Markingy pro F4F-4 Wildcat late 1/48

VMF-441, Nanumea, listopad 1943

Marine Fighting Squadron 441 (VMF-441) byla vytvořena 1. října 1942 v Tutuile na Americké Samoe z části VMF-111 a létala na letounech F4F Wildcat. Do konce května 1943 se celá squadrona přesunula do Funafuti na Ellice Islands a 28. září 1943 následoval další přesun na základnu Nanumea. Squadrona se v prosinci 1943 přesunula zpět do Tutuily, kde přezbrojila na F4U-1 Corsair. VMF-441 byla známa také pod přezdívkou „The Blackjacks“. Jednotce bylo během druhé světové války připsáno celkem 49 sestřelených letadel a po kapitulaci Japonska byla 11. července 1946 deaktivována. Zobrazený Wildcat nesl nestandardní kamufláž u které byl na původní starší schéma v odstínech Blue Gray/Light Gray nově doplněn na horních plochách trupu a křídel třetí odstín Semi-Gloss Sea Blue. Příď letounu zdobil na levé straně motorového krytu bílý nápis „Little Joe“ s motivem hracích kostek.

VC-13, USS Core (CVE-13), srpen 1943

Eskortní letadlová loď USS Core (CVE-13) třídy Bogue byla postavena v Tacomě a uvedena do služby 10. prosince 1942. Pojmenována byla po zálivu Core Sound. USS Core operovala na západním pobřeží u San Diega, ale brzy se připojila k Atlantické flotile, aby se zúčastnila bojů proti ponorkám s letouny TBF-1C Avenger a F4F-4 Wildcat na palubě. První bojová plavba USS Core v Atlantiku trvala od 27. června do 31. července 1943 a během ní se osádkám VC-13 podařilo zasáhnout dvojici ponorek. USS Core a VC-13 si do konce roku 1943 připsaly celkem čtyři zničené ponorky a pomohly tak zastavit řádění německé flotily ponorek v Atlantiku. Wildcaty na USS Core nesly kombinaci barev od tovární modrošedé NS přes světle šedou NS i obě tehdy nová schémata ASWN I a II určená pro Atlantik. Zobrazený letoun s černým identifikačním číslem 3 na směrovce měl tříbarevnou kamufláž, tedy schéma ASWN I, a nesl červeně obkreslené insignie. Ty byly v září 1943 přemalovány modrými insigniemi.

VGF-29, Lt Cdr John T. Blackburn, USS Santee (CVE-29), listopad 1943

John Thomas Blackburn (narozen 24. ledna 1912) se stal prvním velícím důstojníkem slavné squadrony VF-17 Jolly Rogers, létající na F4U Corsair. Ještě předtím se mu ale podařilo dosáhnout statusu esa na Wildcatu. V roce 1933 absolvoval Námořní akademii a v roce 1941, kdy USA vstoupily do války, sloužil jako letecký instruktor. Ačkoli toužil dostat se do boje, byl přeřazen k létání s Brewstery Buffalo na Miami a musel několikrát žádat o přidělení k bojové jednotce. Nakonec byl pověřen sestavením a vedením VGF-29 na nové eskortní letadlové lodi USS Santee. Poté, co se piloti seznámili s Wildcaty v Pungo ve Virginii, se eskadra v říjnu 1942 nalodila na palubu, aby se zúčastnila operace Torch. První boj skončil katastrofou, protože piloti nemohli najít cíl kvůli špatnému počasí a poškozené naváděcí zařízení na palubě Santee je donutilo své Wildcaty opustit na padáku, nebo přistát na vodu. Sám Blackburn následně strávil tři dny v záchranném člunu, než ho zachránil torpédoborec. Krátce poté dostal rozkaz založit novou jednotku VF-17, druhou letku, která se dostala do boje s novými F4U Corsair. Blackburn dosáhl ve druhé světové válce 11 vítězství a v roce 1945 se stal velitelem letecké skupiny CAG 74 na palubě nové USS Midway (CVB-41), které velel v letech 1958 až 1959. Po válce pracoval v Pentagonu a byl jedním z prvních pilotů proudových letadel u námořnictva. V roce 1962 odešel do důchodu a začal pěstovat vinnou révu a chovat zlaté retrívry v Kalifornii. Zemřel 21. března 1994.

VMF-111 (121), 2Lt. Thomas Mann, Samoa, jaro 1943

Marine Fighting Squadron 121 (VMF-121) byla aktivována 24. června 1941 a přijala přezdívku „The Green Knights“ (Zelení rytíři). Bojové operace zahájila s letouny F4F Wildcat, které později vyměnila za F4U Corsair. Od října 1942 se její piloti účastnili bitvy o Guadalcanal a bojovali také z předsunutých leteckých základen na Bougainville a Emirau. Dne 15. září 1944 se Green Knights vylodili na Peleliu a z této základny bojovali až do 25. července 1945. Jednotka byla deaktivována 9. září 1945. Během války se čtrnáct pilotů VMF-121 stalo stíhacím esem a celá jednotka sestřelila 208 japonských letadel, z toho 165 při letech na Wildcatech. Podporučík námořní pěchoty Thomas H. Mann, Jr. přišel k VMF-121 od VMF-224 a stal se s pěti vítězstvími esem v bojích nad Guadalcanalem. Dne 11. listopadu 1942 vzlétl spolu s ostatními, aby zachytil formaci japonských bombardérů Aichi Type 99. Tři z nich se mu podařilo sestřelit ještě předtím, než byl sám sestřelen. Při přistání na vodě přišel o sedm zubů, k čemuž se přidala bolestivá zranění, která utrpěl nepřátelskou palbou. Mannovi se ale podařilo dosáhnout pláže malého ostrova v souostroví Tulagi a po týdnu se dostal na kánoi s pomocí domorodců ke svým. Na konci druhé světové války měl na svém kontě deset vzdušných vítězství.