Druhé vylodění
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 84199
Britský stíhací letec „Johnnie“ Johnson je jednou z nejvýraznějších osobností historie leteckých válek. Dosažením 41 sestřelů (34 samostatně a 7 ve spolupráci) se stal nejúspěšnějším spojeneckým letcem bojujícím proti Luftwaffe v západní Evropě. Jeho cesta do kokpitu Spitfiru však nebyla rozhodně přímočará, dočkal se na ní řady odmítnutí a musel překonávat i zdravotní následky předválečného zranění z rugby. Od konce roku 1940 se naplno zapojil do bojové činnosti 616. peruti RAF a během roku 1941 v jejích řadách získal 6,5 samostatného leteckého vítězství a obdržel DFC.
V červenci 1942 byl jmenován velitelem 610. peruti RAF a vedl ji do boje během spojeneckého vylodění v Dieppe v srpnu 1942. Během této operace si připsal sestřel Fw 190, dále 1/3 Bf 109 a ve spolupráci s jedním pilotem poškodil ještě jeden Fw 190.
V březnu 1943 se stal velitelem kanadského Wingu v Kenley (později byl přeznačen na 127. Wing RCAF) a v jeho čele získal do podzimu téhož roku 14 samostatných vítězství a dalších pět ve spolupráci. V čele 144. Wingu RCAF stanul v březnu 1944 když se spojenecké síly připravovaly na vylodění v Normandii. V té době už měli Spojenci za sebou řadu úspěšných vyloďovacích operací v Pacifiku, Africe, na Sicílii a v Itálii.
Síly západních Spojenců, opřené o americký průmysl, jež se stal příslovečným „arsenálem demokracie“, dokázaly v červnu 1944 provést vyloděni v Normandii, ale současně i vyloďovací operaci na Saipanu, provázenou námořní a leteckou bitvou ve Filipínském moři. Na východní frontě Sověti zahájili na konci června 1944 operaci Bagration, během níž přivodili nacistickým silám na území Běloruska největší porážku v německé vojenské historii. Tento úspěch by nebyl možný bez masivní materiální pomoci západních Spojenců.
Johnson byl na jaře 1944 nejúspěšnějším stíhacím pilotem ve Velké Británii v činné službě. V době vylodění v Normandii byl jeho 144. Wing jednou z nejkvalitnějších součástí 2nd Tactical Air Force a Johnsonovy peruti byly prvními jednotkami, které začaly operovat z osvobozeného území ve Francii. To jim dalo výhodu oproti kolegům, kteří měli stále základny v Anglii, a tak se mohli zkušení Kanaďané daleko častěji dostat do střetu s nepřítelem. A náležitě těchto příležitostí využívali. Johnson tedy absolvoval podporu druhého vylodění ve Francii, tentokrát ovšem bez ústupu.
V tomto období Johnson na své konto přidal dalších devět samostatných vítězství. Prvního sestřelu z této série docílil 16. června po deváté večer severozápadně od Villers-Bockage. Konec svého protivníka, jímž byl Fw 190, zaznamenal fotokulometem. Toto střetnutí však bylo důkazem, že němečtí protivníci nejsou zdaleka na kolenou. Jejich stíhací jednotky sice byly oslabeny systematickou spojeneckou kampaní, která na ně byla v první polovině roku 1944 zaměřena, ale stále byli v jejích řadách zkušení velitelé i wingmani. Teprve další měsíce bojů nad Normandií těmto jednotkám způsobily mimořádně těžké ztráty.
Úkol typický pro boje v červnu 1944 dostala ve večerních hodinách toho dne formace osmi Fw 190 A-8 z I./JG 1. Piloti měli doletět do prostoru u Valognes a jejich úkolem bylo volné stíhání a útoky na pozemní kolony protivníka. Při návratu se dostali v prostoru Vire-Falaise do střetu s Johnsonovou formací a podařilo se jim sestřelit čtyři Spitfiry z 443. peruti RCAF. Jen jeden z letců se zachránil a mezi padlými byl Squadron Leader J. D. Hall i mexický pilot F/O Luis Perez-Gomez. Němečtí letci si nárokovali šest vítězství, přičemž Lt. Anton Piffer si připsal 34. a 35. vítězství a své 6. vítězství zaznamenali Uffz. Dobrat a Uffz. Rathofer. Piffer zahynul v souboji již během následujícího dne.
Johnson v jedné ze svých knih na tento souboj vzpomíná s respektem ke svým protivníkům. Při zteči pilotů Spitfirů se němečtí letci nenechali překvapit, a naopak dokázali Kanaďanům způsobit těžké ztráty. Johnson svého protivníka zasáhl nízko nad zemí a ten, bez šance vyskočit, narazil se svým letounem do země. Jednalo se o Fw. Aloise Wenkeho z 2./JG 1, který zůstal se svým Fw 190 A-8 „černá 2“ nezvěstný. Druhý německý pilot, Uffz. Fritz Hofmann z 3./JG 1, byl zraněn a zachránil se seskokem na padáku z letounu „žlutá 6“. Není však jasné, zda jeho letoun mohl zasáhnout některý ze sestřelených pilotů 443. peruti RCAF, nebo S/L H. W. McLeod, který si v tomto prostoru večer připsal na konto Bf 109.