Freedom Tiger
Skoshi Tigers se svými F-5C doplňují palivo z KC-135 před úderem na severovietnamské pozice.
Text: Richard Plos
Štíhlý a kompaktní, přesto dvoumotorový letoun společnosti Northrop zajistil mnoha zemím přístup k moderní nadzvukové letecké technice. Modernizované F-5E létají s různým označením v letectvech několika států dodnes, přestože se vznik tohoto typu datuje do poloviny padesátých let minulého století.
V roce 1954 se tým firmy Northrop vydal na dlouhou cestu po zemích NATO. Letectví právě vstupovalo do nadzvukové éry a americký výrobce chtěl zjistit, jaký letoun by byl pro spojenecké státy nejvhodnější. Tým se vrátil s řadou poznatků, na jejichž základě byl v roce 1955 zahájen vývoj lehkého nadzvukového letounu, který by byl relativně levný, nenáročný na údržbu a schopný operovat i z krátkých vzletových a přistávacích drah.
Vývoj byl zahájen v roce 1956, projekt byl označen N-156F a k jeho pohonu byly zvoleny dva motory YJ-85-GE-1 bez přídavného spalování (každý o tahu 9,34 kN). První prototyp vzlétl 30. července 1959 na letišti v kalifornském Palmdale s továrním pilotem Lewem Nelsonem za řízením a již v rámci tohoto letu byla překonána rychlost zvuku. Do zkoušek se následně zapojily i další prototypy, které byly vybaveny střeleckým radiolokátorem i pěticí závěsníků pro rakety. Naproti tomu neměly hlavňovou výzbroj. Následně došlo ke změně a namísto radiolokátoru byla instalována dvojice kanónů ráže 20 mm. Absence radiolokátoru tak udělala ze sériových F-5A letouny vhodné především k útokům na pozemní cíle s omezenými možnostmi boje s letouny protivníka, přesto americké ministerstvo obrany oznámilo, že tento letoun vybralo pro svůj program vojenské pomoci spojencům (MAP). Oficiální označení F-5A Freedom Fighter (bojovník za svobodu) dostal letoun 9. srpna 1962, dvoumístná verze nesla označení F-5B. Samotné americké letectvo o projekt nejevilo zájem, a to až do té doby, než si někdo uvědomil, že by se USAF hodila dvoumístná verze, která by nahradila stárnoucí T-33. V červnu 1956 tedy bylo oznámeno, že USAF nakoupí dvoumístnou verzi připravovaného exportního letounu s označením T-38. Kromě toho si USAF v říjnu 1965 zapůjčilo od MAP 12 kusů F-5A a vybavilo jimi 4503th TFW, který se následně přesunul do Vietnamu, aby tam podrobil tyto letouny provozním zkouškám přímo v bojových podmínkách. Program dostal název Skoshi Tiger (malý tygr) a jeho piloti používali mírně upravené F-5A, označené jako F-5C. Ze základny Bien Hoa uskutečnili více než 3500 bojových letů, dva letouny byly během nich ztraceny. I když byl program považován za úspěšný, jednalo se spíše o politické gesto než o seriózní úvahu o zařazení typu do výzbroje USAF. Od dubna 1966 letouny pokračovaly v operacích jako 10th Fighter Commando Squadron, přičemž byl počet letounů zvýšen na sedmnáct. Letouny z programu Skoshi Tiger pak získalo filipínské letectvo. Dalším uživatelem letounu F-5A v konfliktu bylo jihovietnamské letectvo, které obdrželo 100 kusů F-5A a F-5B.
Jeden z prvních F-5E, letoun sériového čísla 11420
Foto: USAF
Soupeř pro MiG-21
První sériové stroje F-5A zamířily na základnu Williams AFB v Arizoně, kde probíhal výcvik pilotů a mechaniků ze zemí, které si nové letouny objednaly. Vůbec první byl Írán, který zahájil zavádění do výzbroje v lednu 1965. Dalšími zákazníky bylo Řecko, Jižní Korea, Turecko, Tchaj-wan, Filipíny Thajsko, Etiopie, Thajsko, Libye a Maroko. Letouny pořídilo také Norsko, ty ale prošly vzhledem k tamním specifickým podmínkám několika úpravami a stroje nesly označení F-5A (G) a F-5B (G).
Absence radiolokátoru ale představovala zásadní omezení schopností F-5A a nástup typu MiG-21 vyvolal nutnost vyzbrojit americké spojence dostatečně výkonnými letouny schopnými vzdušného boje. Proto byl vyhlášen program International Fighter Aircraft (IFA), pro který u Northropu připravili důkladnou modernizaci F-5A. Prototyp označený F-5A-21 dostal výkonnější motory GE J85-21, každý o maximálním tahu 19,12 kN. Ty si spolu s potřebou objemnějších palivových nádrží vynutily prodloužení a rozšíření trupu. Křídla dostala zvětšení plochy v přechodu do trupu (LERX – Leading Edge Root Extension), což zlepšilo manévrovací schopnosti letounu. Po vzoru kanadských licenčních a modifikovaných CF-5 byla zavedena dvoupolohová přední podvozková noha. Ve zvýšené poloze došlo de facto ke zvětšení úhlu nastavení křídla a tím ke zkrácení vzletu.
Další významnou změnou byla instalace radaru Emerson Electric AN/APQ-153, který významně rozšířil možnosti bojového použití proti vzdušným cílům. Dále bylo možno instalovat podle požadavků zákazníků také další avionické vybavení.
První F-5E, jak znělo označení modernizovaného typu, vzlétl 11. 8. 1972, vyvinuta byla opět i dvoumístná verze F-5F. Ta letěla poprvé 25. září 1974 a dostala odlišnou prodlouženou příď, která na rozdíl od F-5B umožnila instalaci alespoň jednoho kanónu. Dvoumístná verze dostala radar Emerson AN/APQ-157, který byl vývojovou verzí AN/APQ-153 určenou pro dvoumístné letouny (dvojí ovládání). Oba radary mají shodný dosah ca 18 km.
Trojice F-5E od 527th TFTS operující v roce 1983 ze základny RAF Alconbury.
Foto: USAF
V návaznosti na program Skoshi Tiger dostala verze F-5E jméno Tiger II a první letouny obdržela 6. dubna 1973 na základně Williams 425th TFS. Tato jednotka byla reaktivována v roce 1969 a jejím úkolem bylo cvičit vietnamský personál pro F-5A a následně F-5E. Poté, co se USA z Vietnamu stáhly, pokračovala ve výcviku personálu ze zemí, které zakoupily F-5E/F. V této misi jednotka pokračovala až do roku 1989, kdy byly prodeje Tigeru II ukončeny.
Vznikla také průzkumná verze RF-5E Tigereye s příslušným vybavením v přídi namísto radaru a jednoho kanónu. Následná modernizace F-5E zahrnovala radar Emerson AN/APG-69, který byl nástupcem AN/APQ-159, nicméně většina uživatelů se z finančních důvodů rozhodla této možnosti nevyužít. Výjimkou bylo švýcarské letectvo a letky agresorů USAF.
Kontinuální vylepšování
F-5E prošly řadou modernizací, z nichž nejvýznamnější bylo zavedení nového radaru Emerson AN/APQ-159 s dosahem ca 36 km, který nahradil původní AN/APQ-153. Podobná modernizace radaru byla navržena i pro F-5F, přičemž odvozený typ AN/APQ-159 měl nahradit AN/APQ-157. Tato modernizace ale nebyla realizována.
Celkem Northrop vyrobil 792 F-5E, 140 F-5F a 12 RF-5E. Další letouny byly kompletovány z komponent dodaných Northropem v zahraničí. V Malajsii jich takto vzniklo 56, ve Švýcarsku 90, v Jižní Koreji 68 a na Tchaj-wanu 308.
Různé verze letounů F-5 zůstávají ve výzbroji několika letectev. Singapur má přibližně 49 modernizovaných a přeznačených letounů F-5S (jednomístné) a F-5T (dvoumístné). Modernizace zahrnuje nový radar GRIFO, modernizované kokpity s multifunkčními displeji a kompatibilitu se střelami vzduch-vzduch Rafael Python a AIM-120 AMRAAM.
S pomocí společnosti Elbit byly realizovány modernizační programy v Chile a Brazílii. Chilská modernizace nazvaná F-5 Plus zahrnovala nový radar Elta 2032 a další vylepšení. Brazilský program, jehož výsledek se nazývá F-5M (Modernized), je vyzbrojen Pythony V spojenými s přilbovým systémem DASH a novým radarem GRIFO, displeji v kokpitu a navigační elektronikou. Brazilské F-5M mohou také nést izraelské rakety Derby.
Švýcarsko část svých F-5E/F odprodalo USA, část si jich ponechalo dodnes.
Foto: Wikimedia
Agresoři
Žádná složka amerických ozbrojených sil nepoužívá F-5 bojově, tento typ se ovšem velice osvědčil v roli nepřátelských letounů pro pokročilý výcvik pilotů. Je jednak provozně velmi efektivní, cena za jeho letovou hodinu je zhruba třetinová oproti F/A-18, navíc má podobné rozměry jako MiG-21.
F-5E sloužily u amerického letectva od roku 1975 do roku 1990, námořní pěchota zakoupila bývalé stroje USAF v roce 1989 a americké námořnictvo používalo letouny F-5E u The Naval Fighter Weapons School na základně NAS Miramar, tedy u VF-127, VF-43 a VF-45. Letka operující v rámci „Top Gunu“ získala pro roli nepřátelských letounů celkem deset F-5E a tři F-5F.
Letouny F-5E/F byly postupně obnovovány a modernizovány, a to včetně strojů odkoupených od Švýcarska. Ty byly po modernizaci označeny jako F-5N a dostaly modernizovanou avioniku a další vylepšení. Postupně obdržely zvětšené LERXy a také nový radom, přezdívaný pro svůj placatější tvar „Shark Nose“. Ten byl zaveden primárně kvůli zlepšení letových vlastností na velkých úhlech náběhu a při vybírání vývrtky.