Achtung, Jabos!
Text: Jan Zdiarský
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 82166
Ačkoli je Jagdgeschwader 4 považována za klasickou jednotku systému obrany Říše (Reichsverteidigung), s působením proti náletům amerických čtyřmotorových bombardérů, neplatilo to pro ni zcela. Až na výjimky se tohoto schématu se vymykala její I. Gruppe.
Ta byla založena 31. 7. 1942 a působila na jihu a jihovýchodě Evropy, především v obraně ropných polí okolo rumunské Ploesti a souvisejících průmyslových a dopravních zařízení.
Když byly v létě 1944 ustanoveny Stab a poté II. a III. Grupe, JG 4, měla I. Gruppe za sebou již téměř dva roky bojů. Velitelem se po krátkém působení Maj. Gerharda Schöpfela stal Maj. Gerhard Michalski. II. a III./JG 4 vznikly především z částí Zerstörergeschwader 1, jejíž Gruppe před tím působily jak ve východní, tak západní části Evropy a jejich operace spočívaly od přífrontového boje na východě, pozemních útoků, až k dálkovým letům nad Biskají a Atlantikem, kde působily proti bombardérům Coastal Command RAF. Piloti těžkých stíhacích Bf 110 a Ju 88G od ZG 1 byli v nově utvořené jednotce doplněni mladíky nově příchozími z leteckého výcviku a veterány od dalších jednotek, především na jaře 1944 rozpuštěné Sturmstaffel 1, které si k sobě povolal velitel II. Gruppe, Major Günther von Kornatzki. Mělo to svůj význam. II. Gruppe byla totiž ustanovena jako Sturmgruppe a byla vyzbrojena pancéřovanými Fw 190A-8/R2. Měla používat taktiku útoků na bombardéry z malé vzdálenosti, za použití 20 a 30 mm kanonů, tedy taktiku, kterou právě Sturmstaffel 1 vyvíjela. Od této jednotky pro JG 4 von Kornatzki adoptoval také identifikační označení svých letounů, tedy černo-bílo-černý pruh na trupu. Tu od II.(Sturm)/JG 4 postupně převzaly také III., v říjnu 1944 ustanovená IV. a nakonec i nejstarší I. Gruppe. Stejné to bylo s emblémem s rytířskou přilbicí, který pochopitelně evokuje pancéřované Fw 190 II. Gruppe, za svůj ho však přijaly i ostatní tři Gruppe a Stab jednotky. Také proto se jak označení na trupu letounu, tak i emblém na motorovém krytu, objevují rovněž na stroji, který je předlohou aktuálního boxartu Bf 109K-4.
Když se tedy v létě 1944 stala JG 4 plnohodnotnou jednotkou, přesunula se i I. Gruppe ze severní Itálie zpět do Německa. Zde se však nepřipojila to taktického systému jednotky. V něm měla III. (a později i IV.) Gruppe vyzbrojená Bf 109 prioritně poskytovat ochranu Focke-Wulfům od sesterské II.(Sturm)/JG 4 (tvořily tak taktické uskupení, tzv, Gefechtsverband JG 4) . Místo toho byla I. Gruppe přesunuta do oblasti Kasselu, aby působila v obraně západní a jihozápadní části Německa před postupujícími spojeneckými vojsky. Jednotka byla doplněna novými piloty a vyzbrojena Bf 109G-6 a G-14. Až do začátku září 1944 Gruppe podnikala především cvičné lety. První střety s nepřítelem, včetně bojů souvisejících s Arnhemskou operací, přišly vzápětí.
V oblasti západní fronty se I. Gruppe střetávala především s letouny od taktické 9th Air Force USA, podporujícími spojenecká pozemní vojska. Výjimkou v tomto schématu bylo období mezi 6. říjnem a koncem listopadu 1944, během kterého se I./JG 4 přesunula na základnu Gahro u Finsterwalde, aby působila v rámci celé JG 4. Prvního nasazení proti americkým bombardérům se zúčastnila o 6 dní později. Hlavní střetem I./JG 4 s americkou 8th Air Force se stal boj 2. listopadu 1944. V ten den JG 4 operovala v plné síle čtyř Gruppe a Stabu. Během tohoto boje tři piloti z I./JG 4 nárokovali sestřel B-17, Gruppe však zároveň přišla o 9 Messerschmittů, z čehož pouze tři byly bojovou ztrátou. Zbývající padly za oběť vzájemným srážkám nebo různým technickým problémům.
Zpět na západ, do oblasti Darmstadtu, se I./JG 4 začala přesouvat 20. listopadu. Jejich protivníky se opět staly především „Jabos“ - Lightningy a Thunderbolty 9th AF. V prosinci 1944 se k ní přidaly i zbývající části JG 4 vyzbrojené Bf 109. Se stále se zvyšující spojeneckou převahou na kontinentálním nebi ztratila obrana založená na tvrdé pěsti Sturmgruppe svůj význam. I samotná II.(Sturm)/JG 4 byla postupně transformována na klasickou stíhací jednotku. Německo v podstatě svou vzdušnou obranu proti strategickým bombardérům vzdalo a v tomto pohledu spoléhalo již jen na postupné nasazování proudových Me 262.
I./JG 4, dozbrojovaná o Bf 109K-4, odolávala tlaku západních spojenců až do 21. ledna 1944, kdy byla i se zbytkem JG 4 přesunuta na východní frontu. Tam se v oblasti Odry až do konce války podílela na zadržování sovětských, výjimečně na západ od svých letišť i amerických, vojsk. Z výškových stíhačů a hrdých Sturmjägerů se stali piloti stíhacích bombardérů, útočící na pozemní cíle, sovětské Il-2 a doprovázející bombardéry a Mistely.
I./JG 4 byla rozpuštěna 29. března 1945. Její piloti se měli přesunout z části k III. a IV. Gruppe, z části do výcviku na Me 262. Trpkost byla nevyhnutelná. Někteří to tušili, jiní si nepřipouštěli, do konce hrůzné války zbývalo jen málo přes 5 týdnů…