Kubáně přesunula do oblasti Kursku.
Viktor Petermann
Jedním z německých stíhačů, kteří v této oblasti bojovali, byl Viktor Petermann. Narodil se uprostřed světové války, 26. května 1916, ve Vejprtech (něm. Weipert) v Krušných Horách. Město bylo tehdy součástí českého království v rámci rakousko-uherské monarchie. Naprostá většina obyvatel Vejprt byla německy mluvících a když Velká válka skončila, ve vejprtských rodinách chybělo více než 400 mužů, kteří padli, zemřeli na následky zranění nebo zůstali nezvěstní. Řada z nich sloužila u chomutovského 92. pěšího pluku.
Viktor Petermann na snímku z roku 1944 po udělení Rytířského kříže. Místo levé ruky má již protézu.
Foto: Viktor Petermann
Viktor Petermann absolvoval základní a střední školu ve Vejprtech a v mládí se stal členem několika technických a sportovních spolků. Věnoval se především lyžování, létání s kluzáky a také veslování. Byl členem sudetoněmeckého veslařského spolku Carolus v Děčíně a úspěšně se zúčastnil několika závodů v Československu a Německu v družstvu čtyřky s kormidelníkem. Jeho tělesná zdatnost mu později několikrát zachránila život.
Po postoupení českého a moravského pohraničí Německu na podzim 1938, a následné okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939, vstoupil Petermann do německých ozbrojených sil. Od července 1939 do dubna 1942 prošel výcvikem u Flg. Ausb. Regt. 53 a 52, Jagdfliegerschule 3, Jagdgruppe Drontheim a 2./Erg. Jagdgruppe Ost. Na počátku května 1942 byl jako Unteroffizier přidělen ke štábu JG 52 na východní frontě a létal u něj až do počátku roku 1943. Po většinu jeho služby v této roli byli veliteli eskadry Maj. Gordon Gollob a Obstlt. Dieter Hrabak. Petermann v tomto období získal 9 leteckých vítězství a mimo jiné se proslavil letem na vzdálenost zhruba 100 km s těžce poškozeným křídlem po srážce s I-153. S Gollobem i později během války udržoval korespondenci.
Po povýšení do hodnosti Feldwebel bojoval v únoru 1943 již v řadách 4./JG 52 v oblasti Kubáně a v polovině dubna byl přidělen k 5./JG 52. Do 4. června na tomto bojišti získal 38 vítězství. Mezi jeho kolegy v 5. Staffel patřila budoucí známá esa Luftwaffe, jako Fw. Otto Fönnekold, Uffz. Peter Düttmann nebo Lt. Walter Wolfrum.
Letiště Anapa na jaře 1943 během bojů na Kubáni. Na snímku jsou zachyceni příslušníci slovenské 13./JG 52, která operovala pod velením II./JG 52, jejíž součástí byla také 5./JG 52, u níž sloužil Viktor Petermann.
Foto: Bundesarchiv via Wikimedia Commons
Osudná červnová neděle
Takřka v závěru sovětské ofenzívy, v neděli 6. června 1943, startoval Viktor Petermann z letiště Anapa nejdříve v ranních hodinách do akce proti sovětským dělovým člunům. Jeden se mu podařilo potopit a druhý poškodil do té míry, že byla jeho osádka nucena najet na mělčinu.
Podruhé odstartoval v 17.40 ve dvojici s Uffz. Peterem Düttmannem. Jejich úkolem byl volný lov na trase Varenikovskaja – Krymskaja – Slavjanskaja. Krátce po startu dostali hlášení o nepřátelské formaci u Varenikovské a sledovali ji až k obci Slavjanskaja. Tam Petermann zpozoroval, jak na německé pozice útočí třináct bitevních Il-2 s doprovodem deseti Jaků-1 a LaGGů-3. Petermann nahlásil situaci rádiem a zaútočil na stíhací doprovod. K leteckému boji došlo u Petrovské a Petermannův stroj byl zepředu zasažen pilotem Jaku-1 do olejové nádrže.
Unikající olej okamžitě začal zanášet přední část překrytu kabiny, takže bylo z kokpitu vidět jen bočními okénky. Petermann se snažil stoupat, poté snížil výkon motoru, zapínal a vypínal zapalování, ale motor nakonec po dvou až třech minutách vysadil. V 18.00 se mu podařilo nouzově přistát na břicho západně od vesnice Anastasijevskaja, asi 10 až 15 km severovýchodně od Krasného Okťjabru. Před přistáním ještě střílel z kanonů a kulometů na pozice sovětské pěchoty, které přelétával. Hned po hladkém dosednutí stroj opustil a utíkal porostem rákosí, kličkoval při tom o život, protože byl pod palbou z kulometů a karabin.
Vrak Petermannova stroje Bf 109 G-4 WNr 19527 na sovětském území 6. června 1943. Asi hodinu po nouzovém přistání se letoun pokusil zničit Petermannův kolega Fw. Otto Fönnekold z 5./JG 52. Vpředu pod kabinou je namalován znak JG 52 a na boku trupu je vidět emblém 5./JG 52, čertík Rabbatz s lukem a šípem. Jochen Prien se spoluautory v publikaci JFV 12/II vyslovují pochybnost nad tím, zda se jedná o snímek pořízený na sovětském území. Podle jejich názoru se jednalo o jiný letoun, vyfotografovaný německým personálem během jara 1943. Nicméně dle sdělení Viktora Petermanna tuto fotografii dostal v Sovětském svazu během jedné z jeho zahraničních pracovních cest v době, kdy žil ve Východním Německu.
Foto: Archiv Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím
Asi po osmdesáti metrech Petermann zalehl. Oblast, ve které přistál, z uplynulých měsíců dobře znal a věděl, kterým směrem přibližně leží vlastní pozice a kde se nachází Temrjuk. Při tom ho ze vzduchu před sovětskou pěchotou kryl Petr Düttmann, který současně dával pozor, aby ho nezaskočil některý z nepřátelských stíhačů. Düttmann však měl v té době na kontě zhruba jen 40 bojových letů a po návratu na základnu (v 18.10) nedokázal přesněji určit, kde Petermann přistál. Letoun však zhruba za hodinu kupodivu našel jiný německý stíhač, Otto Fönnekold, a zasáhl jej palbou, aby se nedostal nepoškozený do rukou nepřítele.
Petermann a Düttmann se nad bojiště dostali v době, kdy na lokalitu Kurčanskaja podnikalo mezi 18.32 a 19.15 (moskevského času, od toho německého se lišícího o hodinu) nálety celkem jedenáct skupin Il-2 se stíhacím doprovodem. Podle badatele Andreje Kuzněcova během tohoto časové úseku vznesli sovětští letci celkem osm nároků na vzdušná vítězství a ve všech případech se jednalo o Bf 109.
Palubní střelec ml. st. S. F. Samarskij z 130. ŠAP nárokoval Bf 109, který spadl do zahrady 2 km západně od Kurčanské.
Výřez z jedné stránky přehledu ztrát letecké techniky Luftwaffe, který se nachází v Bundesarchivu pod označením RL 2 III/1190. Z dokumentu jsou patrné detaily o ztrátě Petermannova letounu, včetně jeho výrobního čísla.
Foto: Bundesarchiv
Osádce z 805. ŠAP, kterou tvořili pilot ml. lt. B. S. Rybčenko a střelec st. V. I. Kosučin, byl přiznán Bf 109, který v 18.33 zřítil na kótu 115.9.
Stíhači z 236. IAPu s Jaky-1 si připsali dva sestřely. Ml. lt. V. A. Rogožin pozoroval, jak jím zasažený Bf 109 spadl do bažiny 7 km severovýchodně od Kurčanské. Jeho kolega ml. lt. N. P. Morozov donutil k nouzovému přistání pilota Bf 109 na německé straně fronty asi 3 – 4 km jihozápadně od Kurčanské. V tomto případě mohl být jeho protivníkem Fw. Klaus Dadd z 7./JG 52, který přistál po leteckém boji s Bf 109 G-4 (WNr. 19451) „bílá 9“ asi 10 km severozápadně od Varenikovské. Na následky zranění zemřel 19. června 1943 v lazaretu.
Petermannovými protivníky patrně mohli být letci 267. IAPu s letouny LaGG-3. Jeden Bf 109 si připsal ml. lt. S. F. Frolov, který v 19.00 (uvádí se i 19.05 – 19.15) sestřelil protivníka nad kurčanským limanem. Mezi 19.05 až 19.15 si nad Kurčanskou připsali po jednom vítězství také lt. N. P. Petrov a lt. A. P. Popov.
Ve stavebnici Eduard kat. č. 84203 je Petermannův stroj zobrazen s několika změnami ve srovnání s předchozími stavebnicemi, v nichž byl tento letoun zpracován. Nově jsou součástí rekonstrukce kanony v gondolách pod křídlem. V nové rekonstrukci není žlutý pruh na trupu a rovněž nejsou použita tovární písmena na spodní ploše křídla. Ta byla odvozena od starší informace o výrobním číslu stroje.
Zajímavé detaily poskytuje vítězství, které bylo přiznáno st. lt. J. T. Antipovovi. V 19.05 (uvádí se i 19.05 – 19.15) sestřelil severovýchodně od kurčanského limanu Bf 109, který dosedl asi 1 km jižně od vesnice („otrub“) č. 7. Jeho pilot se skryl v rákosí a u letounu byla postavena stráž. Tyto okolnosti se nápadně podobají nouzovému přistání Viktora Petermanna.
Sovětské nároky během onoho hodinového úseku naznačují značnou hektičnost soubojů v tomto omezeném prostoru. Rozsah článku neumožňuje popsat všechny letecké operace na Kubáni během 6. června, ale v průběhu celého dne mají stíhací jednotky Luftwaffe v této oblasti v dostupných záznamech doloženy jen čtyři zničené Bf 109.
V době, kdy Petermann nouzově přistál, nárokovala Luftwaffe jen jedno vítězství. Fw. Alfred Lehmann z 6./JG 52 si v 18.05 (19.05 moskevského času) připsal své 19. vítězství, LaGG-3 v mapovém čtverci 34 Ost/76644, což je zhruba v oblasti kurčanského limanu.
Bombardování sovětských pozic v residenční zástavbě na Kubáni na jaře 1943.
Foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe
Cesta k frontě
Když se Petermann na útěku nedaleko svého stroje zastavil, vyhrabal rukama mělký výkop a ukryl se do něj. Nepřátelští vojáci rákosové pole dvakrát prohledali, naslepo do něj stříleli, ale německého letce se jim nalézt nepodařilo. Petermannovi bylo jasné, že postupovat k vlastním liniím může jen v noci. K večeru proto z kombinézy strhal všechny světlé prvky a na hlavu si uvázal špinavý kapesník. Ve věku necelých třiceti let byl již téměř bez vlasů a nechtěl na sebe upozornit, pokud by na něj zamířil nějaký zdroj světla. Do země zahrabal všechny přebytečné věci a vydal se na pochod s kompasem, hodinkami a pistolí v ruce. Neustále si vyčítal ztrátu svého letounu, přestože měl za sebou více než 300 bojových letů, zpětně své počínání v souboji hodnotil jako lehkomyslné.
Během první noci narazil na hlavní komunikaci, po které na západ směřovali sovětští vojáci. Po chvilce odhadl, jak provoz funguje, a zařadil se do mezery mezi dvěma skupinami pochodujících vojáků ve tmě. Později využil i povoz tažený koňmi. Když dorazil do jedné vesnice, od proudu vojáků se oddělil a pokračoval dál přes louky a pole.
Druhý den přečkal pod vrstvou natrhané trávy a v půl deváté večer se znovu vydal na cestu. Narazil však na rozsáhlý systém zákopů, a tak další den strávil pozorováním situace. K určení správného směru mu pomáhala německá střelba proti sovětským pozicím, což mu současně komplikovalo situaci, protože se dostával pod palbu vlastních spolubojovníků!
Snímek z jara 1943 na německé postavení na Kubáni. Mimo protiletadlového kanonu Flak 36 ráže 88 mm je na něm patrná i krytá polní kuchyně.
Foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe
Během další noci ušel kvůli velkému množství světlic a husté síti sovětských postavení sotva jeden kilometr. Začínal mít opravdu velký hlad a zaháněl ho žvýkáním bylin. V šest ráno si ho všimla nepřátelská hlídka a dostal se pod palbu minometu. Podařilo se mu však ukrýt v kráteru po dělostřeleckém granátu. Během dne nad sebou pozoroval stíhací souboje a zpětně tento zážitek hodnotil jako hodně cennou instruktáž. V podvečer kolem šesté hodiny se vyplížil z křovin, aby si uvolnil cestu k frontové linii, která byla asi kilometr vpředu. Vyhnul se třem sovětským kulometným pozicím a nový směr postupu získal díky německému amplionu, který vyzýval nepřátelské vojáky k dezerci. Musel postupovat velmi opatrně, protože tato oblast nebyla jednolitou frontovou linií, a navíc v ní byla řada mokřadů a říčních ramen.
V tomto prostoru byl 6. června 1943 Viktor Petermann sestřelen. Důstojník uprostřed snímku je Major der Reserve Willy Marienfeld, velitel Grenadier-Regiment 123.
Foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe
Postupně překonal tři linie ostnatého drátu, bývalé německé minové pole, pak se dostal přes cestu, která byla pod německou kulometnou palbou. Když se pokusil překonat jedno z ramen řeky Kubáň, dostal se poprvé pod přímou palbu a musel zamířit více na východ. Po oklice přes další ostnaté dráty, bláto a rákosí rameno řeky na druhý pokus překonal.
Poté narazil na velkou sovětskou pozici s několika bunkry. Delší dobu ji pozoroval a zjistil, že v ní zbraně obsluhuje jen jeden voják, který chodí mezi jednotlivými stanovišti a krátce z nich střílí. Ve vhodném okamžiku Petermann překonal zákopy a po svahu sjel znovu do řeky. Čekal ho poslední sovětský ostnatý drát.
Zachráněn
Petermann poslední říční překážku překonal v půl třetí ráno 10. června, pátý den svého putování. Náhle asi osm metrů před ním vybuchl granát a ozvaly se dvě kulometné dávky, které mířily jeho směrem, naštěstí však rozryly zem před ním. Došlo mu, že palba přichází ze směru, kde jsou Němci. Proto zakřičel: „Kamarádi, nestřílejte – jsem vlastní!“
„Co se děje? Kde trčíš?“, zněla odpověď ze tmy.
Generálem horských myslivců, jemuž Petermann podal hlášení po své záchraně, byl zřejmě Rudolf Konrad, po jehož velením bránil XXXXIX. Gebirgskorps západní část kubáňského předmostí.
Z posledních sil se propletl novým ostnatým drátem a ruce pěšáků ho vtáhly do zákopu. Voják, který se ho snažil zasáhnout granátem a kulometem se Petermannovi velmi omlouval a všichni ho zahrnuli jídlem a pitím. Teprve teď si uvědomil, že má řadu zranění, přičemž nejhůře na tom bylo stehno po zásahu jednoho z nepřátelských granátů. Po válce Petermann vzpomínal, že ho zachránili vojáci z předsunutého stanoviště pod velením Fw. Lehmanna nedaleko Krasného Okťjabru. Dle čísla polní pošty, které Petermann v Klinnertově publikaci uvádí, se jednalo o Grenadier-Regiment Nr. 666.
Když dostalo velitelství JG 52 hlášení, že je Petermann naživu, byla tato informace rádiem oznámena i letcům, kteří byli právě v akci. Petermann a Dütmann se v pamětech trochu odlišují v tom, jakými slovy byla zpráva oznámena, ale výsledek byl stejný. Od letců ve stodevítkách se v éteru ozval hurónský řev.
Vojáci poté zachráněného letce odvedli systémem zákopů ke stanovišti sanitek. Jedna z nich jej odvezla na hlavní obvaziště, kde dostal injekci proti tetanu. Poté byl odvezen do Temrjuku, kde byl ve své špinavé a rozedrané kombinéze předveden před generála horských myslivců. Vzhledem k tomu, že Petermann ušel nepřátelským územím zhruba 15 kilometrů, generála zajímalo hodně podrobností. S vysokou pravděpodobností byl oním generálem Rudolf Konrad, pod jehož velením bránil XXXXIX. Gebirgskorps západní část kubáňského předmostí. Na tomto úseku fronty pod něj spadala rovněž 370. Infanterie-Division, jejíž součástí byl již zmíněný Grenadier-Regiment Nr. 666.
Pro Petermanna přiletěl ve Storchu, společně se svým Adjutantem, osobně Kommodore JG 52. Zpět u jednotky jej čekalo přivítání v důstojnickém kasinu, hudební četa, poté návrat do ubytování u kamarádů z 5. Staffel a teplé jídlo, poprvé po čtyřech dnech.
WNr 19257 nebo 19527?
Rád bych v souvislosti s Petermannovým sestřelením 6. června 1943 upozornil na omyl, který se s jeho strojem dlouho tradoval. Jednalo se o Bf 109 G-4 „černá 8“ s WNr. 19527. Přikládám původní ztrátové hlášení, které jako místo nouzového přistání uvádí prostor východně od Kalabatky (Düttmann asi opravdu ztratil přehled, kde se během boje nacházel). Toto výrobní číslo uvádí ve svých novějších publikacích Bernd Barbas i Jochen Prien a jeho spoluautoři.
Ovšem úplně první přehled ztrát JG 52 před více než třiceti lety vydal bývalý zpravodajský důstojník této jednotky, pan Niko Fast. A u tohoto ztrátového hlášení uvedl výrobní číslo 19257. Tuto mylnou informaci jsem v roce 1996 použil ve svém článku, stalo se to i dalším autorům.
Zajímavé je, že skupina badatelů v Rusku nalezla trosky letounu, který podle jejich názoru patřil Petermannovi a nesl výrobní číslo 19257. Stroj zrekonstruovala německá firma Meier Motors GmbH a dnes létá v USA v Military Aviation Museum ve Virginii. Na svém webu muzeum mylně uvádí, že Petermann po boji nouzově přistál 5. května 1943, nikoliv 6. června. Chyby se stávají. Možná že ruští výzkumníci i muzeum mají pravdu a výrobní číslo Petermannovy „černé 8“ bylo 19257 a nějaký úředník Luftwaffe prostě udělal překlep?
Nemyslím si to. Skutečný stroj s výrobním číslem 19257, rovněž označený „černá 8“, byl totiž ve výzbroji 2. Staffel v rámci I./JG 52. A až čtvrt roku po Petermannově sestřelení, a to 4. října 1943, na něm došlo k 20% poškození kvůli defektu pneumatik na základně Nikolajev. A byl to navíc stroj verze G-6 (patrně konvertovaný z verze G-4). Odkud tedy tým, který nalezené trosky prodal do USA, zjistil číslo 19257? Z trosek stroje? Pochybuji o tom.
Další letecká kariéra
Viktor Petermann se od poloviny června 1943 léčil po dobu čtyř týdnů v polní nemocnici a poté se vrátil k 5./JG 52, která v té době bojovala na Ukrajině. V červenci byl povýšen do hodnosti Leutnant a v srpnu obdržel Deutsches Kreuz in Gold. V polovině září byl přeložen k 6./JG 52 a na konci měsíce se jeho skóre dostalo k číslu 60. Náhlou změnu v jeho kariéře však přinesl 1. říjen 1943 a bezproblémový doprovod Heinkelů He 111. Při návratu jeho stroj dostal ve výšce 5,500 metrů zásah od vlastního flaku a Petermann utrpěl těžké zranění. Sice se mu podařilo hladce nouzově přistát, ale následně mu musela být amputována levá ruka nad loktem a jeden prst na levé noze. V únoru 1944 byl za svou dosavadní službu vyznamenán rytířským křížem. Návrh na udělení vyznamenání podal velitel II./JG 52 Oblt. Wilhelm Batz a podpořil jej díky osobní zkušenosti s Petermannem i Kommodore Dieter Hrabak.
Sovětským letcem, který zřejmě Petermanna sestřelil, byl Jurij Tichonovič Antipov z 267. IAPu. Bylo to jeho druhé samostatné vítězství z celkových osmi. Na snímku je vyfotografován již jako kapitán se stíhací pilotkou, která sloužila u jeho pluku a současně se stala jeho manželkou. Ml. lt. Maria Ivanovna Kulkina do letectva vstoupila po smrti svého prvního muže, který padl jako pilot. Nejdříve u 267. IAPu létala jako spojovací pilotka a později byla přeškolena na stíhací letouny. Bojové lety někdy podnikala i s manželem. Při jednom z nich, 20. května 1944, bohužel zahynula ve stíhacím souboji.
Foto: sovietmedals.ucoz.com
Pro Viktora Petermanna mělo jeho vážné zranění znamenat ukončení bojové kariéry. Od května 1944 pracoval Viktor Petermann v oddělení Luftwaffe pro historické výzkumy. Podle jeho vlastních však „práce od kancelářského stolu“ nebyla nic pro něho. Využil proto svých dřívějších kontaktů se spolubojovníky z JG 52, kteří nyní byli ve vysokých postech velení stíhacího letectva Luftwaffe a žádal o návrat k bojovému útvaru. V červenci 1944 dosáhl přeložení ke štábu JG 52, v jehož čele v té době stále sloužil Kommodore Hrabak. V listopadu 1944 byl Petermann zařazen ke štábu III./JG 52 a v lednu 1945 se s protézou levé ruky vrátil k bojovým letům na Bf 109. Jeho novým působištěm se stala 10. Staffel v rámci III./JG 52. Během ledna až března 1945 se Petermannovi podařilo i s protézou dosáhnout dalších čtyř vítězství nad sovětskými stíhači, poté byl na přelomu března a dubna 1945 přeškolován na Me 262 u JG 7. Zúčastnil se i některých bojových letů a 30. března zaznamenal pravděpodobný sestřel B-17, ačkoliv on sám tento úspěch zpochybňoval. Létání na Me 262 mu však nevyhovovalo. Letoun vyžadoval opatrné zacházení s plynovou přípustí obou proudových motorů, což bylo při spřažení plynových pák a jejich ovládání protézou velmi obtížné. Zároveň Pettermannovi neseděla, jak on sám říkal „namyšlená atmosféra“ expertů z JG 7. V polovině dubna se tedy vrátil k III./JG 52, jež v té době bojovala ve Slezsku a stal se velitelem 10. Staffel. K 1. květnu byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a poslední bojový let absolvoval o čtyři dny později. Následovalo sovětské zajetí, ze kterého byl pro své zranění repatriován již v červenci 1945. Mimo 64 vzdušných vítězství zaznamenal až do svého zranění přinejmenším 7 dalších vítězství, která mu nebyla potvrzena a dalších 56 letounů ve vzdušných bojích vážně poškodil, avšak v těchto případech sestřel nehlásil.
Část mapy Luftwaffe z roku 1940 na níž je patrná většina lokalit zmíněných v článku.
Po válce byl, stejně jako většina sudetských Němců, z Československa vysídlen, podařilo se mu usadit v Sasku a působil ve výrobě zemědělské techniky a v zemědělském obchodě. V roce 1995 se dostal do kontaktu s českými badateli, kteří žili v jeho bývalé domovině. Své rodné Vejprty i nedalekou Kovářskou, zejména tamní muzeum, které ho mimo jiné ve své expozici připomíná, poté několikrát navštívil. Viktor Petermann zemřel v roce 2001ve Freibergu.
Při přípravě tohoto článku mi pomohli pánové Ota Jírovec, Andrej Kuzněcov, Ivan Lavriněnko, Mansur Mustafin a Jan Zdiarský.
Poté, co jsem o „černé 8“ a Viktoru Petermannovi publikoval v roce 1996 článek v časopisu REVI, jsem se dostal díky mému kamarádovi Jaroslavu Hradcovi s dnes již zesnulým panem Petermannem do kontaktu.
Všem touto cestou děkuji.
Zdroje:
BARBAS, Bernd: Die Geschichte der II. Gruppe des Jagdgeschwaders 52
BERGSTRÖM, Christer: Black Cross Red Star, Volume 5 The Great Air Battles, Kuban and Kursk April – July 1943
BOBEK, Jan: Lt. Viktor Petermann, REVI 12/1996
DÜTTMANN, Peter: Wir kämpften in einsamen Höhen
FAST, Niko: Das Jagdgeschwader 52; Band IV
KLINNERT, Falk: Der Jagdflieger Viktor Petermann, Luftkrieg 1939 – 1945
OBERMAIER, Ernst: Die Ritterkrzeuzträger der Luftwaffe 1939 – 1945; Band I Jagdgflieger
PETERMANN, Viktor: dopis autorovi, 29. 8. 2000
PRIEN, Jochen, STEMMER, Gerhard, RODEIKE, Peter, BOCK, Winfried: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945; Teil 12/I, 12/II a 12/III; Einsatz im Osten 4.2 bis 31. 12. 1943
www.militaryaviationmuseum.org/aircraft/messerschmitt-bf-109-g-4/