Page 26
ubývající palivo a domluvili jsme se, že uděláme
ještě jeden komplex a půjdeme domů. Následo
-
valo pár vertikálních prvků s cílem uniknout ze
zaměřovače letounu za námi s přechodem do nů
-
žek (střídání horizontálních zatáček na relativ-
ně malé rychlosti), moje nálada se blížila velmi
relaxovanému stavu. Z ničeho nic se ozvaly dvě
silné kovové rány z motorového prostoru.
Přenesl jsem pohled na přístrojovou desku,
abych zjistil, co se děje. Můj instruktor, který byl
vyhlášený kliďas, pronesl lakonicky do interko
-
mu:
„Asi motor“
. Ve stejnou chvíli, kdy se začaly
na table rozsvěcovat červené kontrolky, zaznělo
do rádio od letounu za námi vzrušeným hlasem:
„Hoříte, hoří vám motor!“.
Bílý dým a sloup jisker
proudil z výstupní trysky motoru. Ačkoliv jsem
neřídil, sáhl jsem na páku ovládání motoru, stáhl
jsem ji do polohy STOP, hned na to jsem zavřel
přívod paliva do motoru a zmáčknul tlačítko ha
-
šení, přesně jak jsme to měli naučené z nácviku
nouzových postupů. Nepomohlo to.
„Hoříte, po-
řád hoříte,“
hlásilo do rádia číslo dvě. Pro jistotu
jsem ještě několikrát promáčknul tlačítko haše
-
ní požáru, i když jsem věděl, že hasicí systém lze
aktivovat pouze jednou. To byla chvíle, kdy jsem
měl opravdu strach jako nikdy před tím a nebýt
instruktora na zadním sedadle, nejspíš bych už
nic neřešil a šel bych z toho ven bez ohledu na
vše ostatní.
Naštěstí se situace uklidnila a motor konečně
přestal hořet. Měli jsme výšku 7000 ft, kromě
motoru všechno na palubě fungovalo, ale naše
letiště bylo 30 km daleko.
„Na letiště to nedo-
táhnu“
, ozval se do interkomu instruktor, který
letoun stále řídil a jako by se mi omlouval za si
-
tuaci, ve které jsme se ocitli.
„Připrav se na ka-
tapultáž“
, tak zněl další jeho příkaz. Dotáhl jsem
si všechny popruhy, které mě poutaly do sedadla,
a tedy i k padáku. Následovala zhruba dvoumi
-
nutová fáze relativně klidného klouzavého letu,
během které jsme ohlásili stav nouze na frek
-
venci, druhý letoun byl celou dobu za námi a ko-
munikoval s věží. Směr našeho letu byla zales-
něná oblast severozápadně od obce Borohrádek
určená pro řízené opuštění letounu, nicméně po
chvíli bylo jasné, že ani tam nedoletíme. „Tak se
připrav…
Teď, běž z toho ven“
. Narovnal jsem se
v sedadle, hlavu jsem zapřel do záhlavníku, obě
-
ma rukama jsem stisknul madla pro katapultáž,
zatnul jsem všechny svaly a zatáhnul za madla…
Během jedné vteřiny jsem byl venku. Pama
-
tuji si, jak odešel překryt kabiny a nápor tep-
lého vzduchu, když se sedačka dala do pohybu.
Všechno zafungovalo správně a já jsem se sná
-
šel na padáku někam mezi pole a louku. Mezi-
tím můj instruktor zůstal v kabině, musel le-
toun znovu vyvážit, protože po mojí katapultáži
zmizelo z přední části relativně velké množství
hmoty. Moje opuštění letounu proběhlo zhruba
ve výšce 1000 metrů nad zemí, pilot instruktor se
„střílel“ cca ve 300 metrech, až poté, co se ujistil,
že dopad letadla na zem bude do neobydleného
prostoru. Oba jsme se zachránili téměř bez zra
-
nění. Velkou nálož práce si užil i pilot druhého
letounu, nejenže nás celou dobu stínoval a ko
-
munikoval s věží, ale po dopadu letounu na zem
zaznamenal jeho polohu ve prospěch následné
záchranné operace. Musel přitom bojovat neje
-
nom se zjevným stresem, ale také nedostatkem
paliva. Naštěstí poté, co několikrát zakroužil nad
místem nehody, aby se ujistil, že jsme na živu,
vrátil se zpět na základnu a bezpečně přistál.
Můj dopad na padáku rozhodně nebyl na jed
-
ničku, při pokusu o řízení padáku se celý roz-
houpal a já jsem sebou praštil do obilí jako py-
tel rýže. Ihned po přistání jsem zapnul telefon
a zavolal své manželce a na základnu, že jsem
v pořádku. Oranžový vrchlík padáku jsem roztá
-
hl po obilí tak, aby byl ze vzduchu dobře vidět.
Netrvalo dlouho a nad místem nehody proletěla
dvojice letounů JAS-39 Gripen z pohotovostního
systému NATINAMDS. O několik minut pozdě
-
ji jsem zahlédl nejdříve žlutý vrtulník letecké
záchranné služby a pak modrý policejní vrtul
-
ník. Přistály v místě nehody, která byla ode mne
vzdálena zhruba dva kilometry, a pak se vydaly
směrem ke mně. Dosedly na louku sto metrů od
mojí pozice. U vrtulníku mě kromě záchranářů
přivítal i můj instruktor, byl v dobré náladě jako
vždy. S očividnou úlevou jsme si podali ruku
a mně došlo, že při vší té smůle to vlastně do-
padlo dobře.
Celková bilance nehody byla jeden zničený le
-
toun a drobné materiální škody na lesním poros-
tu, nikdo nebyl zraněn, a nejspíš i proto na tuto
událost vzpomínám s úsměvem, koneckonců
byla to velká zkušenost a moji lásku k létání to
neovlivnilo.
ČLÁNKY
„0440“ v péči pozemního personálu CLV na pardubické základně.
L-39C t.č. 0440 v roce 2003, během služby
u 2. technické letky, 32.základny taktického letectva
AČR v Náměšti nad Oslavou. [foto: Milan Simr]
INFO Eduard26
Květen 2024