Höhengruppe
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Adam Tooby
Kat. č. 84169
Když byla v dubnu 1943 v nizozemském Leeuwarden nově založena III./JG 1, neměla snadnou startovací pozici. Z bývalé III./JG 1, vyzbrojené Focke-Wulfy Fw 190 A, se stala sesterská I./JG 11 a nová III. Gruppe byla částečně vytvořena z letců, kteří byli převeleni z jiných částí JG 1. Štáb a jedna Staffel III./JG 1 byly ale vytvořeny od základu nově. Jednotka byla vyzbrojena Messerschmitty Bf 109 G. Prvním velitelem se stal Maj. Karl-Heinz Leesmann (37 v., RK), který se ze zdravotních důvodů v předcházejících měsících nepodílel na bojových letech a svou minulou jednotku na východní frontě vedl „ze země“. Nemalá část nových příslušníků III./JG 1 přišla přímo z výcvikových útvarů. Jednotka se tedy v červnu a červenci musela věnovat intenzivnímu nácviku bojových operací. Současně však začala být nasazována do boje s čtyřmotorovými bombardéry. Při jednom střetnutí s Američany, 25. července 1943, byl Maj. Leesmann zabit.
Dalším velitelem se stal Hptm. Robert Olejnik, jenž dosud vedl 4./JG 1 v rámci II./JG 1 (bývalá I./JG 3). Nový velitel dosáhl 17. srpna 1943 během obrany proti náletům na Regensburg a Schweinfurt svého 40. vítězství, když se mu podařilo sestřelit bombardér B-17. Ale III./JG 1 byla jednou z několika jednotek, které se za své chabé výkony během tohoto dne dočkaly velmi ostré kritiky od velitelů jiných Jagdgeschwader.
Pod novým velitelem, jímž se stal Hptm. Friedrich Eberle, se v listopadu 1943 stala z III./JG 1 v rámci Jagdgeschwader 1 takzvanou „leichte Gruppe“, tedy lehkou stíhací skupinou, jejímž úkolem bylo napadat stíhací doprovod amerických bombardérů. To mělo usnadnit jejich kolegům z I. a II./JG 1, jež byly vyzbrojeny Focke-Wulfy Fw 190 A, boj s bombardovacími svazy.
Americký stíhací doprovod, jehož dolet postupně narůstal a zvyšovala se jeho efektivita, byl pro německé letce vážným problémem. Berlínské velení však dlouho váhalo, jak se k americkým doprovodům postavit. Göring a jeho štáb chtěli stíhací jednotky maximálně soustředit na útoky proti čtyřmotorákům, ale odmítali své síly koncentrovat do jedné oblasti. Politické zadání znělo jasně. V každé části Říše měly zůstat nějaké stíhací jednotky, aby neklesala morálka obyvatelstva.
Na konci února 1944 bylo konečně rozhodnuto, že u každé stíhací divize (Jagddivision) v rámci I. Jagdkorpsu bude vyhrazena jedna specializovaná Jagdgruppe pro boj s americkými stíhači ve velkých výškách. Jednalo se o I./JG 3 (v rámci Jagddivision 1), II./JG 11 (JD 2) a III./JG 1 (JD 3). Těmto výškovým stíhacím jednotkám byl přidělen název „Höhengruppen“. Byly vyzbrojeny Messerschmitty Bf 109 G-5 a G-6 se systémem GM-1 pro krátkodobé zvýšení výkonu motoru. Od dubna přednostně dostávaly modernizované stroje Bf 109 G-6/AS s motory DB 605 AS.
Plnění tohoto úkolu v první polovině roku 1944 bylo extrémně těžké. Němečtí letci čelili zkušeným americkým protivníkům, jejichž stroje svými výkony převyšovaly i modifikované Bf 109. Německé formace se občas stávaly terčem vlastního flaku. Nepřátelé dokonce do rádia sdělovali falešné rozkazy v němčině, které bylo občas obtížné rozlišit od pokynů vlastního velení.
V řadách III./JG 1 v té době bojovali i zkušení letci, například Hptm. Lutz-Wilhelm Burkhardt (58 v., RK), Hptm. Alfred Grislawski (133 v., RK-EL) a Obfw. Herbert Kaiser (68 v., RK). Ale veteráni nedávali motivovaným nováčkům prostor pro žádné iluze. Překvapení mladí letci se po příchodu k III./JG 1 dozvěděli: „Když ho (Američana) uvidíš vpravo, tak vyskoč. Když ho uvidíš vlevo, tak vyskoč“. Letecké boje se navíc dostávaly do brutální fáze a po výskoku z letounu se němečtí letci stávali terčem amerických stíhačů jak ve vzduchu, tak na zemi.
Za prvních pět měsíců roku 1944 docílila III./JG 1, většinou v soubojích se stíhacím doprovodem, 26 vítězství, ale následkem činnosti nepřítele odepsala celkem 84 letounů a téměř 70 jejích letců bylo zabito nebo zraněno. Její vlastní základna se opakovaně stala terčem náletu těžkých bombardérů. Velitel III./JG 1 Hptm. Eberle byl na konci dubna 1943 poslán k týlové pozemní jednotce a vystřídal jej Maj. Hartmann Grasser (103 v., RK-EL). Těsně před zahájením invaze byl Grasser jmenován do čela operačně výcvikové II./JG 110, což mu patrně zachránilo život. V první polovině června III./JG 1 opustila roli Höhengruppe a prošla krátkým nasazením v Normandii. Na toto bojiště se po pár týdnech vrátila a během července a srpna zde přišla v boji o 56 letounů a 53 letců, kteří byli zraněni, padli, byli zajati nebo zůstali nezvěstní. Za prvních osm měsíců roku 1944 tak III./JG 1 přišla přibližně o trojnásobek stavu svého leteckého personálu. Válku nad západní Evropou už Luftwaffe neměla šanci vyhrát.