Wildcaty na atolech
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Gareth Hector
Kat. č. 84204
V září 1939 měla letecká složka americké námořní pěchoty (US Marine Corps, USMC) jen o něco více než 150 letounů, z toho naprostou většinu tvořily dvouplošníky. Válka s Japonskem ale pochopitelně vedla k rapidní expanzi této letecké složky. V roce 1942 vzniklo dvanáct stíhacích perutí námořní pěchoty (VMF), v následujícím roce bylo založeno šestnáct VMF a v roce 1944 dalších dvacet osm.
V mnoha případech se jádrem nové jednotky stala část jiného útvaru. To platí i pro VMF-441 „Black Jacks“. V říjnu 1942 byla založena na ostrově Tutuila v Samojských ostrovech z části VMF-111 „Devil Dogs“. Základem VMF-441 se stalo sedm obstarožních letounů F4F-3, které převzala i s osmi piloty, jimž velel Maj. D. W. Torey, Jr., dosavadní velitel VMF-111. Jeho původní jednotka, rovněž přezdívaná „Triple One“, patřila mezi nemnoho předválečných perutí USMC, které díky přiděleným základnám v odlehlých oblastech nedosáhly ani jednoho leteckého vítězství.
První operační základnou VMF-441 se v březnu 1943 stal atol Funafuti v Elliceových ostrovech (dnešní Tuvalu), který se nachází v Pacifiku asi 1000 km severně od Fidži a přibližně 2000 km východně od Guadalcanalu. VMF-441 postupně ke starším F4F-3 dostávala i novější stroje verze F4F-4. Američané z tohoto letiště plánovali v dubnu zahájit nálety s bombardéry B-24 na japonské ostrovní základny v Pacifiku.
O aktivity nepřítele samozřejmě jevili zájem Japonci. Kōkūtai 755 (bývalá bombardovací část Genzan Kōkūtai) se základnou na Tarawě dostala 27. března (28. března japonského času) za úkol provést ozbrojený průzkum ostrova Funafuti. K cíli, který ležel asi 1300 km jihovýchodně od Tarawy, odstartovalo šest bombardérů G3M Nell. Asi po třech hodinách letu se dva stroje musely vrátit na základnu kvůli technickým problémům. V blízkosti Funafuti japonské osádky zpozorovaly dva Wildcaty, které k nim stoupaly a velitel japonské formace nařídil odhodit bomby a připravit se na boj. Po pěti minutách Američané na formaci zaútočili zespodu a velitel bombardérů nařídil návrat přibližně 10 námořních mil od Funafuti. Wildcatům se podařilo sestřelit první letoun v druhé Shōtai, jemuž velel ppor. Takashi Kumamoto. Všech osm mužů na palubě zahynulo. Japonští střelci byli přesvědčeni, že se jim jeden ze dvou Wildcatů podařilo sestřelit. Pak ale hlásili, že na ně ze severu zaútočil třetí letoun a po jedné zteči odletěl na jihovýchod.
Wildcaty, které náležely k VMF-441, byly ve skutečnosti jen dva. Dvojici vedl Capt. William P. Boland a jeho wingmanem byl 2nd Lt. Raplh N. Spanjer. V deníku jednotky je uvedeno, že do kontaktu s nepřáteli se oba letci dostali ve vzdálenosti 20 námořních mil od ostrova. Pozdější generálmajor „Smoke“ Spanjer vzpomínal, že měli potíže dostat se svými starými Wildcaty rychle do pozice pro útok z převýšení. Spanjerovi selhaly zbraně. Ale pod palbou Bolandových zbraní vedoucí bombardér explodoval, další se mu podařilo poškodit a pak formaci pronásledoval, dokud mu nedošlo střelivo.
Japonská reakce však na sebe nenechal dlouho čekat. Formace bombardérů provedla nálet na Funafuti 22. dubna 1943. Všechny letouny VMF-441 utrpěly poškození různého stupně a jeden Wildcat byl zničen.
Spanjer později vzpomínal, že v oblasti, kde VMF-441 hlídkovala, opakovaně létal jeden průzkumný Nell, ale bylo obtížné jej zachytit. Boland se tedy nechal vysadit na ostrovu Nanumea společně s novozélandským pozorovatelem a po dobu jednoho týdne chtěl monitorovat trasu nepřátelského bombardéru. To se mu však nepodařilo, ale po návratu na Funafuti se na Bolanda usmálo štěstí. Při hlídce 8. srpna 1943 u atolu Nui letěl Boland společně s wingmanem, jímž byl 1st Lt. Samuel C. Middleman. Zpozorovali osamělý dvoumotorový Nell a Bolandovi se jej podařilo sestřelit. Bylo to poslední vítězství pilota USMC na letounu Wildcat.
Na konci září 1943 se VMF-441 přesunula na atol Nanumea, tehdy výzbroj jednotky tvořily Wildcaty verzí F4F-4 a FM-1. Po celkem poklidné službě, jež je zachycena i na boxartu této stavebnice, se jednotka v prosinci přezbrojila na základně Tutuila na Corsairy verze F4U-1. Poté prošla intenzivním nasazením při útocích na pozemní cíle v Marshallových ostrovech, především na ostrov Wotje. V tomto období přišla o 15 strojů.
Svou hvězdnou hodinu VMF-441 zažila při bojích u Okinawy na jaře 1945. V té době jí velel Maj. R. O. White a byla vyzbrojena stroji F4U-1C a D. Během obrany spojeneckých plavidel před útoky letců Kamikaze získali letci z VMF-441 celkem 47 vítězství a dva z nich se stali esy. Nejvýznačnějším bojem z tohoto období byla obrana torpédoborce USS Laffey, 16. dubna 1945 severně od Okinawy, při níž Black Jacks sestřelili 16 letounů z 50, které se snažily do plavidla narazit. Toto mimořádné střetnutí si někdy v budoucnu zasluhuje samostatný článek.