Markingy pro B-17F
Varianta 1 - osádka Capt. Thomase E. Murphyho, Lt. Col. Beirne Lay. Jr., 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, mise na Regensburg, 17. srpna 1943, Telergma, Alžír
Varianta 2 - osádka Capt. Thomase E. Murphyho, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, Velká Británie, 21. září 1943
Piccadilly Lily, letoun, se kterým létala především osádka Cpt. Tomase E. Murphyho od 351th BS, je patrně nejznámější B-17F od 100th BG. Její příběh se stal součástí dvou filmových projektů – filmu Twelve O’Clock High z roku 1949 a nověji také televizní série Masters of the Air. Za popularitou prvního filmu stojí scénárista Bernie Lay, který 17. srpna 1943 v hodnosti Lt.Col a na pozici co-pilota s Lily absolvoval misi do Regensburgu. Šlo o známou „Double Strike Mission“, po které 100th BG přistávala v severní Africe. Především však šlo o první z černých dnů této jednotky, kdy ztratila 9 z 21 letounů mise se účastnících. Zároveň si za ni vysloužila svou první „Záslužnou citaci jednotky“.
B-17F Piccadilly Lily a s ní Murphyho osádka bojově létala již od prvních misí 100th BG ve druhé polovině června 1943. Za období její služby se dvakrát změnil charakter výsostného označení – nejprve byly kulaté znaky nahrazeny variantou s pruhy a červeným lemováním, poté ještě jednou, kdy byl červený lem zatřen sytější modrou barvou. Lily byla ztracena 8. října 1943 při náletu na Brémy. Z osádky Cpt. Murphyho zahynulo 6 mužů. S nimi také operační důstojník perutě, Capt. Alvin L. Barker, který se k osádce na poslední chvíli přidal.
Osádka Lt. Williama D. Desanderse, 350th Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, Velká Británie, srpen 1943
B-17F Alice from Dallas byla jedním z původních letounů, které se s jednotkou, po dokončení výcviku v USA, přesunuly do Anglie. Byla letounem osádky Lt. Williama D. DeSanderse z texaského Dallasu, který jej pojmenoval po své ženě. DeSandersova osádka s Alicí létala od začátku bojových operací jednotky na konci června 1943, až do mise na norský Trondheim, 24. července 1943, po které byl pilot hospitalizován s virózou. Zbytek osádky letěl následujícího dne v jiné B-17F s náhradním pilotem a z mise se již nevrátili. Po těžkých zásazích flaku se letoun zřítil do Severního moře. Pro nálet na Regensburg 17. srpna 1943, kdy byl Lt. DeSanders stále ještě zdravotně nezpůsobilý, byla Alice přidělena Lt. Royi F. Claytorovi. Následně se stala jednou z obětí prvního útoku německých stíhačů ještě před příletem k cíli. Z šestičlenné spodní squadrony, vedené Maj. Gale „Bucky“ Clevenem, zůstaly pouze dva stroje. Celkově v ten den 100th BG přišla o devět B-17. William DeSanders pokračoval bez své osádky v operační túře, kterou dokončil 14. února 1944 v B-17G „Alice from Dallas II“. Za druhým řízením v ten den seděl vedoucí pilot perutě, John H. „Lucky“ Luckadoo. Po návratu do USA žil Bill De Sanders v Dallasu se svou ženou Alicí až do své smrti v roce 1983.
B-17F 42-5867 byla vyrobena ve 30. výrobním bloku série F v továrně Vega v Burbanku. Kromě jiných specifik, typických pro tuto výrobu, jako byly větší výsostné znaky na trupu a nízké rozhraní kamuflážních barev, měla také instalovánu jednu z evolučních podob lícního střeliště na levé straně. Nápisy na přídi z obou stran doplňovala malá kresba gremlina vypouštějícího z nočníku pumy. Šlo o zjednodušenou postavičku skřítka z emblému 350th BS.
Varianta 1: EP-K, osádka Capt. Glenn W. Dye crew, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, Velká Británie, září 1943
Varianta 2: EP-J, osádka Capt. Glenna W. Dye, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, Velká Británie, 30. prosince 1943
Osádka Lt. Glenna W. Dye, jedna z původních osádek 100th BG, které se po výcviku společně přesunuly do Anglie, byla u 100th BG první, která dokázala dokončit turnus 25 operačních misí. Jejich letoun nesl označení EP-J a jméno Sunny, přišli však o něj 3. 9. 1943, kdy s ním byla sestřelena jiná osádka. Svou novou B-17, označenou EP-K, tedy pojmenovali Sunny II a s ní turnus dokončili 16. září 1943. Turnus v tu dobu neměl dokončen co-pilot, Lt. John H. Luckadoo, kterému z důvodu postupu teamu Lt. Dye na vedoucí osádku chyběly 4 mise.
Sunny II později využívaly jiné osádky, které s ní odlétaly větší část z jejích 14 misí, při kterých prodělala velká bojová poškození a nejednou se vracela se zraněnými na palubě. Osudnou se letounu stala mise nad Ludwighshafen 30. 12. 1943, kdy jí flak nad cílem vyřadil dva motory. Osamocený návrat skončil pro osádku Lt. George W. Brannana nouzovým přistáním nedaleko Thorpe Abbotts. Sunny II byla zničena, svou osádku však opět dokázala dovézt domů.
Původní co-pilot Sunny II, Lt. John H. „Lucky“ Lockadoo, se poté, co měli jeho přátelé odlétáno, stal operačním důstojníkem a commanding pilotem (velícím pilotem mise či části formace) 351st a později i 350th BS. Svou operační túru dokončil v únoru 1944. Dnes je „Lucky“ ve věku 102 let jedním z posledních žijících veteránů 100th BG a je společensky velmi aktivní v předávání odkazu svého příběhu, příběhu svých kamarádů a celé 100th BG mladším generacím.
Osádka Lt. Roberta ”Rosie“ Rosenthala, 418th Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Brémy, 8. října 1943
Zahajovat svou bojovou kariéru v nejtěžším období života 100. bombardovací skupiny, v prvních týdnech října 1943, nebylo pro mladé osádky ideálním začátkem. Když se však tyto tvrdé podmínky setkají s výjimečnou osobností, charismatem a odhodláním, dávají základ pro vznik legendy. Jednou z největších legend 100th BG byl Robert „Rosie“ Rosenthal. Svou operační túru zahájili třemi bojovými misemi ve třech dnech. Na první z nich odstartovali ve své zbrusu nové B-17F pojmenované Rosie’s Riveters 8. října 1943 náletem na Brémy. Křes ohněm pro nováčky představovala mise, ze které se nevrátilo 7 letounů z jejich jednotky. Oni sami se vrátili s vážně poškozenou Rosie’s Riveters, která si stejně jako Rosieho osádka odbývala křest ohněm. Další den, charakterizovaný mnohem klidnější misí, letěli s vypůjčenou B-17F „Royal Flush“. O další den později, 10. října 1943, odstartovala Rosenthalova osádka v Royal Flush na Münster. V ten den se z formace Krvavé Stovky nevrátilo 12 letounů. 12 ze 13! Royal Flush s „Rosie“ Rosenthalem a s „Pappy“ Lewisem za řízením, po neuvěřitelném souboji s německými stíhačkami a nekonečném ploužení se domů, s raněnými na palubě a pouze dvěma funkčními motory, nakonec dosedla na dráhu v Thorpe Abbotts, aby mohli jako jediní podat svědectví o hrůze nad Münsterem.
Tehdy se z mladého právníka z Brooklynu, který se dobrovolně přihlásil do armádního letectva, začala stávat legenda. Když na začátku března 1944 osádka odlétala svůj operační turnus, přihlásil se Robert Rosenthal dobrovolně do druhého. Později se stal velitelem 350th BS a následně 418th BS. Byl výjimečným pilotem a inspirativním velitelem pro mnoho svých mužů. Létal jako commanding pilot pro 100th BG i celý 13th CW. Svou šňůru operačních letů nedobrovolně zakončil 3. 2. 1945, když byl sestřelen při náletu na Berlín. S poškozenou B-17 pokračoval dál na východ ve snaze dostat se za bojové linie. Poté, co všichni přeživší členové osádky vyskočili na padácích, opustil letoun i on. Na padáku přistál za frontou a s pomocí Rudé armády se dostal na americké velvyslanectví v Moskvě a poté zpět do Anglie.
Po válce byl Robert Rosenthal jedním z amerických vyšetřovatelů při Norimberských procesech s nacistickými válečnými zločinci. Od konce šedesátých let, až do své smrti v roce 2007, byl jedním z předních představitelů Asociace, později Nadace 100. bombardovací skupiny.
Na začátku roku 1944, poté co jako vedoucí osádka dostali novou B-17G, předal Rosenthalův tým svou B-17F Rosie‘s Riveters jejím novým uživatelům, osádce Lt. Rosse E. McPhee. Ti ji přejmenovali na Satcha Lass a byli s ní 4. února 1944 při náletu na Frankfurt sestřeleni.
Varianta 1: Maj. Ollen O. Turner. Velitel 351st BS, osádka Lt. Jacka R. Swartouta, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, červenec 1943
Varianta 2: B-17F 42-3307 EP-N ”Skipper“, osádka Lt. Archie J. "Four Mile" Drummonda, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, 24. ledna 1944
B-17F 42-3307, později pojmenovaná Skipper, nepatřila mezi letouny, se kterými se jednotka přesunula do Thorpe Abbotts, ačkoliv tam dorazila ještě před tím, než Stovka začala bojově létat. Skipper se mohl zúčastnit již druhé bojové mise jednotky 26. června 1943. Jako svůj osobní letoun si ho vybral velitel 351. perutě, Maj. Ollen O. Turner. Nová B-17 byla pojmenována po podle přezdívky Turnerovy manželky, ačkoliv se přezdívka u jednotky brzy přenesla i na samotného Maj. Turnera.
Během srpna a září odlétal Skipper v péči svého crew chief (vedoucí pozemní osádky) Dewey R. Christophera a jeho pozemního týmu několik bojových misí. Dne 10. října 1943 byl zařazen do sestavy skupiny při náletu na Münster. Ano, toho letu, ze kterého se vrátil z celé jednotky pouze Robert Rosenthal v B-17F Royal Flush. Skippera před jistým zničením zachránil špatně běžící motor č. 2, kvůli kterému se jeho osádka musela předčasně vrátit. Dne 24. ledna 1944 se 100. bombardovací skupina vydala nad Frankfurt. V sestavě byl také Skipper s osádkou Lt. Archie J. Drummonda. Krátce po startu ve výšce 200 m nad zemí je oslnily prudké přistávací reflektory letounu B-24, startujícího z jiné nedaleké základny. Protože piloti B-24 evidentně B-17 před sebou neviděli, Lt. Drummond potlačil pumami obtěžkaný letoun k zemi ve snaze zabránit srážce. Skipper se tak v pravé klesavé zatáčce vyhnul Liberatoru, ovšem zároveň se dostal nebezpečně blízko k zemi. Při vyrovnání letu zachytil levou polovinou křídla o střechu zemědělského stavení asi 15 mil od své základny. Benzín z proražených nádrží proměnil letoun v hořící pochodeň. Stroj prolétl malým lesíkem a dopadl na pole za ním. Náraz do země vymrštil skrze plexisklový nos navigátora Lt. Maurice G. Zetlena, který zraněním na místě podlehl. Zbytku osádky se až zázračně podařilo z hořícího letounu vypotácet. Skipper však shořel na místě, kde dopadl.
Osádky Lt. Sumnera Reedera, Lt. Henry M. Heningtona, 349th Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, začátek roku 1944
Osud letounu 42-5957 Horny II byl, stejně jako osud jeho osádek, velmi pohnutý. Z první mise, kterou letoun absolvoval 6. září 1943, se vrátil s mrtvým co-pilotem na palubě a vážně raněným pilotem, bombometčíkem a navigátorem. Na misi do Stuttgartu v ten den s touto B-17 letěla osádka Lt. Sumnera H. Reedera. S velmi poškozeným letounem se dokázal Lt. Reeder vrátit do Anglie. Za tento výkon byl vyznamenán DSC.
Letoun byl opraven a přiřazen osádce Lt. Henry M. Heningtona. Hned jejich první misí s tímto letounem byl nálet na Brémy, dne 8. října 1943, jeden z nejhorších dnů Krvavé Stovky. Z mise se Horny II opět vrátil pouze se dvěma funkčními motory. Heningtonova osádka dokončila svůj operační turnus 25 misí na konci roku 1943, přičemž velkou část z nich odlétala v tomto letounu. Poslední mise Heningtonova týmu se odehrála 31. prosince 1943. Cílem byla Paříž a Horny II se vracel opět pouze se dvěma funkčními motory, a navíc s prostřílenými pneumatikami.
Na začátku května měl Horny II blízko k tomu, aby se stal první B-17 od 8th AF, která odlétá 50 misí. Blížící se rekord zhatil elektrický výboj, který způsobil vzplanutí benzínu, kterým byl letoun na stojánce omýván. Z Horny II zbyly pouze ohořelé trosky. Za svých 49 misích však byl pro své osádky dobrým letounem, který je dokázal, i přes značná poškození, vždy dovézt domů.
Varianta 1 - osádky Lt. Lorena C. Van Steenise a Lt. Johna S. Gilese, Jr, 350th Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, duben 1944Varianta 2 - osádka Capt. Thomase E. Murphyho, 351st Bomb Squadron, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, Velká Británie, 21. září 1943
Varianta 2 - osádka Lt. Alberta E. Trommera, 350th BS, 100th Bomb Group, Thorpe Abbotts, červenec 1944
Snad kolem žádné B-17F ve 100th BG se netočí tolik legend, jako kolem tohoto letounu. Vybízelo k tomu několikrát opakující se číslo 13. Některá z nich byla skutečná, některá přibásněná. Že však šlo o výjimečný letoun, je nesporné. Letoun měl koncové dvojčíslí s/n “13”, dorazil do Anglie 19. srpna 1943, legenda říká, že v pátek 13. Měla s ním přiletět osádka č. 13 Lt. Dona Mitchella. To už pravda není, ovšem Mitchellova osádka s ním letěla na svou první misi a pak ještě několik. Stojánkou Hard Lucku měla být ta s číslem 13…. a 100. bombardovací skupina byla součástí 13. combat wingu. Mezi další osádky, které s tímto letounem létaly, patří osádka Lt. Lorena C. Van Steenise. Především s ní je tento letoun spojován. S Hard Luckem odlétali 17 misí. Nelze psát o Hard Lucku a nezmínit vedoucího její letové osádky, osobitého M/Sgt. Glenna M. „Zip“ Myerse, jemuž letoun, mimo jiné, vděčí za svou dlouhou bojovou kariéru. Ke konci roku 1943 a v zimě 1944 začaly tento letoun používat i jiné osádky, Randall T. Chadwick, John M. Shelly a především John S. Giles (celkem 8 misí). Po misi 8. května 1944 letoun čekala dlouhá „wellness“ přestávka. Hard Luck dostal novou prosklenou příď, uzavření bočních oken a hřbetní věž nového typu z B-17G. A také proběhla generálka všech čtyř motorů. Tento letoun se totiž stal rekordmanem 8. letecké armády poté, co odlétal 50 bojových misí s původními motory a turbokompresory, se kterými byl v létě 1943 přelétnut přes oceán.
Po opravách se 8. července 1944 vrátil do bojové činnosti, a to s osádkou L. Alberta E. Trommera, která byla na své třetí bojové misi a po zbytek existence Hard Lucku se stala jeho hlavními uživateli. Kromě cvičných letů během července 1944 společně odlétali 8 bojových misí. Dne 14. srpna 1944 Hard Luck vzlétl s osádkou Lt. Donalda E. Cielewiche na svou 62. misi, Ludwigshafen. Nad cílem letoun smrtelně zasáhl flak. Osádka odhodila pumy a letoun v široké zatáčce zamířil k zemi. Než dopadl, umožnil všem mužům na palubě opustit letoun na padácích. Hard Luck tak byl poslední B-17F, která u 100th BG bojově létala.