The Darlington Spitfire
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 70205
Premiérovou edicí nové stavebnice Spitfiru v měřítku 1/72 je raná verze Mk.Vb. Takto významný počin si přímo říkal o zobrazení výjimečného letounu a některého z legendárních pilotů na box artu. Variant bylo několik, ale je více než symbolické, že volba padla na stroj W3320 a Donalda Ernesta Kingabyho – jediného příslušníka RAF, který během války třikrát obdržel Distinguished Flying Medal (DFM).
Donald Ernest Kingaby se narodil 7. ledna 1920 v Holloway v Londýně jako syn duchovního. Před válkou pracoval v pojišťovnictví a studoval na King's Ely.
Do Royal Air Force Volunteer Reserve vstoupil v dubnu 1939 a v červnu 1940, již jako seržant a pilot, nastoupil k No. 266 Squadron, vyzbrojené Spitfiry Mk.I. V úvodní fázi bitvy o Británii poškodil dva Junkersy Ju 88 a jeden Bf 110. V září 1940 byl převelen k No. 92 Squadron. Již 27. září nárokoval poškození jednoho Bf 109 a o tři dny později tento úspěch zopakoval. Během října přidal tři jistá vítězství, jeden sestřel v podílu s dalšími pěti piloty, jeden letoun sestřelený pravděpodobně a jeden poškozený. V listopadu pak sestřelil čtyři stodevítky a jednu zničil pravděpodobně, většinu z těchto úspěchů docílil během jediného dne – 15. listopadu.
V lednu 1941 město Darlington v hrabství Durham darovalo Ministerstvu obrany částku 5 082 liber, za kterou byl o několik měsíců později pořízen Spitfire Mk.Vb W3320, oficiálně pojmenovaný The Darlington Spitfire. Tento letoun se stal jedním z nejúspěšnějších Spitfirů celé války – celkem jej pilotovalo více než padesát pilotů na 212 operačních letech, dohromady 337,35 letových hodin.
Piloti se shodovali, že Darlington Spitfire měl „něco do sebe“. A stejně tak jeho letci – především Flight Sergeant Don Kingaby, který s ním absolvoval první bojový let 20. července 1941 a později na tomto stroji odlétal 37 bojových letů a připsal si tři potvrzené sestřely, tři pravděpodobné a jeden letoun poškodil.
Později W3320 sloužil u No. 54, 118, 64, 611, 234 a nakonec 63 Squadron RAF. Kariéra W3320 skončila 28. října 1944, kdy byl na stojánce základny North Weald zničen při kolizi se Spitfirem československé „třistadesítky.“ Na letišti došlo současně ke dvěma kolizím. The Darligton Spitfire se stal obětí srážky se Spitfirem „NN-T“ (MA228), za jehož řízením seděl F/Sgt. Václav Nikl. V té době šlo o nejstarší stále sloužící Spitfire verze Mk.V. Tomuto ikonickému letounu se věnuje webová stránka http://www.rogerdarlington.me.uk/Spitfire.html a rovněž kniha, jejímž autorem je Peter Caygill.
Rok 1941 přinesl změnu taktiky – stíhací letectvo RAF přešlo do ofenzivy a podnikalo sweepy nad okupovanou Evropou. Kingaby u 92. perutě během těchto akcí sestřelil asi tucet nepřátelských strojů a tisk jej brzy začal označovat jako „specialistu na stodevítky“.
Dne 22. listopadu 1941 získal nouzovou důstojnickou hodnost pilot officer (probationary) a byl na čas stažen z bojových operací.
V březnu 1942 se vrátil k operačnímu létání u No. 111 Squadron. O měsíc později přešel k No. 64 Squadron, kde opět skóroval dvěma sestřely a dvěma poškozenými letouny.
Dne 30. června byl povýšen na Flying Officer (válečná hodnost), v listopadu 1942 byl přidělen k No. 122 Squadron jako její velitel a stál v jejím čele až do dubna 1943. Během března jako jeho číslo létal československé stíhací eso Otto Smik.
Po období odpočinku na velitelství stíhacího letectva se v létě 1944 opět vrací jako velitel křídel – tentokrát nad invazními plážemi v Normandii. Svůj poslední sestřel (podíl 0,50) získal stále ještě na Spitfiru Mk.Vb dne 30. června. Jeho celkové skóre se tak ustálilo na 21 vítězstvích, dvou letounech zničených ve spolupráci, 6 něpřátelských strojů zničil pravděpodobně a 11 poškodil.
Dne 24. července byl povýšen na Squadron Leader (war substantive) a poté působil jako instruktor střelby na Advanced Gunnery School RAF Catfoss, kde zůstal až do konce války. Po válce velel jako acting Wing Commander a 15. května 1945 obdržel Distinguished Flying Cross Spojených států, 15. června pak Croix de guerre od belgické vlády.
Po válce získal trvalou služební hodnost Flight Lieutenant (od 29. listopadu 1946 se zpětnou platností od 1. září 1945) a válečnou hodnost Squadron Leader si podržel až do 1. ledna 1948. Po krátkém návratu k hodnosti Flight Lieutenant byl 1. ledna 1949 povýšen na stálou hodnost Squadron Leader.
Od února 1949 do dubna 1952 velel No. 72 Squadron, vyzbrojené proudovými de Havilland Vampires. Dne 5. června 1952 obdržel Air Force Cross.
V RAF sloužil až do svého odchodu do výslužby 29. září 1958, kdy si ponechal hodnost Wing Commander. Následně se s manželkou přestěhoval do Spojených států za svými dcerami, kde žil až do své smrti 31. prosince 1990 ve Westfieldu ve státě Massachusetts.