Markingy pro Spitfire Mk.Vb mid 1/48
COL A
BL336, W/Cdr Robert S. Tuck, Biggin Hill Wing, RAF Biggin Hill, Velká Británie, prosinec 1941 - leden 1942
W/Cdr Robert Stanford „Bob“ Tuck, je s 29 potvrzenými sestřely jedním z nejúspěšnějších stíhačů RAF. Svých prvních sestřelů dosáhl u No. 92 Squadron nad Dunkirkem. Do 11. září 1940, kdy byl jmenován velitelem No. 257 Squadron, měl na svém kontě už 14 sestřelů. Předpokládá se, že jednou z jeho obětí se stalo 23. září 1940 budoucí hvězdné eso Luftwaffe Hans-Joachim Marseille. Počátkem prosince 1941 byl Tuck jmenován velitelem elitního křídla v Biggin Hillu. Dne 28. ledna 1942 však byl jeho Spitfire BL336 RS-T zasažen flakem a Tuck musel nouzově přistát u Boulogne sur Mer, kde byl následně zajat. V táboře Stalag Luft III v Saganu se podílel na přípravách Velkého útěku, ale těsně před jeho provedením byl přemístěn do pobočného tábora Belaria. Dne 1. února 1945 uprchl během evakuace tábora a přidal se k Rusům. Z RAF odešel v padesátých letech a věnoval se farmaření. Při natáčení filmu Bitva o Británii se spřátelil s Adolfem Gallandem, jehož synovi byl za kmotra. Zemřel ve věku 70 let dne 5. května 1987.
COL B
BM124, S/Ldr Brendan E. F. Finucane, No. 602 Squadron, RAF Kenley, Velká Británie, duben 1942
Spitfire s/n BM124 byl prezentační letoun darovaný Británii královnou Salote z Tongy a přidělený speciálně S/Ldr Brendonu Finucaneovi. Byl dodán 14. března 1942 a Finucane s ním nepřetržitě létal až do 18. června 1942, kdy při přistání v Redhillu narazil koncem křídla do země. Letadlo bylo těžce poškozeno, a ačkoli bylo po rozsáhlé opravě vráceno jednotce, Finucane s ním už nelétal. V jeho kokpitu získal svá poslední vítězství: dva potvrzené sestřely, dva sdílené, čtyři pravděpodobné a čytři poškození. Finucaneův BM124 byl stejně jako jeho předchozí Spitfiry přebarven na horních plochách námořními odstíny Dark Slate Grey/Extra Dark Sea Grey, spodní plochy zůstaly v odstínu Medium Sea Grey. Náběžná hrana měla vlnkovaný přechod mezi horní a spodní částí kamufláže. Pod čelním štítkem měl nakreslen osobní emblém Shamrock a trupové písmeno W. Pro propagandistické účely byl v květnu na kryt nádrže namalován nápis QUEEN of SALOTE. Jak se později ukázalo, nápis nebyl napsán správně a ministerstvo letectví zadalo pozměňovací návrh požadující úpravu pořízených fotografií z „QUEEN of SALOTE“ na „QUEEN SALOTE“. Slovo „of“ tak bylo z negativů hrubě seškrábáno. S respektem k původu a tradicím No. 602 Squadron nechal Finucane umístit na kryty motorů u Spitfirů No. 602 Squadron znak perutě — vztyčeného červeného skotského lva ve žlutém erbu. Za svoji válečnou kariéru dosáhl Finucane 32 sestřelů a stal se tak třetím nejúspěšnějším pilotem Spitfirů během 2. světové války.
COL C
BL299, S/Ldr Michael G. F. Pedley, No. 131. Squadron, RAF Lianbedr, Velká Británie, leden - duben 1942
Michael Pedley nastoupil do RAF v roce 1935 a sloužil u 2. (armádní) letky až do roku 1939, kdy se stal instruktorem. V listopadu 1941 převzal velení No. 131 Squadron. Během operace Jubilée (vylodění u Dieppe) dosáhl dvou sestřelů. V září mu bylo uděleno vyznamenání DFC a byl povýšen na velitele No. 323 Wing, se kterým se zúčastnil operace Torch v severozápadní Africe. V lednu 1944 převzal velení No. 337 Wing v Egyptě a později v Řecku. Během válečných let dosáhl pěti sestřelů. Po válce zůstal v RAF a v roce 1956 byl jmenován členem Řádu britského impéria (OBE) za práci při řízení a velení ofenzivních leteckých operací proti teroristům v Malajsku. V roce 1957 odešel do výslužby. Zajímavostí Spitfiru BM420, se kterým S/Ldr Pedley létal u No. 131 Squadron, je nestandardní velikost spodních výsosných znaků a čerstvá aplikace výsostného označení typu C, pod kterým prosvítá původní znak typu A. Nápis Spirit of Kent poukazuje na hrabství Kent ve Velké Británii, které zaplatilo celou letku Spitfirů. Hlavní zásluhu na sbírce obyvatel hrabství Kent měl Lord Cornwallis, který se obrátil s výzvou na obyvatele Kentu a po zasedání válečného nouzového výboru byl založen Kent County Spitfire Fund. Obyvatelé Kentu a okolních měst mezi sebou začali brzy soutěžit o to, kdo vybere nejvíce peněz a do listopadu 1941 se podařilo nashromáždit více než 100 000 liber, což bylo dost na celou letku Spitfirů.
COL D
BL594, F/O Eugeniusz Horbaczewski, No. 303. Squadron, RAF Kirton-in-Lindsey, Velká Británie, červen 1942
BL594 byl dodán No. 242 Squadron v dubnu 1942, ale již v květnu byl poškozen při nehodě, následně opraven a dodán k No. 303 (Polish) Squadron, která tou dobou operovala z letiště Kirton-in-Lindsey. Zde byl opatřen kódy RF-G a stal se osobním strojem F/O Horbaczewskiho, který si na trup nechal nakreslit dosavadní skóre čtyř potvrzených sestřelů a osobní emblém poněkud divoce vypadajícího Pegasa. Na začátku února 1943 se No. 303 Squadron přesunula do Hestonu, ale BL594 zůstal na letišti v Kirton-in-Lindsey a stal se osobním letounem velitele No. 2 Polish Wing, W/Cdr Alexandra Gabszewicze opatřen novými kódy G-WX.
COL E
BL829, F/Lt John Plagis, No. 64 Squadron, Coltishall, Velká Británie, březen - září 1943
John Plagis se narodil 10. března 1919 v Hartley v Jižní Rhodesii. Po vypuknutí války se přihlásil k rhodesijskému letectvu, ale byl odmítnut, protože byl oficiálně řeckým občanem. Proto se v roce 1940 přihlásil do RAF. Na konci června se nejprve připojil k No. 65 Squadron, následně se přesunul k No. 266 Squadron. Na konci ledna 1942 byl převelen na Střední východ a 7. března se stal jedním z prvních pilotů, kteří přeletěli Spitfiry na Maltu z HMS Eagle během operace Spotter. Zpočátku létal u No. 249 Squadron, u které mezi březnem a květnem sestřelil devět letounů, z toho dva sdílené. Následně byl převelen k No. 185 Squadron jako velitel A Flightu a do konce června sestřelil další tři protivníky. Počátkem července se vrátil zpět do Velké Británie a byl převelen k No. 53 OTU. K operační činnosti se vrátil v dubnu 1943 s No. 64 Squadron se kterou se v září účastnil klamné operace Starkey a do konce roku dosáhl dalších dvou sestřelů. V červenci 1944 převzal velení No. 126 Squadron a během vylodění v Normandii dosáhl dalších tří sestřelů. V prosinci jednotka přezbrojila na Mustangy a Plagis byl povýšen na velitele Wingu. Po válce velel No. 234 Squadron a No. 266 Squadron na Meteorech Mk.III. Z RAF odešel v květnu 1948 a vrátil se zpět do Rhodesie. Za války sestřelil 15 letadel samostatně, dva ve spolupráci a stal se tak nejúspěšnějším řeckém pilotem války.
COL F
BL547, F/O Rick R. Richards, No. 402 Squadron, RAF Horne, Velká Británie, červen 1944
V Den D měla No. 402 Squadron ve své výzbroji směsici starších Spitfirů verze Vb a Vc a velelo jí známé eso S/Ldr G. W. Northcott. Squadrona byla součástí No. 142 Wing, který pod velením dalšího známého kanadského esa W/Cdr Johna Milne Checkettse operoval jako součást protivzdušné obrany Velké Británie, i když pod operačním řízením 2 TAF v roli stíhacích bombardérů. Na Spitfiry Mk.IX byla No. 402 Squadron znovu přezbrojena v červenci, ale jejich působení u jednotky bylo krátké. Počátkem srpna 1944 došlo k přesunu do Hawkinge, kde byla squadrona přezbrojena na nové výkonné Spitfiry Mk.XIV se kterými se okamžitě zapojila do boje proti létajícím pumám V-1. Koncem září 1944 byla přemístěna k 2 TAF v Belgii a připojila se k No. 125 Wing. V prosinci se stala součástí No. 126 Wing RCAF, kde létala po boku Spitfirů Mk.IX. Konec války zastihl jednotku na německé půdě ve Wunstorfu s celkovým skóre 49,5 zničených nepřátelských letadel ve vzduchu. Jedním ze Spitfirů Vb působících u No. 402 Squadron během Dne D byl i stroj sériového čísla BL547 který byl opatřen trupovými kódy AE-R. Nejčastěji s ním létal F/O Rick Richards, který si nechal na příď svého Spitfiru namalovat kresbu Black Rufe, což byla postavička z komiksového časopisu Li’l Abner. Pod pilotní kabinou nesl standardní označení většiny Spitfirů No. 402 Squadron, tedy červený kanadský list v bílém erbu s bílým nápisem City of Winnipeg.
COL G
BL255, Lt. Don S. Gentile, 336th FS, 4th FG, 8th AF, Debden, Velká Británie, listopad 1942
No. 133 (Eagle) Squadron byla zformována v červenci 1941 na základně RAF Coltishall a v roce 1942 byla jako první z amerických squadron přezbrojena na Spitfiry Mk.IX. O dvanáct nových devítek ale přišla pouhé tři dny před převedením Eagle squadron pod velení USAAF při doprovodu B-17 nad Morlaix. Po svém začlenění do svazku 8th USAAF dne 29. září 1942, kdy se z No. 133 (Eagle) Squadron RAF stala 336th FS, 4th FG, létala nadále se starými dobrými Spitfiry Mk.Vb. Stroj BL255, pojmenovaný Buckeye Don, byl osobním letounem Dona Gentileho, pozdějšího nejúspěšnějšího stíhače 8th AF s 19 sestřelenými, třemi poškozenými a šesti na zemi zničenými nepřátelskými letouny. Dalších dvou sestřelů dosáhl ještě jako příslušník RAF nad Dieppe 19. srpna 1942. Stejný emblém jako BL255 nesl později slavný P-51B Shangri La a tento emblém se dostal i do znaku 334th FS.