MUSTANGY V BOJÍCH O NORMANDII

Letouny P-51B a P-51D 361. stíhací skupiny připravené ke startu v Den D, 6. června 1944. (USAF Official)

Převzato z knihy “Clean Sweep: VIII Fighter Command Against the Luftwaffe - 1942-45“

Text: Thomas McKelvey Cleaver

Jakmile SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force; Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil) převzalo počátkem dubna 1944 operační řízení všech leteckých sil v Anglii, Air Chief Marshal Tedder, druhý velitel invazních sil hned po generálu Eisenhowerovi, se ujal celkového velení leteckých operací. 8. letecké armádě USA nařídil, aby v týdnech předcházejících dni D soustředila své útoky proti železničnímu dopravnímu systému v Německu, Holandsku, Belgii a Francii.

V dubnu také velitel 8. letecké armády generál Doolittle rozhodl o sjednocení leteckého parku u 8. stíhacího velitelství. Skupiny vybavené letouny P-47 a P-38 měly být přezbrojeny na Mustangy, jakmile ty budou k dispozici. Přednost dostalo přezbrojení skupin s Lightningy, a to kvůli špatným výsledkům těchto letounů.

Když 8. dubna dosáhla 4. stíhací skupina skóre 296, stanovil Don Blakeslee cíl 500 zničených letounů do 1. května. Takové přání bylo dobrým ukazatelem toho, jak rychle se nyní letecká válka vyvíjela, protože na konci ledna měla 4. stíhací skupina po 18 měsících bojů skóre pouze 100 letounů protivníka. Výzvu svého velitele piloti překonali a do 30. dubna si připsali 207 zničených stíhaček ve vzduchu i na zemi, což znamenalo celkové skóre 503. Předstihli tak své dlouholeté rivaly z Wolfpacku (56. stíhací skupiny) a stali se nejlépe skórující stíhací skupinou 8. letecké armády.

I po velkolepé oslavě na základně v noci 30. dubna byla čtvrtá skupina 1. května schopna zajistit doprovod do Saarbrückenu. John Godfrey, nyní povýšen na samostatného velitele letky a již ne v Gentileho stínu, navedl svou letku na houf 12 Bf 109, které zahlédl pod sebou. Jeden z nich pronásledoval až do přízemní výšky, kde zasáhl motor, načež pilot vyskočil. Tím si Godfrey připsal své 14. vzdušné vítězství. Ralph Hofer si v ten den připsal desáté vítězství, když jeho protivník vyskočil tak blízko před ním, že "ve slunci jsem viděl jeho uniformu a černé boty". Také dva další piloti jednotky skórovali. Po celý další týden Čtyřka žádné další vítězství nezaznamenala.

P-51D OD 334. stíhací perutě 4. stíhací skupiny s identifikačními invazními pruhy. (USAF Official)

Dne 8. května se bombardéry vydaly jak na Berlín, tak na Brunswick. Tato mise byla pro 352. stíhací skupinu první akcí pouze s Mustangy. "Modré nosy" se konečně objevily nad Berlínem. Jadgdwaffe odpověděla více než 200 stíhačkami. Oblast, ve které skupina hlídkovala, se brzy stala dějištěm soubojů od 30 000 stop až po úroveň ulice, přičemž velmi tvrdé a intenzivní boje probíhaly téměř hodinu.

"Pak jsem se odpoutal od toho, který na mě střílel, a dostal jsem se na ocas jiné '190'..."

Nad Brunswickem získal 2nd Lt. Carl Luksic ze 487. perutě výsadu stát se u 8. stíhacího velitelství prvním "esem během jednoho dne". Jeho bojové hlášení poskytuje přesný popis akce:

„Zatímco poručík Bob O'Nan pronásledoval Bf 109, spatřil jsem po levé straně pět nebo šest Fw 190, ke kterým jsem okamžitě zatočil. Vysunul jsem klapky na deset stupňů a začal se řadit za jednu stodevadesátku. Střílel jsem velmi krátkými dávkami asi z 300 yardů s 15° výchylkou a pozoroval jsem mnoho zásahů na překrytu kabiny a trupu. Okamžitě vytáhl nahoru, převrátil se a pilot vyskočil. Jeho letoun šel přímo dolů z patnácti set stop. V tu chvíli se v oblasti nacházely tři padáky - jeden z nepřátelského letadla, které jsem sestřelil já, a jeden z letadla, které sestřelil poručík O'Nan, ale nevím, odkud byl ten třetí.

P-51 se připravují ke startu ze základny 4. stíhací skupiny v Debdenu. (USAF Official)

Pak jsem se odpoutal od toho, který na mě střílel, a dostal jsem se na ocas jiné '190' a pálil krátkými dávkami, ovšem žádný zásah jsem nezaznamenal. Pilot však zřejmě spadl do vývrtky, protože se z nějakých osmi set metrů zřítil přímo k zemi, kde letoun vybuchl. Poté se ke mně připojily dvě P-47, ale zase se vytratily, takže jsem se nakonec dal dohromady se dvěma piloty z naší vlastní skupiny, Capt. Cutlerem (ze 486. perutě) a jeho wingmanem. Nad Brunswickem jsem se snesl dolů a začal postřelovat letiště, ovšem pozoroval jsem tolik obranné palby a flaku, že jsem se stáhl a vzdálil a ztratil je. Pak jsem spatřil další letoun, o kterém jsem si myslel, že je to P-51. Přiblížil jsem se k němu asi na třicet metrů a identifikoval ho jako stodevítku. Vystřelil jsem krátkou dávku, ale nevím, jestli k nějakým zásahům došlo. Zaznamenal jsem, že se k němu moc přibližuji, protože jsem letěl na plný plyn. Byl asi dvě stě stop nad zemí, a když mě uviděl, vytáhl nahoru, odhodil vrchlík a vystoupil. Snesl jsem se dolů a vyfotografoval letadlo, které se zřítilo do malého lesíka.

Začal jsem stoupat zpátky nahoru, kde se ke mně připojili můj wingman Lt. O'Nan a velitel Redd Flightu Capt. Davis. Začali jsme se vracet k bombardérům, když jsme vlevo od nich v devět hodin o něco níže zpozorovali asi dvacet či více letadel v těsné formaci, jak sestupují skrz mraky. Všichni tři jsme okamžitě přešli do útoku a skrz oblačnost na ně vyrazili. Ocitl jsem se přímo za '190. Na jeho křídle v těsné formaci letěla '109. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem se ocitl v těsném závěsu. Evidentně mě neviděli a já jsme se dostal do velmi dobré pozice vůči '109 a pozoroval jsem četné zásahy na jejím křídle, trupu a ocasu. Byl ve výšce asi osmi set stop. Vzplanul a zřítil se přímo do země.

Okamžitě jsem trochu kopl do pravého pedálu kormidla a dostal se do další dobré pozice, tentokrát za '190. Pozoroval jsem četné zásahy na jeho levém křídle, motoru a překrytu. '190 přešla do úzké spirály a z tisíce stop narazila do země. V tu chvíli bylo v blízkosti asi patnáct nebo více nepřátelských letadel, která začala agresivně manévrovat a podnikat proti mně čelní útoky. Protože jsem byl v tu chvíli sám, musel jsem prudce uhýbat, a nakonec jsem se jim ztratil v mracích."

P-51D od 77. stíhací perutě 20. stíhací skupiny, své P-38 vyměnila za P-51 v červenci 1944. (USAF Official)

V těsném závěsu za Luksicem se umístili velitel 487. skupiny Lt.Col. John C. Meyer a poručíci John Thornell a Clayton Davis, kteří získali po třech vítězstvích. Skupina se vrátila do Bodney s celkovým skóre 27 zničených letounů, což byl její nejlepší den v historii. Za tento den si Bodney Blue Nosers vysloužili své první vyznamenání Distinguished Unit Citation (Záslužná citace jednotky) a piloti Luksic, Meyer, Thornell a Davis byli vyznamenáni Distinguished Service Cross.

Zatímco modronosáči skórovali nad Berlínem, jiné Mustangy 8. stíhacího velitelství se dostávaly dál než dříve. Téhož dne doprovázela 4. stíhací skupina bombardéry do Brüx (Mostu) v Československu, téměř 800 mil od Debdenu. Bf 109 od JG 27 se bránily, ovšem Mustangy se dostaly opět na výsluní - pět pilotů nárokovalo po pěti zničených letounech. Následujícího dne skupina odletěla východně od Berlína, aby nad řekou Odrou převzala bombardéry vracející se z úderu na polskou Poznaň.

Zatímco Eagles letěly do Polska, 352. stíhací skupina se 13. května opět vydala do oblasti Berlína. Tam se zapojila do rozsáhlé bitvy s nepřátelskými stíhačkami. Blízko Tribsees-Demmin byly spatřeny obrovské formace Bf 109 a Fw 190, které se seřazovaly k útoku na bombardéry. Prvních sestřelů dosáhl velitel 328. perutě. John Coleman a velitel jeho elementu 1st Lt. Francis Horne. Oba si připsali po dvou zářezech. Velitel skupiny Col. Joe Mason vedl 486. peruť do hejna odhadovaného na „více než 100". Peruť se rozpadla na jednotlivé letky, načež se Mustangy snažily rozbít nepřátelskou formaci.

„První dávka mu ustřelila levou klapku...“

Mason, vedoucí Bílé letky, se prohnal mezi nepřátelskými stíhačkami, které se otočily k úprku, a později hlásil:

„Viděl jsem zásahy na křídle jedné Me 109. Poté, co jsem se dostal na vzdálenější stranu, ztratil jsem zbytek letky. Když jsem ve stoupavé zatáčce nabral výšku a podíval se dolů na velkou formaci banditů, uviděl jsem dvě Me 109, padající ve vývrtce k zemi. Jedna z nich měla asi dvě třetiny křídla pryč. Tato srážka byla způsobena tím, jak jsem letěl skrz velkou formaci banditů pod úhlem asi devadesáti stupňů. Nejsem si jistý, zda mnou poškozená '109 byla jednou z těch dvou, které jsem později viděl padat. Když jsme začali prolétat, můj wingman se odklonil z přímého letu a směřoval dolů. A moje číslo dvě vystoupalo k zadní části hejna banditů. Srážku tedy neviděli. Pak jsem se otočil a směřoval dolů, kde jsem pronásledoval dvacet Fw 190 a Me 109, které se oddělily od skupiny a střemhlav se vrhaly do mraků. Přiblížil jsem se k jednomu Fw 190 a po několika krátkých dávkách ho zapálil. První dávka mu ustřelila levou klapku. Prováděl úhybné manévry v mracích a těsně před vstupem do jednoho z nich se nad mým letounem objevily kouř, plameny a trosky a oba jsme vlétli do mraků. Poté jsem se stáhl, abych do něj v mraku nenarazil, a vystoupal nad oblačnost. Můj letoun byl pokryt olejem ze stodevadesátky."

 P-51D-10 "Straw Boss" od 352. stíhací skupiny, "Modronohých bastardů z Bodney". (USAF Official)

V létě 1944 létal kapitán Bill Whisner na P-51B "Princess Elizabeth", pojmenovaném tak na památku návštěvy budoucí královny v Bodney v červnu 1944 (na fotografii je v současnosti létající warbird P-51C-10NT, provozovaný v USA pod registrací N487FS; foto: American Air Museum in Britain)

Výsledek lovu

Mason si nárokoval dva zničené Bf 109 a jeden Fw 190 a jeden poškozený Bf 109. George Preddy, velitel 487. perutě, se zapojil do boje krátce poté, co svých vítězství dosáhl Mason. Spatřil pod sebou 30 Bf 109. Preddy na ně navedl peruť a osobně sestřelil dva z nich, přičemž se s bilancí 5.333 vzdušných vítězství stal esem. Zatímco Preddy skóroval, Lt. Nutter se přiblížil k nepřátelům, když se zbývající Bf 109 pokoušely o únik, a poslal k zemi v plamenech jednu další. „Eso jednoho dne“, Carl Luksic, a jeho wingman Glennon Moran spatřili Ju 88 útočící na B-17. Oba na Junkerse zaútočili a ten nouzově přistál ve zoraném poli. Protože nezačal hořet, Luksic ho začal ostřelovat a poté zapálil. Díky 16 zničeným stíhačkám se 352. skupina stala pro tento den stala nejúspěšnější stíhací skupinou 8. stíhacího velitelství. Col. Joe Mason byl vyznamenán DSC. Jagdwaffe nahlásila 58 ztrát, o tři méně než předchozího dne.

P-51D-5 "Short Fuse" pilotoval Capt. Richard E. Turner z 356. stíhací perutě 354. stíhací skupiny. (USAF Official)

Vzhledem k úspěchům, kterých stíhací skupiny dosáhly v dubnu a na začátku května, se morálka bombardovacích skupin začala zvedat, protože osádky bombardérů si uvědomily, že díky taktice ofenzivního doprovodu stíhačů probíhají jejich mise s menšími ztrátami. Ztráty se po zbytek války postupně snižovaly, ale právě květen 1944 byl okamžikem, kdy ti, kdo nasedli do bombardérů, začínali věřit, že mají šanci dostat se domů, i když Doolittle v létě zvýšil jejich turnus na 35 misí.

Den Chattanoogy

Dolet letounů P-51 se měl brzy zvýšit, protože Mustangy byly upraveny tak, aby mohly nést dvě papírové nádrže o objemu 108 galonů namísto dosavadních kovových nádrží o objemu 75 galonů. Úprava trvala každé skupině několik dní a byla prováděna postupně. Jako první ji provedla 4. stíhací skupina, a to mezi 14. a 18. květnem. Nyní byla schopna dostat své Mustangy do míst, kde dosud žádný americký stíhač nebyl spatřen, nebo zůstat déle v boji nad cíli, jako byl Berlín, a tak jednotka pokračovala ve sbírání dalších vítězství.

Dne 21. května v rámci programu, který plánovači SHAEF vypracovali s cílem narušit německou železniční dopravu, provedlo 8. stíhací velitelství a velitelství taktického letectva 9. letecké armády takzvaný "Den Chattanoogy" (pojmenovaný podle populární písně "Chattanooga Choo-Choo") s 552 Mustangy, Lightningy a Thunderbolty, které byly vyslány nad střední a západní Německo a severní Francii a Belgii, aby zaútočily na železnice. Skupiny se vrátily s nároky na 225 napadených lokomotiv, přičemž 91 z nich bylo považováno za zničené. Nálety na pozemní cíle se neomezovaly jen na železnice, protože piloti si nárokovali také 102 zničených letadel na letištích a dalších 76 letadel poškozených. 361. stíhací skupina, vedená veteránem z Filipín a Guadalcanalu Col. Thomasem J. J. Christianem, pravnukem konfederačního generála Stonewalla Jacksona, se poprvé objevila na letounech P-51 po přeškolení z P-47 a ihned nárokovala zničení 23 lokomotiv. Den Chattanoogy byl vrcholem útoků na železnice v předinvazním období, které začaly již v únoru. Během čtyř měsíců stíhači zničili přes 900 lokomotiv.

 Osmé stíhací velitelství v květnu 1944 doporučilo skupinám, aby před invazí na letouny P-51 s hliníkovou povrchovou úpravou aplikovali kamufláž v očekávání, že by stíhací skupiny mohly být po invazi umístěny na základny v kontinentální Evropě. 357. stíhací skupina byla jedinou skupinou v rámci 8. stíhacího velitelství, která své Mustangy kompletně natřela barvou RAF Dark Green na horní plochy a RAF Sea Grey Medium zespodu. (oficiální text USAF)

Návrat nad Berlín

Berlín byl znovu napaden 24. května. Jim Goodson vedl 4. stíhací skupinu a spatřil více než 40 letounů poblíž Hamburku, jak se shromažďují k útoku na proud bombardérů. Když Mustangy zaútočily na formaci, brzy narazily na několik dalších skupin nepřátelských stíhačů poblíž. Ralph Hofer později hlásil, že viděl „několik hejn Fw 190". Když se vrátili do Debdenu, nárokovali piloti dalších osm zničených letounů.

Následujícího dne Goodson opět vedl skupinu, tentokrát doprovod bombardérů, které měly bombardovat železniční stanice v Chaumont-Sarreguemines v severní Francii. Později hlásil: „Viděli jsme stíhačky a okamžitě jsme je šli prozkoumat." Protivníci byli z JG 26 s dvaceti Fw 190 z II. Gruppe, doprovázení třiceti Bf 109 z III. Gruppe. „Sice jsme je rozdělili, ale vzhledem k tomu, že jsme byli oslabeni padesát ku osmi, nebyli jsme schopni zničit ani jeden. Já a můj wingman jsme skončili sami u země“. Když stoupal, aby se znovu připojil ke skupině, Goodson spatřil 24 Bf 109 a Fw 190 letících v těsné formaci šesti "V" po čtyřech v řadě za sebou. „Řekl jsem svému wingmanovi, že se pokusíme připlížit zezadu, srazit poslední sekci a pak utéct v mlze. Když jsme se blížili k poslední sekci, všichni Hunové se rozpadli a následoval dlouhý souboj, v němž Fw 190 prokázaly úžasné bojové schopnosti a agresivitu. Teprve po nejprudším manévrování a divokých úpravách plynu a klapek se mi podařilo získat dobré zásahy na nejvytrvalejší '190. Vystoupal nahoru a vyskočil." Goodsonovo čtrnácté vzdušné vítězství se později ukázalo být jeho posledním.

Tato fotografie smíšené formace Mustangů P-51B a P-51D od 361. stíhací skupiny byla pořízena na přelomu července a srpna 1944 a stala se jednou z ikonických fotografií druhé světové války. (USAF Official)

Stíhací skupiny 8. velitelství bombardovaly cíle ve Francii a Belgii při návratu z každé doprovodné mise, zatímco A-20 Havoc a B-26 Marauder 9. letecké armády a B-17 a B-24 8. letecké armády zasáhly všechny železniční cíle v regionu. Německá armáda v severozápadní Francii byla brzy odříznuta od svých zásobovacích základen. Údery na letiště donutily bránící se stíhače stáhnout se hlouběji do Francie a Německa. Týden před invazí nazval velitel německé sedmé armády, pověřené obranou Normandie, silnice v oblasti operací armády jako "Jabo Rennstrecke" (závodiště pro stíhací bombardéry).

Luftwaffe měla na konci května na pobřeží Lamanšského průlivu k dispozici méně letadel než v době útoku na Dieppe. JG 2, která byla od roku 1941 přidělena na poloostrov Cherbourg, byla normandským plážím nejblíže. I./JG 2 se teprve nedávno vrátila z bojů u Anzia. II./JG 2 vybavená Bf 109 se nacházela v Creil u Paříže, zatímco Fw 190 III./JG 2 se právě přesouvaly do Fontenay-le-Comte severně od La Rochelle.

Vzhledem k předpovědi bouřlivého počasí během prvního červnového týdne, která se zdála vylučovat jakoukoli pravděpodobnost invaze, se kommodor JG 26 Oberst Josef "Pips" Priller cítil bezpečně a dal některým pilotům volno. II. Gruppe se přesunula 1. června na týdenní dovolenou do Mont de Marsan u Biarritzu. Další dvě Gruppe dostaly 5. června rozkaz přesunout se do vnitrozemí, přičemž I. Gruppe se přesunula do Remeše a III. Gruppe do Nancy.

The Longest Day

Když 6. června svítalo, byly pozemní jednotky stále na cestě. Bob Wehrman ze 4. stíhací skupiny vzpomínal: „6. červen 1944 byl opravdu nejdelší den. V Anglii jsme měli ‚dvojitý letní čas‘, což znamenalo, že svítání přišlo kolem 03:00 hodin. Nikdo z nás toho tu noc moc nenaspal. Obloha byla celé hodiny naplněna duněním letadel. Zahlédl jsem bombardéry mířící k invazním cílům a C-47, které vezly, jak jsem se později dozvěděl, britské a americké výsadkáře.“

"Pips" Priller se o invazi dozvěděl z telefonu, který ho probudil na jeho velitelském stanovišti v Lille. Byl z 5. stíhací divize a nařizoval mu, aby okamžitě přesunul své velitelství do Poix-de-Picardie, blíže k předpokládanému místu invaze v Pas de Calais. Obloha za svítání byla v 8:00 hodin olověně šedá, když Priller a jeho dlouholetý wingman, Unteroffizier Heinz Wodarczyk, nasedli do svých Fw 190A-8 a připravovali se ke startu k průzkumu invazních pláží. S Wodarczykem, který se držel v blízkosti, zamířil Priller ve výšce 100 metrů na jihozápad. Východně od Abbeville vzhlédl a spatřil několik velkých formací Spitfirů, které prolétaly skrz protrhanou základnu oblačnosti. Poblíž Le Havre vystoupal do mračna visícího ve výšce 200 metrů a stočil se na západ.

O několik okamžiků později se obě stíhačky vynořily z mraků jižně od britské invazní pláže s krycím názvem Sword. Priller měl jen chvilku na to, aby se zadíval na moře na největší námořní sílu, jaká se kdy v historii shromáždila. Viděl vlny připlouvajících invazních lodí, jak se blíží k plážím všude, kam až v mlhavém počasí dohlédl. Se zvoláním: „Hodně štěstí!“ na Wodarczyka přešel Priller přes křídlo do střemhlavého letu, přičemž ukazatel rychlosti vystoupal nad 400 mil za hodinu. Klesli do výšky 50 stop a oba se řítili k pláži Sword Beach, kde se britští vojáci vrhali do úkrytů, zatímco lodě na pobřeží zahajovaly protiletadlovou palbu tak hlasitou, že ti na zemi měli problém slyšet, jak Priller a Wodarczyk sami začínají střílet, když se jim mihli nad hlavou. Palba invazní flotily je nezasáhla.

"Ferocious Frankie", známý P-51D-5 od 361. stíhací skupiny. (USAF Official)

Během okamžiku tak byla jediná účast Luftwaffe nad normandskými plážemi během rána dne D u konce. Priller a Wodarczyk se vrátili do mraků a zmizeli. Nevěděli, že právě absolvovali nejznámější misi v celé historii JG 26, a to díky jejímu pozdějšímu popisu v knize Cornelia Ryana „The Longest Day“ a filmu, který podle ní byl natočen.

I. a III. Gruppe JG 26 uskutečnily 6. června většinu ze 172 letů Luftwaffe v invazním sektoru. Byla to kapka v moři ve srovnání se 14 000 vzlety, které toho dne uskutečnilo spojenecké letectvo. Ke konci dne dorazila II. Gruppe po přeletu Francie natolik včas, aby za posledního světla absolvovala nasazení nad Normandií, během níž zachytila Mustangy 4. stíhací skupiny při ostřelování nepřátelských pozic a při prvním průletu sestřelila beze ztrát čtyři P-51B. Po většinu následujících osmi týdnů operovaly I. a III./JG 54 z Cormeilles a Boissy le Bois, zatímco II. Gruppe sídlila v Guyancourt u Paříže. III. Gruppe vzlétala z Villacoublay Nord a Sud, rovněž v pařížském regionu.

„Příliš málo a příliš pozdě“

Do večera 7. června zůstalo v Německu pouze šest stíhacích eskader, zatímco sedmnáct jich odletělo do severozápadní Francie, aby se postavilo invazi. Pokud by tyto jednotky byly v plném stavu, jednalo by se o více než 1 000 stíhačů, což by mohla být síla, která by měla na boje velký vliv. Bohužel pro Německo, vzhledem ke ztrátám, které jednotky utrpěly nad Říší v předchozích měsících, a vzhledem k chaotičnosti přesunu z Německa do Francie, bylo při západu slunce druhého dne invaze vedeno jako operační pouze 289 stíhačů. Po příletu do Francie stíhací jednotky zjistily, že téměř všechna letiště Luftwaffe ve Francii byla během předchozích tří měsíců příliš vážně poškozena americkým bombardováním, než aby mohla být využita. Byli by nuceni létat a bojovat z improvizovaných letišť, která byla tak daleko od bojiště, že by měli jen necelých 30 minut času k činnosti nad Normandií. Vzhledem k neschopnosti 5. stíhací divize řídit nově příchozí jednotky v podobě plánování a řízení operací, byla většina stíhacích misí odlétaných během bitvy v Normandii typu „freie jagd“ – volný lov, provozovaný nezávislými stíhacími aktivitami, což vedlo k neefektivnímu využití už tak omezených zdrojů. V průběhu následujících dvou měsíců to, co zbylo z výkvětu Jagdwaffe, zemřelo v přesile 100:1 na normandském nebi. Němečtí stíhači byli převálcováni lépe vycvičenými a zkušenějšími spojeneckými piloty. I když se počet německých stíhačů do konce června zvýšil na 1 000, byl to přesně ten případ, který bylo možno vyjádřit slovy „příliš málo a příliš pozdě“.

Během 7. 6. si Priller připsal své 97. a 98. vítězství, a to nad letouny P-47 a P-51. Těžce zkoušení piloti I. a II. Gruppe si připsali osm vítězství ku dvěma ztrátám. Následujícího dne vedl Priller 11 Fw 190 z I. Gruppe na útok proti invazním plážím. Jejich skóre bylo „zničení“ 15 havarovaných kluzáků.

Operace Pointblank byla úspěšná. Spojenecké vzdušné síly nyní měly nad západní Evropou vzdušnou převahu. Pětiměsíční kampaň stála 8. leteckou armádu 2 600 ztracených bombardérů a 980 stíhaček, 18 400 ztracených letců, z toho okolo 10 000 mrtvých.

Ralph Hofer byl jednou ze skutečných „postav“ 4. stíhací skupiny. Dne 10. června 1944 se stal prvním spojeneckým stíhačem, který nouzově přistál na předsunuté přistávací ploše v Normandii poté, co při souboji utrpěl poškození olejového chladiče. (oficiální text USAF)

Počasí se umoudřilo 10. června v den, kdy 328. peruť 352. stíhací skupiny pod vedením Capt. Johna Thornella spatřila 40 stíhacích bombardérů Bf 109, letících nízko nad předmostím ve výšce 300 stop. Když němečtí piloti spatřili Mustangy otáčející se k útoku, odhodili bomby a rozdělili se. Ne však dříve, než Thornell získal dvě z nich, jako své 17. a 18. vítězství.

Den zakončil Ralph Hofer ze 4. stíhací skupiny zápisem do historie jako první spojenecký stíhač, jenž přistál na předsunutém letišti u Grandcampu v Normandii poté, co byl jeho olejový systém poškozen palbou z ručních zbraní během letu poblíž Vire. Když se následujícího dne vrátil do Debdenu, přivezl si německou přilbu a čutoru a německy psanou verzi knihy „Mein Kampf“, kterou získal od vojáků poblíž fronty.

Během bojů nad Normandií poskytovala zatažená obloha a déšť krytí bojovníkům obou stran a jednotky se navzájem střetávaly v ostrých a krutých bojích.

Američtí piloti také dostali novou část osobní výstroje, která jim poskytovala skutečnou výhodu nad protivníkem – anti G oblek, který se nasazoval kolem pasu a stehen. Byl zapojen do vakuového systému a při zvýšeném přetížení během vzdušného boje se stáhl kolem stehen a pasu, čímž zabránil hromadění krve v dolních končetinách a zabránil tomu, aby pilot při manévrování ztratil vědomí. Devátá letecká armáda byla ve snaze získat anti G obleky velmi iniciativní a v den D je používaly všechny skupiny s P-47 9. letecké armády. 8. stíhací velitelství začalo tuto výbavu získávat krátce po dni D a všechny skupiny ho měly do poloviny léta. Bob Wehrman vzpomínal: „V červenci jsme právě dostali gyroskopický zaměřovač K-14 a pak jsme dostali nové anti G obleky. S těmito dvěma novinkami a novými P-51D jsme mohli překonat nepřítele téměř za všech podmínek.“ V dubnu se 4. stíhací skupina pokoušela používat britský anti G oblek, který však používal vodu a byl vyřazen pro nepohodlí. Jak to popsal Wehrman: „Teď jste si ani nevšimli, že máte novou výstroj, dokud vás oblek nezačal tlačit do nohou a vy jste díky tomu neomdleli jako dřív.“

Dva letouny P-51B od 376. stíhací perutě 361. stíhací skupiny se připravují na start na základně Bottisham. (USAF Official)

16. června použil Lt.Col. Tom Hayes z 357. stíhací skupiny starý trik, který se naučil, když létal s letouny P-39 na Nové Guineji, a zaútočil na železniční skladiště. Skupina měla k dispozici pouze 108galonové papírové nádrže, které poskytovaly mnohem více paliva, než by potřebovala pro misi na seřaďovací nádraží St. Pierre u Paříže. Dal pilotům pokyn, aby při prvním průletu tyto nádrže, které byly asi ze tří čtvrtin plné, shodili na železniční stanici. Pak se piloti vrátili a zapálili nádrže střelbou. Když Mustangy odlétaly, došlo ke čtyřem velkým explozím a cíl byl v plamenech. Mezi skupinami se zpráva o úspěchu 357. stíhací skupiny při shozů nádrží jako "zápalných bomb" brzy roznesla.

Těžké ztráty Luftwaffe

Na konci června činily ztráty Jagdwaffe 230 mrtvých a 88 zraněných pilotů, 551 letadel bylo sestřeleno v boji nad Francií a dalších 65 bylo zničeno na zemi. Za tuto cenu si nárokovala 526 sestřelených spojeneckých letadel včetně 203 stíhacích bombardérů P-47.           

Dne 1. července vedl kapitán Wally Starck 328. peruť 352. stíhací skupiny na misi k ostřelování odpalovacích stanovišť V-1, peruť se však zapojila do bitvy mezi 78. skupinou a dvaceti Bf 109 a Fw 190 nad Saint Quentin. Mise 78. skupiny byla od počátku provázena smůlou, když se při hromadném startu na široké travnaté dráze v Duxfordu srazily dva P-47 a explodovaly. Nad St. Quentin se P-47 nacházely ve výšce 12 000 stop, když Lt. James Stallings spatřil pět Bf 109, které se na vrhaly na Thunderbolty. Na jeho varování byly odhozeny pumy. Stallingsovi se podařilo útočníkům vyhnout tím, že svůj P-47 převedl do ostré vývrtky. Když ve výšce 3 000 stop vyrovnal, zjistil, že nemá funkční vyvážení výškovky. „Koupil jsem dvě dvacetimilimetrové kanónové střely do ocasních ploch a měl jsem zatracené štěstí, že mi úplně neodešlo řízení. Musel jsem hodně tlačit na řídicí páku dopředu, abych letěl rovně a udržoval výšku.“

Starck vedl Mustangy do boje a okamžitě se zapojil do souboje v zatáčkách s dvojicí Bf 109, které se snesly k zemi, když ho nemohly vymanévrovat. Následoval je a zahájil palbu na wingmana na vzdálenost 100 yardů. Stíhačka začala hořet a pilot se zachránil na padáku, přičemž těsně minul P-51 Starckova wingmana, poručíka Sheldona Heyera. Starck se přiblížil k vedoucímu a podařilo se mu Messerschmitt poškodit, ještě než ho ztratil v mracích. Dva další Bf 109 byly rovněž poškozeny poručíky Cyrusem Greerem ze 487. perutě a „Punchy" Powellem z 328. perutě. To byl poslední boj invaze, do kterého se "Bluenosers" zapojili, přestože mezi 4. a 12. červencem odlétali ještě osm misí.

P-51D od 375. stíhací perutě 361. stíhací skupiny. Všimněte si, že identifikační invazní pruhy na trupu nepokrývají spodní část chladiče. To se u těchto pruhů dělalo často, protože P-51 byl velmi nízko nad zemí. (USAF Official)

Bitva o Normandii skončila počátkem září po osvobození Paříže 25. srpna. Steve Pisanos, který zůstával ve francouzském odboji od 5. března, kdy byl ve Francii sestřelen, na osvobození vzpomínal: „Během dvou týdnů, než byli Němci vyhnáni, se moji přátelé v odboji děsili, že se o město svedou boje a dopadne jako Stalingrad. Ve skutečnosti sice došlo k jakémusi pokusu Němců o zničení. Chystali se nacpat mosty přes Seinu výbušninami, ale odbojáři chodili každou noc ven a výbušniny odstraňovali. Nechávali tam všechny dráty a krabice, ve kterých výbušniny byly, aby Němci nepoznali, co udělali.“ Když bylo město obnoveno, Pisanos se mohl spojit s americkou armádou a vrátit se do Debdenu. „Vrátil jsem se do Debdenu a o tři dny později jsem už byl na cestě zpět do USA. Dorazil jsem tam právě včas, abych mohl jít Donu Gentilemu za svědka na svatbě."

Luftwaffe byla během bitvy o Normandii bezmocná. I. a II. Gruppe JG 1 a všechny tři Gruppe JG 11, které byly specializovanými jednotkami proti bombardérům, byly převeleny do Francie, kde během tří měsíců bojů činily jejich ztráty dohromady 100 zabitých pilotů a 200 zničených Fw 190 ve vzduchu i na zemi. Pro srovnání, III./JG 1, která byla převelena na východní frontu a bojovala tam v průběhu léta, utrpěla za toto období ztrátu jednoho padlého pilota.