Chtít není totéž, co přát si…
Text: Richard Plos
Letečtí nadšenci žijí v současnosti seriálem Masters of the Air, pod který se podepsali Steven Spielberg a Tom Hanks. Monumentální dílo je oslavou lidské odvahy v mnoha jejích podobách. A připomínkou toho, že bez úsilí, statečnosti a sebeobětování není svobody. Tisíce a tisíce mladých mužů tehdy opustily své domovy a rodiny žijící v míru, aby šly bojovat za jiné, kteří to štěstí neměli.
Samozřejmě i v USA tehdy existovali lidé, kteří byli proti jakémukoli zapojení země do války v Evropě, tehdejší američtí „chcimíři“ dokonce v době, kdy visel osud Spojeného království na vlásku, pochodovali 7. července 1941 na demonstraci v New Yorku s cedulemi „Why not Peace with Hitler?“ (Proč ne mír s Hitlerem?) nebo „Arm Britain and prolong the War“ (Vyzbrojujte Británii a prodloužíte válku). Nepřipomíná vám to něco? Podobné argumenty slyšíme a čteme i dnes z úst těch současných a domácích „chcimírů“. Ty tehdejší americké naštěstí nikdo nebral moc vážně, zatímco dnes tento nesmírně hloupý postoj u nás rezonuje i mezi mnohými politiky.
Osobně mi věta „chci mír“ přijde jako výkřik malého dítěte, které také bez rozmyslu vykřikuje „mamí, já chci…“ Jednou autíčko, jindy zmrzlinu, prostě chci. Nechápe, ale chce. Duševně vyspělejší jedinec použije spíše výrazu „přeji si mír“. Protože tak to samozřejmě je – asi nikdo příčetný si nepřeje válku. Sám jsem ji do určité míry zažil na vlastní kůži a o to víc si i já přeji mír. Ale je rozdíl mezi skutečným mírem a mezi ponižující porobou, která má jen tu „výhodu“, že se nestřílí, protože odpůrce lze zlikvidovat elegantněji… A „chtít mír“ i za cenu utrpení a zotročení jiného národa je extrémně nemravné a sobecké.
Mluvím samozřejmě o nejstrašnějším konfliktu v Evropě od druhé světové války. O válce na Ukrajině. Rusové jsou desetiletí masírováni takzvanou politikou věčnosti, jak ji nazval Timothy Snyder ve své knize Cesta k nesvobodě. Je to praktika, ve které se Rusové neustále ohlížejí do minulosti, tedy především ke svému vítězství nad nacistickým Německem. Bez skrupulí si jej přisvojují celé a hodlají jej coby svůj největší úspěch zvěčnit. Taktně zamlčují jak obrovskou materiální pomoc ze strany USA, která zahrnovala prakticky vše od másla přes střelný prach až po nákladní vozy nebo stíhací a bombardovací letouny. Tyto dodávky stály životy mnoha lidí, kteří pomoc tehdejšímu Sovětskému Svazu dopravovali. Ani jejich zásluhy nehodlá brát ruská mysl příliš na vědomí.
A pak jsou zde ti „Masters of the Air“ a jejich devastující účinek na německou válečnou výrobu i morálku. O tom, kolik německých sil vázaly operace v západní Evropě po vylodění ani nemluvím. V poslední době na to část populace zapomíná, respektive si to nehodlá připustit. Pamatuji si, jak jsme v roce 1990 připravovali v Plzni první hold americkým vojákům a jeden komunistickou masírkou zblblý palubní technik (létal jsem tedy jako pilot) se mě rozezleně ptal: „A kolik jich tady padlo, co?“ Jako by snad počet obětí byl měřítkem zásluh… Nechápal, že Američané si na rozdíl od Rusů lidského života váží a proto se snaží bojovat tak, aby ztráty minimalizovali. I dnes je na ukrajinském bojišti vidět, že pro Rusa ani život Rusa mnoho neznamená. Natož život člověka jiné národnosti…
Zatím jsem z nového seriálu neviděl ani minutu. Podobně jako u řady jiných si počkám, až bude celý venku, abych nemusel vždy celý týden očekávat nový díl. Potom si asi udělám takový menší maraton. A budu při tom v duchu velebit lidskou odvahu, která nám dává sílu postavit se zlu, narovnat záda a nepřipustit vlastní porobu. I za cenu úsilí a obětí. Protože mír a s ním související blahobyt bohužel nikdy nebyl, není a nebude zadarmo.