Vysoko nad frontou
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Marek Ryś
kat.č.: 70156
O Hannesu Trautloftovi a jeho Jagdgeschwader 54 „Grünherz“ jsme v magazínu Eduard INFO psali již dvakrát. Poprvé to bylo v srpnu 2010 a článek popisoval počátek bojové kariéry tohoto legendárního letce. Druhý článek byl zveřejněn v červenci 2023 se zaměřením na zkušenosti z první zimní kampaně, kterou JG 54 v Rusku prošla. V březnu 1942 obdržela JG 54 první stroje Bf 109 verze F-4, ale toto přezbrojení si nevyžádalo výrazná organizační opatření. Novým úkolem se pro JG 54 od května 1942 staly noční stíhací lety, při nichž docílila šedesáti vítězství. Bf 109 byly pro tento účel vybaveny přídavnou nádrží pod trupem.
Přechod na verzi G-2 měl však složitější průběh oproti přebírání strojů Bf 109 F-4. Jako první na nové Gustavy přezbrojila v červnu I./JG 54, v červenci ji následovala II./JG 54 a III./JG 54 na verzi G-2 přešla jako poslední na přelomu července a srpna. Přezbrojení probíhalo po jednotlivých Staffel na letišti Jesau ve Východním Prusku. Trautloft se díky tomu nacházel ve složité situaci. Jeho JG 54 v tomto období podporovala pozemní jednotky, které čelily sovětským pokusům o průlomy fronty od Leningradu, přes Demjansk, Dugino až po Orel. Jednalo se o úsek dlouhý přes 800 kilometrů a části JG 54 působily doslova jako hasičský sbor, který pomáhal pozemním jednotkám v nejkritičtějších částech bojiště. Dokonce došlo k situaci, kdy u Leningradu byla jedinou německou stíhací jednotkou jen jedna Staffel z JG 54.
Pod velením Trautloftova štábu se nacházela také I./JG 51 a v druhé polovině srpna 1942 se na krátkou dobu dostala pod jeho velení i I./JG 52. Trautloftovou prioritou v tomto hektickém období zřejmě nebylo získání nové verze stodevítek pro svůj štáb. Během července měl Stab/JG 54 ve výzbroji pouze jeden Messerschmitt Bf 109 F-4, který byl na konci měsíce předán jiné jednotce. Šest zbrusu nových Gustavů pro svou štábní letku Trautloft převzal až na počátku srpna. Jednalo se o letouny G-2 a u třech z nich jsou ve ztrátových hlášeních uvedena sériová čísla z výrobního bloku 10 000 závodu Erla. Z tohoto období jsou známy černobílé i barevné fotografie Trautloftova stroje v tříbarevné kamufláži na horních plochách. Letoun je zajímavý tím, že je vybaven překrytem kabiny, který odpovídá verzi G-1 s přetlakovaným kokpitem.
Hannes Trautloft v tomto hektickém období neměl mnoho možností dostat se do leteckého boje. Své první vítězství na Gustavu zaznamenal po dvouměsíční pauze 5. srpna 1942, když jihovýchodně od Šimsku u jezera Ilmeň sestřelil v 18 hodin 35 minut německého času bombardér Pe-2. Pozoruhodné na tomto leteckém boji je letová hladina, v níž Trautloft protivníka zasáhl. V hlášení je uvedeno, že stroj byl zasažen v 6500 metrech, což je pro letecké boje v tomto období na východní frontě značně neobvyklé. Během 5. srpna v této oblasti k jinému leteckému střetnutí nedošlo. S pomocí badatelů Nicka Hectora a Danny Case se podařilo identifkovat o jakou osádku se jednalo. Stroj patřil k 6. ODRAE, což byla samostatná eskadrila dálkového průzkumu podřízená 6. armádě.
Osádku tvořili st. lt. Viktor Gavrilovič Podkolodnov, ml. serž. Fedor Fedorovič Lopatočkin a st. lt. Gavril Georgijevič Gončarov. Při přípravě boxartu, který vytvořil Marek Ryś, se nám podařilo najít fotografie Podkolodnova letounu. Měl identifikační číslo 2 a patriotický nápis „Osoaviachim Čuvašii“. Stroj byl zakoupen z finanční sbírky dělníků išlejského okresu Čuvašské ASSR, v níž se na různé vojenské vybavení vybralo během července a srpna 1942 celkem 2,3 milionu rublů. Osoviachim byla asociace pro pomoc obrannému, leteckému a chemickému stavebnictví a během druhé světové války se podílela na výcviku stovek tisíc vojenských specialistů. Není úplně jisté, že stroj s číslem dva byl sestřelen Trautloftem, ale vyloučit se to nedá. Jeho fotografie byla v sovětském tisku zveřejněna na podzim 1942.
Přestože byl Pe-2 sestřelen nad územím, které okupovali Němci, podařilo se Podkolodnovovi vyhnout se zajetí a vrátil se ke své jednotce. Za svou službu obdržel dvakrát Leninův řád a dvakrát mu byl udělen Řád rudého praporu. St. lt. Gončarov, který dříve sloužil u 514. PBAP, boj s Bf 109 nepřežil. Bývalým příslušníkem 514. PBAP byl i poslední člen osádky, ml. serž. Lopatočkin. Je veden jako nezvěstný, jeden zdroj však uvádí, že padl do zajetí. Průzkumný let 6. ODRAE byl v létě 1942 spíše výjimkou. Po těžkých ztrátách se od července do poloviny září se tato jednotka podílela na bojové činnosti minimálně. Na konci roku byla rozpuštěna a její personál a vybavení převzal 72. ORAP.