Markingy pro Spitfire Mk.IXc late 1/48
MK392, W/Cdr James E. Johnson, No. 144 Wing, RAF Ford, Great Britain / B.3 Sainte-Croix-sur-Mer, France, June 1944
Když se v březnu 1944 W/Cdr „Johnnie“ Johnson vrátil k bojovým operacím, převzal velení nově utvořeného kanadského křídla Spitfirů No. 144 (RCAF) Wing (No. 441, 442 a 443 squadron) působící v rámci No. 83 Group, 2TAF (Second Tactical Air Force). Jeho novým osobním Spitfirem se stal MK392, opatřený stylizovanými osobními kódy JE-J. Během intenzivních vzdušných bitev o Normandii se No. 144 Wing stal jedním z nejlepších stíhacích křídel u 2TAF a stal se první spojeneckou jednotkou, která měla stálou základnu v Evropě (12. června; předsunutá přistávací plocha B.3 Sainte-Croix-sur-Mer). V rámci reorganizace jednotek byl ale v polovině července No. 144 Wing rozpuštěn a Johnson převzal velení No. 127 (RCAF) Wing. Se svým Spitfirem MK392 zvýšil svůj počet sestřelů o dalších 12 letadel z toho čtyři Bf 109 a osm Fw 190, pět z nich sestřelil během červnového vylodění. V průběhu druhé světové války provedl James Edgar „Johnnie“ Johnson DSO & Two Bars, DFC & Bar na 700 operačních bojových letů a při 57 příležitostech zaútočil na nepřátelská letadla. Dosáhl 41 vzdušných vítězství, z toho 34 samostatně a sedm sdílených, další tři sdílené pravděpodobné, 10 poškozených, tři sdílené poškozené a jeden zničený na zemi. Toto skóre z něj udělalo nejúspěšnější spojenecké stíhací eso proti německé Luftwaffe na západní frontě.
ML407, F/O John A. Houlton, No. 485 (New Zealand) Squadron, RAF Selsey, Great Britain, June 1944
Spitfire sériového čísla ML407 byl postaven v Castle Bromwich jako LF IXC a dodán 23. dubna 1944 No. 33 MU. O šest dní později jej pilot ATA Jackie Moggeridge přeletěl k No. 485 Sqdn (RNZAF), u které zahájil operační službu s kódy OU-V jako osobní letoun F/O Johnnieho Houltona. ML407 byl během služby u No. 485 Sqdn. překonfigurován na verzi IXE, Houlton s ním během červnových invazních dní sestřelil dvě Bf 109 a jednu poškodil. Celkem za svoji válečnou kariéru sestřelil sedm letounů, z toho dva ve spolupráci. Samotný letoun sloužil během 2. světové války u šesti perutí 2TAF (No. 341, 308, 349, 345 a 332 Squadron), absolvoval 176 bojových letů při kterých nalétal 319 hodin a piloti v jeho kokpitu sestřelili čtyři letouny a jeden poškodili. Po skončení války čekala ML407 bohatá kariéra. V roce 1950 byl přestavěn na jeden ze šesti dvoumístných cvičných letounů typu 509 (T Mk.IX) pro Irish Air Corps, kde sloužil do 8. července 1960. V letech 1962 až 1968 byl skladován v rozloženém stavu a prodán pro použití ve filmu „Bitva o Británii“ (ačkoli se ve filmu neobjevil). V srpnu 1979 letoun odkoupil Nick Gracee a po rekonstrukci byl pod registrací G-LFIX 16. dubna 1985 zalétnut. Po předčasné smrti Nicka Grace při autonehodě v říjnu 1988 provozovala ML407 jeho manželka Carolyn, která bohužel v roce 2022 stejně jako její manžel tragicky zahynula při autonehodě. Dnes má letoun základnu v Duxfordu, kde stále létá v dobových barvách No. 485 Squadron jako OU-V.
MJ671, Cpt. Michael Boudier, No. 341 Squadron, RAF Selsey, Great Britain, June–July 1944
No. 341 Squadron byla v červnu 1944 pod velením Capt. Michael Boudiera součástí No. 145 (Free French) Wing působící u 2TAF z letiště Merson s letouny Spitfire Mk.IXC. Se sedmi sestřely dosaženými v řadách No. 340 a 341 Squadron v letech 1942–1943 byl Boudier v té době už známým stíhacím esem. Spitfire MJ671, se kterým Boudier pravidelně létal od 19. února 1944, nosil na levé straně motorového krytu jeho osobní emblém, kresbu Pepka námořníka, rozrážejícího pěstí hákový kříž. S MJ671 se Boudier účastnil všech předinvazních a invazních akcí wingu. Osudný se mu stal 9. červenec 1944, kdy se No. 341 Squadron střetla se stíhačkami Luftwaffe. Boudier, pilotující záložní letoun, v nastalém boji sestřelil Bf 109, ale vzápětí byl jeho vlastní letoun omylem sestřelen americkým pilotem P-47. Boudier se zachránil na padáku a přestože byl zraněn na noze, dokázal se vyhnout německým hlídkám a ujít pěšky 14 kilometrů, než kontaktoval odboj. O tři týdny později však byl v Rouenu zatčen gestapem. Byl uvězněn ve špatných podmínkách a po třech měsících odsouzen k smrti. Jeho rozhodný a vojenský postoj však na Němce zapůsobil, a tak byl nakonec uvězněn v Německu, kde byl osvobozen 29. dubna 1945.
ML214, S/Ldr John A. Plagis, No. 126 Squadron, RAF Harrowbeer, Great Britain, June–July 1944
John Agorastos „Johnny“ Plagis byl nejúspěšnějším řeckým pilotem druhé světové války. Největších úspěchů dosáhl při obraně ostrova Malta v roce 1942, kde se v řadách No. 249 Squadron stal jedním z prvních pilotů Spitfirů startujících 6. března 1942 z letadlové lodi HMS Eagle. V červnu se stal velitelem letky u No. 185 Squadron a během bojů nad Maltou dosáhl 12 sestřelů. Po návratu do Británie a zotavení, se v dubnu 1943 stal velitelem letky u No. 64 Squadron. V polovině června 1944 převzal velení No. 126 Squadron a během invazních dnů v červenci a srpnu dosáhl posledních tří potvrzených sestřelů. Jeho osobní Spitfire Mk.IXc ML214 5J-K se kterým u No. 126 Squadron létal, nesl stejně jako jeho předchozí Spitfiry pod čelním štítkem jméno jeho sestry Kay, symboly sestřelů a úzké invazní pruhy, určené pro výškové stíhací letouny. No. 126 Squadron vznikla na Maltě v červnu 1941 přečíslováním No. 46 Squadron. Peruť působila na Maltě během ofenziv Osy z konce let 1941 a 1942. V roce 1943 pokračovala v podpoře invaze na Sicílii a po zbytek roku plnila obranné povinnosti u pobřežního letectva. V dubnu 1944 přišlo stěhování do Velké Británie, kde se jednotka, plně přezbrojená Spitfiry Mk. IXC, připojila k ADGB, kde se postupně stala součástí wingů z Culmhead, Harrowbeer a Bradwell Bay. V prosinci se No. 126 Squadron přesunula do Bentwaters, kde se stala součástí Wingu dálkových Mustangů, na které byla jednotka následně přezbrojena.