Z válečné lodi do Spitfiru
Text: Jan Bobek a Michal Krechowski
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 84200
Mezi neobvyklé jednotky, jež se zúčastnily vylodění v Normandii, patřily squadrony soustředěné v No.34 Tactical Reconnaissance Wing. Před dnem D bylo na Royal Naval Air Station (RNAS) v Leeon-Solent shromážděno deset squadron, pět z RAF, čtyři z Royal Navy FAA (Fleet Air Arm) a americká VCS-7, které zajišťovaly letecké pozorování pro námořní bombardování v sektorech pláží Utah a Omaha a později i v oblasti Cherbourg. Dvě squadrony RAF (No. 26 a 63) byly vybaveny Spitfiry, s Mustangy létaly tři další (No. 2, 268 a 414) a námořní Seafiry III používaly FAA Squadrony No. 808, 897, 885 a 886. Společně s VCS-7 bylo toto seskupení jednotek bylo také nazýváno The Air Spotting Pool.
VCS-7 neboli Cruiser Scouting Squadron byla zformována v únoru 1944. Tvořilo ji 17 pilotů z křižníků USS Quincy (CA-39), USS Tuscaloosa (CA-37), USS Augusta (CA-31) a bitevních lodí USS Nevada (BB-36), USS Arkansas (BB-33) a USS Texas (BB-35). Po nepříjemných zkušenostech s německými stíhači z vylodění na Sicílii v létě 1943 vyměnili své dosavadní Curtissy Seagull a Vought Kingfishery za Spitfiry Mk.V. Přeškolení absolvovali u americké fotoprůzkumné jednotky 67th TRG USAAF v Middle Wallop v hrabství Hampshire.
Jednotce velel nejprve Lt. Robert W. Calland (USS Nevada) a od 28. května 1944 Lt. Cdr William Denton Jr. (USS Quincy). Pozorovací mise absolvovala vždy dvojice letounů. Vedoucí letoun plnil funkci pozorovatele, druhý zajišťoval doprovod a chránil vedoucího před nepřátelským útokem. Standardní výška pro tyto mise byla 1800 m, ale špatné počasí často nutilo piloty operovat mezi 450 až 600 m. Příležitostně se mise létaly v ještě nižších výškách. Od 6. června do 26. června provedla VCS-7 celkem 209 akcí nad Normandií, zejména v rámci Western Naval Task Force, která byla pod kontrolou amerického námořnictva. VCS-7 ztratila z různých příčin devět Spitfirů, největší nebezpečí představoval všudypřítomný flak. Squadrona se zřídkakdy setkala s letouny Luftwaffe, zaútočily na její Spitfiry celkem čtyřikrát. Příslušník této jednotky, Ensign Robert J. Adams, se stal prvním americkým letcem, jenž přistál na osvobozeném území Francie, byť k tomu došlo kvůli poškození letounu.
Jejím jediným padlým byl Lieutenant Richard M. Barclay z křižníku USS Tuscaloosa. V den D bylo úkolem jejich křižníku podporovat invazní jednotky na pláži Utah. Barclay šel do akce místo svého podřízeného a jeho wingmanem byl Lieutenant (jg) Charles S. Zinn (rovněž z USS Tuscaloosa). Během letu byli bohužel zasaženi flakem. Barclay zahynul, ale Zinn se dokázal vrátit na základnu s poškozenou pravou polovinou křídla a poškozeným křidélkem.
Poslední bojová mise VCS-7 proběhla 25. června v oblasti Cherbourgu, následujícího dne byla VCS-7 rozpuštěna. Během dvaceti dnů bojového nasazení její příslušníci obdrželi devět DFC, šest Air Medals a pět Golden Stars k již uděleným Air Medals. Deset příslušníků jednotky se zúčastnilo v srpnu 1944 vylodění v jižní Francii a tři další se podíleli na vylodění na Iwo Jimě a Okinawě.
Jediného vzdušného vítězství se strojem VCS-7 však nedosáhl americký pilot, ale britský příslušník No. 897 Sq FAA, Slt. D. W. Barraclought, když ve stroji „4Q“ během 7. června sestřelil Messerschmitt Bf 109. Závěr tohoto souboje zachytil Piotr Forkasiewicz na svém boxartu. Další Bf 109 si na své konto připsal Lt. R. M. Crosley v Seafiru III z No. 886 Sq FAA. Avšak dalších pět Seafirů III z The Air Spotting Pool během tohoto dne sestřelil nebo poškodil německý a spojenecký flak nebo němečtí stíhači, přičemž jeden z pilotů padl do zajetí. Létat dělostřelecké pozorovací mise nad Normandií byl zkrátka velmi riskantní úkol.