Marking pro Spitfire Mk.Vb OVERLORD 1/48
Slt. D.W. Barraclough, VCS-7, RAF Lee-on-Solent, Hampshire, Velká Británie, červen 1944
V únoru 1944 byla zformována VCS-7 Cruiser Scouting Squadron. Tu tvořilo 17 pilotů z několika bitevních lodí, kteří vyměnili své dosavadní Curtissy Seagull a Vought Kingfishery za Spitfiry Mk.V. Jednotce velel nejprve Lt. Robert W. Calland a od 28. května 1944 Lt. Cdr William Denton Jr. Před dnem D bylo na základně Leeon-Solent shromážděno deset squadron, pět RAF, čtyři Royal Navy FAA (Fleet Air Arm) a VCS-7, které zajišťovaly letecké pozorování pro námořní bombardování v sektorech pláží Utah a Omaha a později i v oblasti Cherbourg. Pozorovací mise absolvovala vždy dvojice letounů. Vedoucí letoun plnil funkci pozorovatele, druhý zajišťoval doprovod a chránil vedoucího před nepřátelským útokem. Standardní výška pro tyto mise byla 1800 m, ale špatné počasí často nutilo piloty operovat mezi 450 až 600 m. Příležitostně se mise létaly v ještě nižších výškách. Od 6. června do 26. června provedla VCS-7 celkem 209 misí nad Normandií, zejména v rámci Western Naval Task Force, která byla pod kontrolou amerického námořnictva. VCS-7 ztratila z různých příčin devět Spitfirů, největší nebezpečí představoval všudypřítomný flak. Squadrona se zřídkakdy setkala s letouny Luftwaffe, přesto se 7. června podařilo Slt. D. W. Barracloughtovi sestřelit ve vzdušném souboji Bf 109G. Poslední bojová mise VCS-7 proběhla 25. června v oblasti Cherbourgu, následujícího dne byla VCS-7 rozpuštěna. Její Spitfiry nesly standardní kamufláž a označení RAF Day Fighter, invazní pruhy rychlé identifikace a před pilotní kabinou byly označeny číslicí 4 za kterou bylo individuální písmeno letounu u squadrony.
BL547, F/O Rick R. Richards, No. 401 Squadron, RAF Horne, Surrey, Velká Británie, červen 1944
V Den D měla No. 402 Squadron ve své výzbroji směsici starších Spitfirů verze Vb a Vc a velelo jí známé eso S/Ldr G. W. Northcott. Squadrona byla součástí No. 142 Wing, který pod velením dalšího známého kanadského esa W/Cdr Johna Milne Checkettse operoval jako součást protivzdušné obrany Velké Británie, i když pod operačním řízením 2TAF v roli stíhacích bombardérů. Na Spitfiry Mk.IX byla No. 402 Squadron znovu přezbrojena v červenci, ale jejich působení u jednotky bylo krátké. Počátkem srpna 1944 došlo k přesunu do Hawkinge, kde byla squadrona přezbrojena na nové výkonné Spitfiry Mk. XIV se kterými se okamžitě zapojila do boje proti létajícím pumám V-1. Koncem září 1944 byla squadrona přemístěna k 2TAF v Belgii a připojila se k No. 125 Wing. V prosinci se pak připojila k No. 126 Wing RCAF, kde létala po boku Spitfirů Mk.IX. Konec války zastihl jednotku na německé půdě ve Wunstorfu s celkovým skóre 49,5 zničených nepřátelských letadel ve vzduchu. Jedním ze Spitfirů Vb působících u No. 402 Squadron během Dne D byl i stroj sériového čísla BL547 který byl opatřen trupovými kódy AE-R. Nejčastěji s ním létal F/O Rick Richards který si nechal na příď svého Spitfiru namalovat kresbu „Black Rufe“, postavičky z komiksového časopisu Li’l Abner. Pod pilotní kabinou nesl standardní označení, většiny Spitfirů No. 402 Squadron, tedy červený kanadský list v bílém erbu s bílým nápisem City of Winnipeg.
BM366, Cdt. J. M. Accart, No. 345 Squadron, RAF Shoreham, Velká Británie, červen 1944
No. 345 Squadron byla založena v lednu 1944 a operačního stavu dosáhla 28. dubna 1944. Vzhledem k datu založení jednotky technicky nešlo o „Svobodné Francouze“, jednalo se o nesourodé seskupení francouzských pilotů v RAF, z nichž někteří byli takzvaní „évadés d'Espagne“, tedy Francouzi, kteří uprchli z Francie překročením Pyrenejí a připojili se k de Gaullově FAFL a francouzským pilotům ze severní Afriky. Jednotka byla vyzbrojena staršími Spitfiry Mk.V a létala hlídky nad předmostím v Normandii jako součást No. 141 Wing (2TAF). V září 1944 obdržela Spitfiry Mk.IX a následně byla přemístěna k No. 145 Wing, kde primárně létala pozemní útočné a doprovodné mise. Během roku bojů provedla No. 345 Squadron více než 3000 bojových letů a zničila 186 lokomotiv a více než 200 nepřátelských vozidel. Prvním velitelem jednotky byl Cmdt. Jean-Marie Accart, který v Británii přijal pseudonym „Bernard“, aby tak chránil svou rodinu ve Francii. Accart dosáhl 12 vítězství, všech na letounech P-36 Hawk u jednotky GC I/5 během německé invaze do Francie v roce 1940.
BM327, SH-F, No. 64 Squadron, F/Lt Tony Cooper, RAF Friston, Velká Británie, červen 1944
Po ukončení pilotního výcviku byl Tony Cooper po nadprůměrném hodnocení zařazen jako instruktor, zpočátku v Anglii, od listopadu 1940 do poloviny roku 1943 v Kanadě. V červnu 1943 uspěl po neustálém obtěžování úřadů s žádostí o návrat k bojovému létání ve Velké Británii. Absolvoval kurz u operační výcvikové jednotky v Rednalu v Shropshire a poté byl vyslán k No. 64 Squadron, která v té době létala na Spitfirech Mk.Vb. Na jaře 1944 se s jednotkou účastnil mnoha pozemních útoků během přípravy na Den D a 6. června 1944 provedl dva bojové lety, při kterých poskytl stíhací krytí nad plážemi Utah a Omaha. V operačním létání pokračoval až do listopadu 1944. Celkem nalétal Tony Cooper 3200 hodin a absolvoval 160 operačních bojových letů. Přežil také pět vynucených přistání, dvě z nich v noci, dvě s hořícím letounem a jedno v důsledku zásahu nepřátelskou pozemní palbou. Po válce se Tony vrátil do svého rodného města Lowestoft a stal se pátou generací, která pracovala v rodinném velkoobchodu WB Cooper Ltd. Vedl velmi plnohodnotný život a zůstal aktivní až do svých pozdních 90. let. Zemřel 26. ledna 2017 ve věku rovných sta let. Na Tonyho počest byl v roce 2016 přebarven Spitfire Mk. Vb sériového čísla AB910, který létá u Battle of Britain Memorial Flight (BBMF) tak, jak s ním Tony Cooper létal v červnu 1944 u No. 64 Squadron v den D. Jeho osobním Spitfirem byl BM327 s trupovým kódem SH-F, který měl pod čelním štítkem namalovaný nápis „Peter John 1“, což bylo jméno Tonyho novorozeného syna.