Markingy pro Bf 109G-10 1/72
Bf 109G-10/U4, WNr. 613165, 101. Puma vadászrepülö osztály, Neubiberg, Německo, květen 1945
Na konci března 1945 se zbytky maďarských leteckých jednotek soustředily na letišti Tulln v Rakousku, odkud prováděly bojové lety do oblasti Vídně a Brna. Po přiblížení fronty k Tullnu se 5. dubna tyto jednotky přesunuly na letiště Raffelding, odkud pokračovaly v letecké podpoře pozemních sil v okolí Vídně. Na konci války se maďarští letci nechali stejně jako jejich němečtí kolegové raději zajmout americkou armádou a proto piloti 101. osztály ulétli se zbylými stroji 8. května 1945 do bavorského Neubibergu. Stroje z továrny Diana byly kamuflovány stejnými barvami jako stroje z výroby ve Wiener Neustadtu. Z fotografií stroje černá 16 je patrné, že maďarské výsostné označení bylo nastříkáno přímo na kamufláž, německé označení nebylo nastříkáno vůbec.
Bf 109G-10/U4, II./JG 52, Brno, Protektorát Čechy a Morava, duben 1945
V závěrečných týdnech bojů v Rakousku a na Moravě na jaře 1945 docházelo i v této části evropského bojiště k rušení stíhacích jednotek Luftwaffe. Nejdříve byla 12. dubna rozpuštěna II./JG 51, o pět dnů později stejný osud čekal na I./JG 53. Část letounů i pilotů obou jednotek přešla pod II./JG 52, jíž velel Wilhelm Batz. Nějak takto se dostala tato stodevítka s označením bílá 11, vyrobená v továrně ve Vídeňském Novém Městě, k 7./JG 52, jíž velel Heinz Ewald. Pod kabinou měla nápis Rosemarie a nesla přetřené znaky JG 53 a II./JG 51. Do amerického zajetí v Neubibergu měl s bílou 11 přeletět 8. května 1945 Ofw. Richter, který však k II./JG 52 nepatřil. Heinz Ewald byl z amerického zajetí ve Fürstenfeldbrucku propuštěn 22. června 1945.
Avia S-99, Letecká hlídka SNB, Praha-Kbely, 1947
Tento stroj, určený pro potřeby letecké složky SNB, se dostal poprvé do vzduchu v létě 1946. Zbarven byl na horních a bočních plochách ocelově šedou barvou, spodní plochy byly nastříkány tmavší šedou barvou. Stroje Leteckých hlídek SNB měly motorové kryty, náběžné hrany křídla a výšková kormidla včetně stabilizátorů natřeny šarlatovou barvou. Evidenční označení na bocích trupu a na horní a dolní ploše křídla bylo provedeno stejnou barvou s bílým lemem. Výsostné označení mělo tvar sférického, bíle lemovaného trojúhelníku. Na kýlovce tohoto letounu bylo malé černé číslo 4.
Bf 109G-10, 1./KG(J) 6, Praha-Kbely, Protektorát Čechy a Morava, březen / duben 1945
Obrovské ztráty stíhacích jednotek Luftwaffe byly jednou z příčin, které vedly v říjnu 1944 k rozhodnutí redukovat počty bombardovacích útvarů a jejich personál po nezbytném výcviku nasadit v roli stíhačů. Jednou z Geschwader, kterých se tato změna týkala, byla KG 6. Její název byl změněn na KG(J) 6 a byla přezbrojena na letouny Bf 109G-10 a K-4. Výcvik probíhal na letištích Praha-Kbely, Praha-Ruzyně a Klecany. Dne 31. března se letouny KG(J) 6 střetly nad Prahou s Mustangy z 309th FS / 31st FG. Vysoké ztráty však vedly již 9. dubna k rozpuštění jednotky. Tento stroj, vyrobený v továrně Messerschmitt v Řezně, byl zřejmě kvůli poruše ponechán na letišti ve Kbelích, kde byl po válce vyfotografován. Příslušnost ke KG(J) 6 značí černo–červený šachovnicový pás na zádi letounu.
Bf 109G-10, 13./JG 27, Schleswig-Holstein, Německo, březen 1945
Po vylodění Spojenců v Normandii byla IV. Gruppe JG 27 přesunuta začátkem června 1944 z Maďarska na francouzské letiště Champfleury-la-Perthe a zapojila se do bojů na západní frontě. Po velkých ztrátách putovala na odpočinek a k doplnění stavů do Dolního Saska. Zařazena byla mezi jednotky Obrany říše. K 31. březnu 1945 byla rozpuštěna a její piloti doplnili stavy zbylých Gruppe JG 27. Bílá vlnovka na zádi trupu značí, že tento stroj, vyrobený v Řezně, patřil do IV. Gruppe, zelená barva pruhu pak identifikovala v rámci Obrany říše letouny patřící JG 27.
Bf 109G-10, Hptm. Erich Hartmann, I./JG 52, Görlitz, Německo, duben 1945
Erich Hartmann, nejúspěšnější stíhač všech dob, přičichl k řemeslu stíhače poprvé u 7. Staffel JG 52, do níž byl zařazen 10. října 1942. Jagdgeschwader 52 zůstal věrný až do konce 2. světové války, který jej zastihl ve funkci velitele její I. Gruppe. Počet jeho sestřelů se zastavil na čísle 352. Za své úspěchy byl 25. srpna 1944 vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí, meči a brilianty. Po válce byl převezen do zajateckého tábora za Uralem, z něhož byl propuštěn až v roce 1955. Následující rok vstoupil do řad západoněmecké Luftwaffe a ujal se velení JG 71, první stíhací jednotky poválečné Luftwaffe, která byla vyzbrojena proudovými stíhačkami. Do důchodu odešel v roce 1970 a zemřel 20. září 1993. Hartmannův letoun, pocházející z výroby v továrně Erla v Lipsku, nesl černý, bíle lemovaný tulipán na přídi. Pod kabinou na levé straně bylo namalováno srdce se jménem Hartmannovy manželky. Označení stroje velitele Gruppe v podobě dvojitého klínu bylo provedeno pouze bílým lemem.
Bf 109G-10, WNr. 491407, Capt. Cesare Marchesi, 3a Squadriglia, 1o Gruppo Caccia, ANR, Lonate Pozzolo, Itálie, březen 1945
Po vyhlášení Italské sociální republiky dne 18. září 1943, loutkového státu na území Itálie obsazeném německou brannou mocí a pod vedením Benita Mussoliniho, bylo tomuto státu Německem povoleno vytvořit armádu o síle čtyř divizí. Její letecká složka, nesoucí název Aeronautica Nazionale Repubblicana se skládala ze dvou stíhacích skupin (Gruppo Caccia), skupiny torpédových bombardérů (Gruppo Aerosiluranti Buscaglia) a několik transportních letek. Io Gruppo Caccia (Asso di Bastoni) nejprve používala Macchi C.205, následně od listopadu 1944 do února 1945 prošla v Holzkirchenu
v Německu přeškolením na Messerschmitty Bf 109. V únoru jednotka obdržela Messerschmitty Bf 109 verzí G-10 (vyrobené v továrně Erla v Lipsku), G-14 a G-14/AS a několik K-4. Původní německé označení bylo přestříkáno italskými barvami a stroje obdržely označení italské. Německé kříže byly ponechány pouze na spodní straně křídla. Na levé straně přídě byl nastříkán znak Io Gruppo.
Bf 109G-10, WNr. 152xx6, 11./JG 300, Praha-Kbely, Československo, květen 1945
Stroj, nalezený na konci války před hangárem na letišti Praha Kbely, pochází z výrobní série 152xxx z produkce továrny Erla v Lipsku. Stroje z této výrobní série byly vybaveny křídlem s většími boulemi na horní ploše umožňujícími používání větších kol, tedy kol stejného typu, jaký se používal u strojů Bf 109G-10 vyráběných v továrně WNF a její pobočce Diana. Trup a horní plochy křídla jsou pravděpodobně nastříkány barvami RLM 81/82, i když někteří badatelé se přiklánějí k jednobarevné variantě kamufláže nastříkané barvou RLM 81. Spodní plochy křídla zůstaly bez nátěru, pouze části dodávané externími dodavateli byly nastříkány barvou RLM 76. Motorový kryt, pocházející z jiného letounu, je kamuflovaný barvami RLM 74/75/76. U výrobního čísla na svislé ocasní ploše je čitelná první trojice číslic (152) a poslední číslice (6).
Bf 109G-14/AS, WNr. 784938, III./JG 6, Bissel, Německo, leden 1945
Jednou z posledních nově založených jednotek Luftwaffe byla v červenci 1944 Jagdgeschwader 6. Její štáb, plus I. a II. Gruppe vznikly v tehdejším Königsbergu (nyní Kaliningrad) a byly vyzbrojeny stíhacími Fw 190A. Její III. Gruppe vznikla až v říjnu 1944 přejmenováním I./JG 5 a byla vyzbrojena Messerschmitty Bf 109G. Celá jednotka se 1. ledna 1945 zúčastnila operace Bodenplatte, což byl útok stíhacích jednotek na spojenecká letiště na osvobozených územích západní Evropy. Bf 109G-14/AS s označením zelená 1 byl vyfotografován v květnu 1945 na letišti v Twente. Uvádí se, že zde přistál pravděpodobně v důsledku poruchy motoru po návratu z operace Bodenplatte. Stroje JG 6 nosily označení červeno-bílo-červenými pruhy na konci trupu, na této stodevítce bylo označení provedeno pouze dvěma pruhy.
Bf 109G-14/AS, WNr. 782xxx, str. Vladimir Sandtner, 2.ZLJ, Lučko, Chorvatsko, duben 1945
Chorvatský pilot Vladimir Sandtner, jehož rodina pocházela ze Slovenska, prošel jako příslušník chorvatského letectva v roce 1943 výcvikem u JG 104 a II./EJG 1. V dubnu 1944 byl provizorně zařazen k 3./JG 52 na východní frontě, neboť jednotka s chorvatskými letci, 15.(kroat.)/JG 52, byla v té době z fronty stažena. Během bojů nad Rumunskem v červnu 1944 dosáhl potvrzeného sestřelu Il-2 a další vítězství nad Jakem-9 mu uznáno nebylo. Na jaře 1945 sloužil Sandtner v hodnosti stražnik (Feldwebel) u stíhací jednotky 2. zrakoplavno lovačko jato, která byla zapojena do protipartyzánských operací a občas se střetávala se stíhači RAF. Během průzkumného letu 16. dubna v okolí Senj dezertoval společně se str. Josipem Cekovićem do Itálie a přistáli na letištích Falconara (Sandtner) a Iesi (Ceković). Sandtnerův letoun měl v chorvatském letectvu registrační číslo 2104. Na obou stranách trupu pod kabinou měl letoun namalovaného kozorožce.