Markingy pro Bf 109G-2 1/48

Bf 109G-2/trop, WNr. 10533, Uffz. Horst Schlick, 1./JG 77, Bir-el-Abd, Egypt, listopad 1942            

Horst Schlick dosáhl v řadách JG 77, jejímž členem byl v průběhu let 1942 až 1945, dvou sestřelů na východní frontě a dalších minimálně třiceti na západní frontě. Většinu času sloužil jako příslušník 1. Staffel. Změna přišla na podzim roku 1944, kdy byl přeřazen ke 4. Staffel, a jako její člen sestřelil svého posledního protivníka. Na jaře 1945 byl převelen nejprve k výcvikové EJG 2, poté k JG 7, vyzbrojené proudovými letouny Me 262. Zde již však žádného dalšího sestřelu nedosáhl. Během války se zúčastnil 480 bojových letů, při nichž dosáhl 32 sestřelů (uvádí se i 34 sestřelů). Stroj Horsta Schlicka dorazil na africké bojiště v barvách RLM 70/71/76. Zde byl na horních plochách doplněn nepravidelnými hádky barvou RLM 79. Spodní plochy stroje byly nastříkány barvou RLM 78. Nezbytným doplňkem markingu je označení strojů jižní fronty, tedy bílé konce křídel, bílý pruh a trupu a bílý vrtulový kužel.

Bf 109G-2/R-6/trop, WNr. 13916, Fw. Hans Döbrich, 6./JG 5, Alakurtti, Finsko, únor 1943

Hans Döbrich dosáhl během své kariéry 65 vítězství a za své výkony byl vyznamenán Rytířským křížem železného kříže. Sám byl třikrát sestřelen a při posledním sestřelení dne 16. července 1943 utrpěl natolik závažná zranění, že se již k operačnímu létání nevrátil. Tento stroj začal používat 9. února 1943, kdy byl se 43 sestřely jedním z nejúspěšnějších pilotů II./JG 5. Kvůli problémům s motorem musel jeho kokpit 14. března 1943 nedobrovolně opustit na padáku krátce po hotovostním vzletu z letiště Salmijärvi. Původní kamufláž tvořená barvami RLM 74/75/76 byla doplněna o skvrny bílé barvy kvůli lepšímu maskování v zimních podmínkách, žluté doplňky na křídle označovaly stroje nasazené na východní frontě. Pod kabinou byl namalován osobní Döbrichův emblém – myšák Mickey stojící na znaku II./ JG 5 a rozlamující sovětskou I-16. Zelený čtyřlístek na přídi byl označením letadel II. Gruppe Jagdgeschwader 5. 

Bf 109G-2/R6, Lt. Walter Krupinski, 6./JG 52, Majkop, SSSR, říjen 1942

Walter Krupinski vstoupil do řad Luftwaffe krátce po začátku války v roce 1939 a prošel výcvikem stíhacího pilota. Po jeho ukončení vstoupil do řad JG 52, v té době se účastnící bojů proti britské RAF. Prvních sestřelů však dosáhl až v bojích nad tehdejším Sovětským svazem. Počet Krupinskiho obětí rychle stoupal, do 18. dubna 1944, kdy opustil východní frontu, jich bylo 177. Za tyto úspěchy obdržel Rytířský kříž s dubovou ratolestí. Pokračoval v bojích na západní frontě, nejprve jako velitel 1./JG 5, v květnu 1944 byl jmenován velitelem II./JG 11 a dne 27. září 1944 se stal velitelem III./JG 26, kterou vedl až do rozpuštění jednotky dne 26. března 1945. Poté létal v řadách JV 44 na strojích Me 262. Během bojů nad západní Evropou dosáhl dalších 20 sestřelů, jeho skóre se zastavilo na čísle 197. V padesátých letech vstoupil do řad nově budované Luftwaffe, kdy nejprve vedl JaBoG 33, následně celou 3. divizi Luftwaffe. V roce 1976 byl propuštěn předčasně do důchodu a zemřel v Neunkirchenu-Seelscheidu v roce 2000. Zobrazený stroj používal „hrabě Punski“, jak byl Krupinski přezdíván, v bojích nad Kubání v druhé polovině roku 1942. Byl kamuflován barvami RLM 74/75/76, doplněnými o žluté doplňky označující stroje z východní fronty (pruh na trupu, konce křídla a spodní část motorového krytu). Pod čelním štítkem byl znak JG 52. 

Bf 109G-2/R6, WNr. 13633, Hptm. Wolf-Dieter Huy, 7./JG 77, Tanyet Harun, Egypt, říjen 1942

Wolf-Dietr Huy vstoupil v roce 1935 do námořnictva (Kriegsmarine), ale 1. října 1937 se přesunul do řad Luftwaffe, kde absolvoval stíhací výcvik. Jeho působištěm se měla stát (J)/TrGr. 186, určená pro letadlovou loď Graf Zeppelin. Tato loď však nebyla nikdy dokončena a jednotka byla přejmenována na III./JG 77. Huy s ní absolvoval boje nad Francií a Velkou Británií a na Balkáně. V bojích o Krétu dosáhli piloti jednotky významných úspěchů a za ně i za svých 22 sestřelů obdržel Huy 5. června 1941 Rytířský kříž železného kříže. V březnu 1942 k němu přibyla ještě Dubová ratolest. Po útoku na Sovětský svaz se III. Gruppe přesunula na jih SSSR, v říjnu 1942 pak putovala do Egypta. Zde byl Wolf-Dieter Huy 29. října 1942 sestřelen budoucím esem J. H. Nicholsem pilotujícím Spitfire Mk. Vc z No. 601 Sqn. a padl do zajetí. Bf 109G-2 Wolf-Dietera Huye měl tuto podobu během přesunu jednotky z východní fronty do Afriky. Neobvyklou kamufláž tvoří pole barev RLM 70 a RLM 71 (někdy se uvádí i použití ruské zelené barvy AMT-4). Žlutý pruh za trupovým křížem, označující letadla působící na východní frontě, byl narychlo z části přetřen jinou barvou (RLM 71 či ruskou zelenou), z části nahrazen pruhem bílé barvy označujícím letadla působící na jižní frontě. Bílou barvou byly nastříkány i konce křídla. Na směrovém kormidle byly zaznamenány pilotovy úspěchy i vyznamenání.

Bf 109G-2/R6 WNr. 13949, Mjr. Hans Hahn, II./JG 54, Rjelbicy, Soviet Union, leden 1943

Hans Hahn, stíhací eso a nositel Rytířského kříže s dubovou ratolestí, prošel za svou kariéru řadou velitelských postů. Od prosince 1939 velel 4./JG 2, od 29. října 1940 vedl III./JG 2. Počínaje 1. listopadem 1942 převzal velení II./JG 54 a v čele této Gruppe stál až do 21. února 1943, kdy byl sestřelen a padl do sovětského zajetí. Z něj byl propuštěn až v roce 1950. Do okamžiku zajetí dosáhl celkem 108 vítězství, 66 z nich na západní frontě. Podle ruských zdrojů byl „Assi“ Hahn sestřelen sovětským esem, poručíkem P. Graždaninovem. Sám Hahn uvádí, že po sestřelení La-5 dostal několik zásahů do levého křídla a kvůli přehřátí motoru musel přistát na území ovládaném Rudou armádou, kde byl zajat. Stroj byl na horních i bočních plochách přestříkán bílou barvou kvůli lepšímu maskování v zimním období. Dvojitý klín a vodorovný proužek na zádi trupu byly označením velitele II. Gruppe, pod čelním štítkem byl znak této jednotky, lev z Aspernu. Zelené srdce (Grünherz) označovalo stroje JG 54. Vrtulový kužel i boky spodního krytu motoru byly také lehce přestříkány bílou barvou.