Markingy pro Kittyhawk 1/48

COL A

ET789, Sgt. Wallace D. Hogg, No. 112 Squadron (RAF), LG91 Amriyha, Egypt, říjen 1942

Letouny s typickou žraločí tlamou na přídi patřily v Africe No. 112 Squadron, která používala Kittyhawky od konce roku 1941, kdy jimi nahradila Tomahawky. Žraločí squadrona pak tento typ v několika verzích používala až do června 1944, kdy začala přezbrojovat na Mustangy. Letoun ET789 je typickým představitelem vzhledu letounů jednotky, až na podobu znaků na spodní straně křídla, u kterých byl od ruky namalován zvětšený červený střed. Ze známé fotografie není patrné, zda byla tlama uvnitř pouze červená, nebo měla také černou část s difuzním přechodem mezi barvami. Takto byla tlama provedena u více letounů No. 112 Sqn. Obtisky nabízejí obě varianty.  Sgt Wallace D. Hogg se s tímto letounem účastnil boje s velkou skupinou Ju 87 (hovoří se až o padesáti). U No. 112 Sqn od 14. dubna 1942 a měl u kolegů přezdívku „Stalin“ (nevíme proč). Ve zmíněné akci úspěch nezaznamenal a sám byl zasažen. S poškozeným letounem se ale byl schopen vrátit na základnu. Stejné štěstí už neměl 21. října toho roku, kdy byl sestřelen protileteckou palbou, když Kittyhawky od No. 112 Squadron doprovázely společně s 66th FS USAAF velkou formaci amerických B-25 útočících na německé základny. „Žraloci“ tehdy letěli poprvé do boje s novými Kittyhawky III (P-40K), zatímco Američané sedlali P-40F. Hogg byl zajat a internován až do konce války v zajateckém táboře L3 pod číslem 6283. Sestřelen byl v kokpitu Kittyhawku III FR286. 

COL B

AK759, F/Sgt. Phillips, No. 94 Squadron (RAF), Gasr El Arid, Libya, březen 1942

No. 94 Squadron nebyla typickým provozovatelem Kittyhawků. Měla je totiž ve výzbroji pouhých dvanáct týdnů od poloviny února do poloviny května. Jejich kódové označení bylo změněno z GO na FZ v únoru 1942 a potom zpět na GO na konci dubna. Letouny si ovšem ponechávaly svá individuální písmena. Za tak krátkou dobu se u jednotky vystřídalo 53 letounů, tedy počet odpovídající zhruba třem squadronám… Od 11. května již předávala své Kittyhawky No. 2 Squadron SAAF a sama přezbrojovala na Hurricany. Nově zformovaná No. 94 Squadron vzlétla na svou první bojovou misi 15. února 1942. Cílem útoku byla německá základna Martuba, ze které se podařilo vzlétnout pouze Offw. Otto Schulzovi. Ten během desetiminutového boje sestřelil čtyři Kittyhawky včetně Squadron Leadera Ernesta Masona. Letoun AK759 akci přežil, ale na konci února havaroval. Po opravě u něj došlo v dubnu stejně jako u ostatních letounů k odstranění červeno-bílé šachovnice na kormidle. Tu namalovali příslušníci squadrony na směrová kormidla zřejmě ještě před zmíněnou první operační misí, protože se Němci domnívali, že na ně útočí polská jednotka RAF. S tímto letounem létal F/Sgt Phillips od února do dubna 1942.    

COL C

NZ3007, F/O Peter Gifford, No. 14 Squadron (RNZAF), Masterton, New Zealand, únor 1943

Peter Gifford se narodil 14. dubna 1915 v Christchurch. Na začátku kariéry létal u No. 100 Squadron RAF s Vildebeesty v Singapuru, později byl převelen k No. 488 Squadron RNZAF, kde usedal do kokpitů Buffal a Hurricanů. V té době si připsal dvě poškození bombardovacích Ki-21 Sally. Poté, co byla jednotka přeznačena na No. 14 Squadron, přezbrojila na Kittyhawky. Gifford si v kokpitu tohoto typu nárokoval jeden pravděpodobný sestřel Zera a po ukončení první operační túry s No. 14 Squadron absolvoval dvě další s No. 19 Squadron kde pokračoval na Kittyhawku a poté létal s Corsairy. Celkem odlétal 112 bojových misí. Zemřel 16. prosince 2001. Letoun NZ3007 nesl na přídi nápis Magnolia Mufflewurt, což byla ženská postava z komiksu, uveřejňovaného australským magazínem Man. Byl dodán ve standardním britském kamuflážním schématu s použitím amerických barev DuPont, ekvivalentů bristkých Dark Green a Dark Earth na horních a Sky na spodních plochách. Novozélanďané poté přebarvovali letouny, které byly odesílány k bojům mimo Nový Zéland, buď barvou Olive Drab, nebo pouze nahradili pole nevyhovující Dark Earth vlastní barvou Ocean Blue. Tak tomu bylo pravděpodobně také u tohoto stroje. Spodní plochy mohly být ponechány v barvě Sky, případně mohlo dojít rovněž k jejich přetření lokální barvou Sky Grey. No. 14 Squadron RNZAF byla zformována byla v dubnu 1942 z personálu No. 488 Squadron, kterému se podařilo uniknout po pádu Singapuru a Jávy v březnu. Po výcviku se v dubnu 1943 přesunula na Espiritu Santo, již v červnu ale operovala z Guadalcanalu, kde vydržela do 25. července 1943 a přes Espiritu Santo se vrátila na Nový Zéland. Na svém kontě měla 22 sestřelených nepřátel při vlastní ztrátě čtyř letounů a tří pilotů. Po odpočinku se na začátku listopadu přesunula na Novou Georgii v Šalamounových ostrovech, odkud vzlétali její piloti již s Kittyhawky III (P-40K).

COL D

AK702, F/O W. P. Pictorius, No. 4 Squadron SAAF, Gambut II, Lybie, 1942

Ke zformování No. 4 Squadron jihoafrického letectva došlo v dubnu 1939 v Durbanu. Zpočátku měla ve výzbroji Hawkery Hartbee, Fury a Wapiti. Už v prosinci toho roku byla rozpuštěna a 24. března 1941 opět obnovena na základně Waterkloof, kde převzala Hurricany. Operační výcvik probíhal v Keni, kde jednotka chránila zemi před možnými italskými útoky ze Somalilandu (neuznaná republika na severu Somálska). Zde si její piloti také poprvé vyzkoušeli Tomahawky. Od 1. září 1941 se peruť přesouvala do Egypta, kde plně přezbrojila na Tomahawky. S nimi absolvovala první operační misi 12. listopadu a v Egyptě zůstala, aby se zúčastnila všech pouštních bitev od operace Crusader až po El Alamein. Peruť také podporovala postup do Tuniska a invaze na Sicílii a do Itálie. V červenci 1943 vyměnila své Kittyhawky III za Spitfiry a v srpnu se přesunula na Sicílii. Odtud zamířila na italskou pevninu, odkud až do konce bojů prováděla útoky na pozemní cíle. Letouny ve standardní pouštní kamufláži doplňoval na letounech symbol antilopy v zeleném, žlutě lemovaném poli ve tvaru afrického kontinentu.  

COL E

AK961, F/Sgt Lloyd Boardman, No. 3 Squadron (RAAF), červen 1942

Flight Sergeant Lloyd „Danny“ Boardman prošel leteckým výcvikem v Jižní Rhodesii, když mu bylo dvacet let. Nejprve absolvoval u No. 26 EFTS na základně Guinea Fowl základní výcvik, který dokončil 20. května 1941. Pokračovací výcvik absolvoval u No. 22 SFTS v Thornhillu a po bojovém výcviku se stal 16. února 1942 pilotem No. 3 Squadron RAAF, která se nacházela tou dobou v Gambutu. Přezdívku Danny si vysloužil za to, jak procítěně zpíval známou irskou píseň Danny Boy. Jeho bojové zkušenosti a schopnost velet mu navzdory hodnosti seržanta vynesly uznání v podobě velení Flightu a dokonce při několika misích i celé squadroně ve vzduchu. Tehdejší velitel squadrony Bobby Gibbes si uvědomoval, že hodnost není pro velení v boji důležitá, a tak neváhal svěřit operační velení i seržantům. Boardmanův Kittyhawk ozdobila kresbička psíka, odcházejícího spokojeně od znaku Afrikakorpsu, tedy palmy s hákovým křížem, který zřejmě úspěšně počůral…       

COL F

NZ3237, Allan Watson, No. 19 Squadron (RNZAF), Torokina, 1944

Allan Archibald “Skip“ Watson se narodil 31. ledna 1922. Po pilotním výcviku sloužil nejprve jeden turnus u No. 19 Squadron a poté tři další z No. 22 Squadron. Celkem odlétal 188 misí a 351 hodin. Povyšování až do hodnosti Squadron Leadera si vysloužil mimo jiné i díky své rozhodnosti v boji. Například 29. ledna 1945 vedl svou sekci v nízké výšce do útoku na nepřátelské protiletadlové pozice a zcela umlčel japonskou palbu, takže další letouny mohly provést bombardování beze ztrát. Jen o tři dny později vedl útok na nepřátelská zařízení v Kaviengu a navzdory prudké protiletadlové palbě, která poškodila jeho letoun, dotáhl útok do konce a přímým zásahem zničil hangár. V té době již vedl No. 22 Squadron. Po ukončení bojů se věnoval ragby, stal se záložníkem týmu Grammar a vyhrál s ním Auckland Rugby Union senior premier league. Následně u ragby setrval jako rozhodčí a působil i na mezinárodní úrovni. Běhal také maratony a byl prý vynikajícím zpěvákem. Zemřel pouhé tři týdny před svými 90. narozeninami v roce 2012. Svůj Warhawk pojmenoval Esma Lee podle své tehdejší přítelkyni. Nakonec si vzal jinou dívku jménem Nancy Hickling, k tomu ale došlo až v roce 1948…

COL G

A29-521, F/O T. R. Jacklin, No. 75 Squadron (RAAF), Noemfoor Island, srpen 1944

Australská No. 75 Squadron, známá také jako Magpies, byla zformována v Townsville v Queenslandu 4. března 1942 a své první Kittyhawky obdržela 21. března, přičemž následujících 44 dní působila v roli jediného obránce Port Moresby proti nepřátelským náletům. O intenzitě bojů během prvních šesti týdnů svědčí 35 zničených a 58 poškozených nepřátelských letadel při ztrátě dvanácti vlastních pilotů a až na dvě výjimky byly všechny KIttyhjawky, se kterými squadrona na ostrov přiletěla, zničené nebo neletuschopné kvůli poškození. Později se No. 75 Squadron přesunula do Milne Bay a poté na Borneo, kde její piloti kryli australské síly během bitvy o Balikpapan v posledních týdnech války. Dne 9. srpna 1944 s tímto letounem dostal Jacklin zásah do levého křídla. Přišel o nejen o balanční křidélko, poškození zasáhlo více než 25 procent plochy křídla. S těžce poškozeným strojem musel jeho pilot absolvovat přes 350 km nad mořem, než mohl přistát vyčerpaný na své základně. Jeho přistání zdokumentoval pohotový kameraman a na základě tohoto materiálu byl rekonstruován vzhled letounu. Světlé fleky na přídi jsme identifikovali jako na kov smytou barvu. Letoun má také viditelně světlejší barvu na spodní straně křídla. Je známa fotografie letounu ještě bez omytých polí barvy na přídi a s bílými náběžnými hranami křídla. V mezidobí tedy zřejmě došlo také k výměně křídla, zřejmě z jiného letounu s vybledlým nátěrem Neutral Grey (možná kvůli uskladnění na slunci).

COL H

FX609, S/L Murray P. Nash, No. 3 Squadron RAAF, Itálie, 1944

Murray Percival Nash se narodil v severním Melbourne 21. října 1919 jako syn strojního inženýra. Po dokončení technické školy začal pracovat pro svého otce v jeho strojírenské firmě ale kvůli vypuknutí války v Evropě se rozhodl vstoupit do RAAF a v roce zahájil 1940 vojenský výcvik jako pilot v rámci programu Empire Air Training Scheme v Point Cook. V roce 1941 absolvoval instruktorský kurz a následně se věnoval výcviku nových pilotů. Začátkem roku 1943 se připojil k No. 3 Squadron, se kterou se přesunul do severní Afriky a poté na Maltu. Letouny No. 3 Squadron RAAF byly prvními spojeneckými stroji, které přistály v Itálii. S Warhawkem FX609 se Nash zúčastnil 16. listopadu 1944 poslední bojové mise, kterou squadrona s tímto typem absolvovala. Letoun zdědil po předchozím veliteli squadrony Rexovi Baylym. Byl to také jeho první stroj s kódem CV P. Následně, po přezbrojení na Mustangy, používal Nash stejné označení i na tomto typu. Nashovy pilotní i velitelské schopnosti byly podle dobových záznamů výjimečné. Například 8. ledna 1945 útočil na nepřátelská transportní vozidla v tak nízké výšce, že si o strom urazil koncový oblouk křídla. Díky svým zkušenostem a schopnostem byl přizván na konci války do speciálního kursu taktiky vzdušného boje pro velitele Squadron v Tangmere. Po jeho ukončení opět převzal velení No. 3 Squadron a vedl ji v italském tažení až do konce války. PO ní se vrátil do otcovy strojírenské firmy, poté se věnoval farmaření. Zemřel v roce 2009.  

COL I

A29-512, S/L Adam H. Brydon, No. 78 Squadron (RAAF), Noemfoor Island, 1944

Adam Howie „Curley“ Brydon se narodil 14. dubna 1921 at Armidale a už v 18 letech, druhý den poté, co Austrálie vstoupila do války, se přihlásil do řad RAAF. O rok později se stal příslušníkem No. 1 Squadron kde létal s bombardovacími Hudsony. Jednalo se o první australskou jednotku, která bojovala mimo domovské území a 1. srpna 1943 se stal jejím velitelem. Ve věku 22 let byl nejmladším Squadron Leaderem v řadách australského letectva. Od 30. prosince 1943 už byl členem No. 78 Squadron a od 1. července do 12. října 1944 jednotce velel. Následně byl od 26. července 1945 umístěn v hodnosti poručíka k Royal Australian Navy Volunteer Reserve a létal se Supermarine Seafire na letadlových lodích HMS Indefatigable a HMS Implacable (jako příslušník Fleet Air Arm). Celkem nalétal operačně 470 hodin během 138 misí, zahrnujících i 52 útoků na pozemní cíle. Řady Royal Australian Navy opustil 18. července 1946 a věnoval se automobilovým závodům. Během služby u No. 78 Sqn létal celkem s 19 různými KIttyhawky, Pistol Packin’ Mama byl jedním z nich. Stroj převzatý USAAF pod číslem 42-105360 byl ozdoben kresbou Alberta Vargase. Z fotografií je zřejmé, že se jednalo o výstřižek posteru z magazínu Esquire, který byl zřejmě na kapotu nalepen. Tmavý lem mohl a být vrstva lepidla, kterým byly zatřeny okraje.

COL J

FX835, Kittyhawk Mk.IV, No. 450 Sqn RAAF, Itálie, jaro 1944

Australská No. 450 Squadron byla aktivována v únoru 1941 na základně RAAF Station Williamtown v Novém Jižním Walesu a stala se první australskou squadronou vybudovanou v rámci programu Empire Air Training Scheme. V únoru 1942 zahájila s Kittyhawky bojovou činnost a v průběhu následujících 15 měsíců bojovala v severoafrické a tuniské kampani. Plnila jak roli stíhací, tak stíhací-bombardovací při podpoře pozemních sil. Na své konto si její piloti připsali 49 německých a italských letadel a jednotka si vysloužila přezdívku „The Desert Harassers“ (Pouštní obtěžovatelé). Po skončení africké kampaně se No 450 Sqn. zapojila do invaze na Sicílii poté, do se 13. července 1943 přesunula na RAF základnu Luqa na Maltě. Následoval přesun na Sicílii a poté se v prosinci přemístila na italskou pevninu. Až do konce války létala jednotka s Kittyhawky, na Mustangy začala přezbrojovat až po jejím ukončení v Evropě a 20. srpna 1945 byla rozpuštěna. Kittyhawk FX835 nesl typické zbarvení Kittyhawků IV, které byly dodány v americké Olive Drab na horních plochách. Ta byla doplněna kamuflážními poli Dark Earth. Obě barvy byly na tomto stroji již značně vyšisovány. Kresba dívky na přídi a nápis „No Orchids“ byly vyvedeny na poli čerstvé barvy Dark Geen. Kryt motoru s touto kresbou byl použit na více letounech.