Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

Bernie Lay a Piccadilly Lily


„Double Strike“ mise 8th AF na Schweinfurt a Regensburg 17. srpna 1943 patří mezi nejznámější letecké operace 2. světové války v Evropě. Ne snad svým rozsahem, v tom byla během následujících měsíců mnohokrát překonána, důležitou byla především svou úlohou ve vývoji plánování strategických bombardovacích útoků a hlavně ztrátami. Z 376 účastnících se B-17 jich bylo šedesát ztraceno a více než devadesát dalších vážně poškozeno. Na německé straně bylo ztraceno na třicet stíhacích letounů.  

V takto velkých událostech se rodí i mnoho příběhů. Některé z nich zůstanou navždy zapomenuté, protože už po několika minutách od chvíle, kdy vznikly, není nikdo, kdo by je mohl vyprávět.  Jiné z příběhů, ač zpočátku zdánlivě zanedbatelné, dají později podnět k počinům a událostem, které se nezapomenutelnými stanou. Jedním z takových, jejichž pevné klubko začalo vznikat několik tisíc stop nad Německem 17. srpna 1943, byl příběh amerického pilota a spisovatele Col. Bernie Laye. Jeho jméno námi bylo v nedávnu několikrát zmíněno v souvislosti s limitovanou edicí B-17F The Bloody Hundredth 1943 a letounem Piccadilly Lily, na jejíž palubě Col. Lay misi 17. srpna 1943 absolvoval. Kromě Piccadilly Lily se této mise zúčastnilo celkem jednadvacet B-17F od 100th BG, z nichž čtyři jsou součástí zmiňované stavebnice.

 

Col. Bernie Layovi bylo v době, kdy se 100th BG odstartoval nad Regensburg, necelých 34 let a převyšoval tak věk většiny bojových letců 8th AF. Měl za sebou zajímavou vojenskou i spisovatelskou kariéru a ač neprošel výcvikem na čtyřmotorových bombardérech USAAF, v létání rozhodně nebyl nováčkem.

Narodil se 1. září 1909 v Berkeley Springs v Západní Virginii. Po absolvování Yale University v roce 1931 se přihlásil k U.S. Army Air Corps a mezi červencem 1932 a červnem 1933 absolvoval letecký výcvik, ze kterého byl vyřazen v hodnosti podporučíka (2nd Lt). Zařazen byl ke 20th BS (ta se o několik let později, jako součást 2nd Bomb Group od 15th AF, účastnila i bojů nad střední Evropou). Zde létal na dvoumotorových dvouplošnících, bombardérech Keystone B-6 a Curtiss B-2 Condor. Na začátku roku 1934 se zapletl do aféry označované jako „Air Mail scandal“, kdy bylo armádní letectvo, díky účelově přijatému zákonu, použito k dopravě pošty, což bylo mimo jiné chápáno jako korupční zasahování státu do podnikatelského prostředí a nabalovalo na sebe několik souvisejících problémů. Skandál, který navíc přiživila smrt několika armádních letců při haváriích ve špatném počasí, byl spíše politickou záležitostí. Dopad měl ale také na samotné armádní piloty.  Znechucen tahanicemi a tiskem, který událost po selhání projektu rozmazával na stránkách novin, odešel Bernie Lay z činné služby u vojenského letectva. Ač zůstal v hodnosti poručíka (1st Lt.) v armádních rezervách, věnoval se civilnímu životu. Přispíval články do několika časopisů a novin, čemuž se začal věnovat již během své služby v letectvu.

V roce 1936 se stal šéfredaktorem časopisu The Sportsman Pilot a o rok později vydal svou autobiografickou knihu „I Wanted Wings“. Vzápětí byl osloven producenty z Hollywoodu, aby připravil adaptaci knihy pro film. Pracoval na něm tři roky a ač byl výsledek pro Laye spíše zklamáním, protože se jeho díla ujala skupina scénáristů, kteří je do značné míry „hollywoodsky“ změnili, nová zkušenost mu přinesla seznámení s novými lidmi, mezi nimi i s jeho první ženou Philippe Ludwell Lee.

Napětí, šířící se v Evropě na konci třicátých let, propuklo v den Layových třicátých narozenin ve 2. světovou válku. Krátce poté se na vlastní žádost vrátil do vojenské služby a působil jako letecký instruktor na základně Chino v Kalifornii.

Kniha, kterou napsal o několik let dříve, a která se mezi tím stala bestselerem, mu přinesla seznámení s kolegou spisovatelem, Col. Irou Eakerem, v tu dobu velitelem Air Corps Information Division. Eaker zařídil Layovo převelení do štábu U.S. Army Air Corps ve Washingtonu, kde byl povýšen do hodnosti kapitána a pracoval v PR sekci generála Henry H. Arnolda, velitele amerického letectva.

2nd Lt. Bernie Lay po dokončení leteckého výcviku působil u 20th BS v Langley Field. (foto: Dennis Duffy) 

Když se Ira Eaker stal v roce 1942 generálem a bylo mu svěřeno vybudování 8. letecké armády (8th Air Force  / 8th AF), při přesunu do Anglie vzal Bernie Laye s sebou, aby pro něj pracoval ve funkci historika a velitele filmové jednotky. Změnila se tak i úroveň postavení mezi Layem a Hollywoodem, se kterým si zadal o pár let dříve. Nyní velel hollywoodským režisérům, kteří pracovali na filmových zpravodajstvích z bojiště. 

Flying Cadet Bernie Lay během základního výcviku (1932-1933). Letoun v pozadí je Douglas BT-2 z Army Air Corps Primary Flying School, Randolph Field, TX. Lay svůj výcvik ukončil 28. 2. 1933. (foto: OMPF)

Na vlastní oči tak viděl první krůčky 8th AF, vzestupy i pády, těžkosti v budování pozice i prosazování myšlenky významu těžkých bombardérů a jejich denních misí. Jedním z filmů, které v jeho sekci vznikly, byl i 40minutový dokument „The Memphis Belle – A Story of a Flying Fortress“, který na jaře 1943 natočil Maj. William Wyler. Avšak ještě, než byl tento film dokončen, vysedávání za stolem se Bernie Layovi omrzelo. Ač byl povýšen na podplukovníka (Lt.Col) a zcela jistě ho čekala kariéra ve špičkách armádního letectva, požádal o přeřazení ze štábu letectva do bojové služby. Také díky známostem s důležitými veliteli mu bylo v létě 1943 vyhověno. Vzhledem k věku a předchozím zkušenostem se nabízelo velení některé z rodících se leteckých jednotek. Nejdříve však bylo třeba získat skutečné bojové zkušenosti. Volba padla na 100. bombardovací skupinu (100th Bomb Group / 100th BG), která od června 1943 létala z východoanglické základny USAAF č. 139 u vesničky Thorpe Abbotts. Sem Bernie Lay odešel „na zkušenou“. S hodností, která patřila k nejvyšším v Thorpe Abbotts, avšak bez zkušeností s těžkými čtyřmotorovými letouny, měl v pozici pozorovatele nebo co-pilota absolvovat několik bojových misí. Celkem jich u 100th BG bylo pět. První čtyři proběhly poměrně standardně. Pátá měla být nezapomenutelná…

Curtiss B-2 Condor

Keystone B-6

Obálka časopisu The Sportsman pilot, 1936.

Základna Grafton Underwood, 17. srpna 1942. Muži z velení 8th Air Force pozorují návrat letounů B-17 z prvního náletu Osmé, jehož cílem bylo nádraží ve francouzském Rouen. Vlevo od žebříku stojí Generál Carl A. Spaatz. Přímo nad otevřeným oknem vlevo stojí Bernie Lay z historické a filmové sekce velitelství. (foto: Freeman collection)

Nyní přichází chvíle, kdy je třeba dát slovo samotnému Bernie Layovi. Následující text pochází z jeho článku „I saw Regensburg destroyed“ (Viděl jsem zkázu Regensburgu), uveřejněného v časopise The Saturday Evening Post dne 6. října 1943:


Zpravodajský důstojník v briefingové místnosti bombardovací skupiny odtáhl látkovou zástěnu od obrovské nástěnné mapy. Každý z 240 rozespalých členů bojových osádek v přeplněné místnosti se naklonil dopředu. Ozvalo se tiché pískání. Pocítil jsem osten očekávání, když jsem se zadíval na červenou šňůru na mapě, která se táhla od naší základny v Anglii až k přesnému bodu hluboko v jižním Německu, pak na jih přes Alpy, přes Brennerský průsmyk k pobřeží Itálie, pak kolem Korsiky a Sardinie a na jih přes Středozemní moře až k pouštnímu letišti v severní Africe. Bylo ticho, že byste slyšeli upadnout kyslíkovou masku.

„Vaším hlavním cílem,“ řekl zpravodajský důstojník, „je Regensburg. Bodem zaměření je středisko montážních dílen letadel a motorů Messerschmitt 109 G. To je nejdůležitější cíl, po kterém jsme kdy šli. Pokud ho zničíte, zničíte třicet procent produkce jednomotorových stíhaček Luftwaffe. Vy víte, co to pro vás osobně znamená.“

Ozvalo se několik přidušených zasmání. Po briefingu jsem nastoupil do džípu směřujícího do operační kanceláře, abych zkontroloval své přidělení ke konkrétnímu letounu. Hvězdy byly skrz chladnou mlhu, která zakrývala naši zatemněnou bombardovací základnu, vidět jen matně, ale předpověď počasí pro hluboký průnik nad kontinentem byla dobrá. V kanceláři jsem se podíval na seznam osádek, kde je pro každou misi zakresleno složení vedoucí, spodní a horní squadrony skupiny. Byl jsem zařazen na místo druhého pilota.

Zatímco jsem tam stál, na náhodný návrh jednoho z velitelů perutě, který si seznam prohlížel, vymazal operační důstojník mé jméno a přesunul mě k horní squadroně, jako druhého pilota do osádky vyrovnaného Ira jménem poručík Murphy, se kterým jsem létal už dříve. Ani jeden z nás to nevěděl, ale ten operační důstojník mi právě kouskem gumy na konci tužky zachránil život.

Maj. Gale „Buck“ Cleven, velitel 350th BS, který 17. 8. 1943 inicioval přesunutí Bernie Laye ze své spodní squadrony do horní, tvořené 349th a 351st BS. 

Oním velitelem, který inicioval přesunutí Bernie Laye ze spodní squadrony do lépe chráněné horní, byl Maj. Gale „Buck“ Cleven, který sám zůstal v kokpitu vedoucího stroje exponované spodní squadrony. Ze šesti letounů jeho uskupení měly po boji zůstat pouze dva… Lt. Col. Bernie Lay byl původně zařazen do osádky Lt. Roye F. Claytora, která s letounem pojmenovaným „Alice from Dallas“ letěla na svou desátou misi. Laye v jeho předpokládaném sedadle nahradil co-pilot Claytorovy osádky, Lt. Raymond J. Nutting, Jr. Alice byla v ten den mezi prvními sestřelenými letouny 100. bombardovací skupiny. Z desetičlenné osádky tři muži zahynuli.

B-17F s/n 42-5867 „Alice from Dallas“ byla ztracena u Regensburgu, 17. srpna 1943 s osádkou Lt. Roye F. Claytora.

Více se o osudu Alice from Dallas i osádky Roye Claytora dozvíte ve speciálu Infa „The Bloody Hundredth 1943“ z června 2024.

B-17F-30-VE, 42-5864, osádka Capt. Thomase E. Murphyho, Lt. Col. Beirne Lay. Jr., 351st BS, 100th BG, Telergma, Alžír, 17. 8. 1943


V 5:30 ráno, patnáct minut před startem, objel džíp v polotmě pětikilometrovou trať a na každé stojánce se zastavil, aby osádkám oznámil, že špatná viditelnost v okolí odloží start o  hodinu a půl. Seděl jsem s Murphym a zbytkem naší osádky poblíž Piccadilly Lily. Vypadala tam zlověstně a samolibě, dřepěla na svých mohutných pneumatikách a na povrchu měla jen málo záplat, ač měla za sebou již dvanáct misí. Odklad spíš přidával napětí, než aby uvolňoval. Ještě jednou jsem si zkontroloval záchrannou vestu, kyslíkovou masku a padák. Ne nějak puntičkářsky, ale tak, jak kontrolujete něco, co budete muset použít. Ujistil jsem se, že mám soupravu pro únik bezpečně v kolenní kapse mého leteckého obleku, odkud by nemohla při snaze vyskočit z letadla vypadnout. Mezi polobotku a vysokou leteckou botu jsem vsunul svůj lovecký nůž a znovu jsem si prohlédl své další vybavení pro tuto misi: lahev na vodu, jídelní soupravu, deky a anglické libry pro použití v alžírské poušti, kde bychom měli spát na zemi a  v případě nouzového přistání také mohli být odkázáni sami na sebe. Murphy neúnavně ještě jednou prohlédl Piccadilly Lily, zkontroloval muniční pásy, pumovnici, pneumatiky a tlak kyslíku na každém stanovišti osádky. Zejména ten kyslík. Je tam nahoře, kde létáme, lidské palivo stejně důležité jako benzín. Palubní střelci znovu rozebrali své půlpalcáky, promazali pohyblivé části. Náš hřbetní střelec ležel v trávě s hlavou na padáku, předstíral spánek a potil se při myšlenkách na svůj třináctý start. 

Thomas E. Murphy se narodil ve Walthamu, Massachusetts a zahynul ve svých 27 letech jako pilot B-17F Piccadilly Lily při náletu na Brémy 8. 10. 1943. (foto: Murphy family)

 Povídali jsme si i tom, co jsme o misi věděli, což nepříjemně umocňovalo obvyklé vzrušení před vzletem. Z  přibližně 150 Fortressů, které měly napadnout Regensburg, byla naše skupina poslední a letící nejníže, ve výšce 17 000 stop. To bylo stále v oblasti velké přesnosti těžkého flaku. Náš kurz nás vedl skrze místa s jeho velkou koncentrací. Také jsme předpokládali, že naše skupina bude pro nepřátelské stíhače lahůdkou, protože poletí z celé parády poslední. Piccadilly Lily navíc vedla poslední tři letouny horní squadrony – špičku chvostu celého šiku. Moc jsme si to nevychutnávali. Kdopak by chtěl Purpurové srdce? Minutová ručička mých náramkových hodinek se posunula. Přistihl jsem se, že přemýšlím o dni, kdy jsem přesně před rokem, 17. srpna 1942, sledoval žalostně malou jednotku dvanácti B-17, jak startuje na první nálet 8. letecké armády, aby provedla průnik na Rouen ve Francii. Toho dne to bylo naše maximální možné nasazení. Dnes, v den prvního výročí, jsme do vzduchu poslali třicetinásobek těžkých bombardérů – polovinu sil na Regensburg a polovinu na Schweinfurt, oba ležící uvnitř Německé říše. Rok a půl jsem jako štábní důstojník sledoval, jak se 8. letecká armáda pod vedením generálmajora Iry C. Eakera rozrůstá. To je dlouhá doba na sledování zpoza stolu. Teprve před deseti dny jsem na svou žádost dostal povolení k bojové službě. Těch deset dní bylo plných rychlého dění, kdy jsem se zúčastnil čtyř bojových misí a poprvé letěl jako pilot čtyřmotorového letadla. Teď jsem věděl, že dát se zabít je jednodušší než telefonovat. Že štábní důstojníci na velitelství letectva jsou nezlomnými hrdiny této války. A přesto jsem se přistihl, že na ten stůl vzpomínám láskyplně jen maličko, a přemýšlel jsem, jestli v tomhle všem není pro naši skupinu nádech sebevraždy. Jedno bylo jisté: velitelství snilo o dosud největší letecké operaci, kterou chtělo oslavit jeho výročí zapojení se od první ligy letecké války.


Mlha zahalující většinu letišť 8. letecké armády se včas nerozplynula. Přesto letouny tvořící tzv. „Regensburg strike force“ (síly útočící na Regensburg) odstartovaly, zatímco „schweinfurtské“ bombardovací skupiny vyčkávaly na lepší podmínky ke startu. Toto narušení pečlivého časování operace bylo později jednou z hlavních podmínek katastrofálního vývoje celé mise. Důstojníci 8. bombardovacího velitelství čelili velkému dilematu – zvětšit časovou mezeru mezi zahájením mise obou jejích částí znamenalo narušit křehký předpoklad rozdělení možností německé obrany v čase a na větším území, a koordinaci mezi pohybem proudu bombardérů a možnostmi jejich stíhacího doprovodu. Na druhou stranu, pokud by na zlepšení počasí při startu čekaly obě síly a jejich vzájemné časování bylo zachováno, pro tu regensburskou by to znamenalo, že by se k severnímu pobřeží Afriky nemusela dostat včas před západem slunce. Velitelství se rozhodlo pro první variantu a téměř 150 letounů B-17 se ze svých základen zvedlo do neprůhledného příkrovu mlhy a nízké oblačnosti nad hrabstvími východní Anglie.

Regensburská síla sestávala z 94., 95. 96., 100., 385., 388. a 390. bombardovací skupiny. Ty byly zformovány do prozatímních bojových křídel (Provisional Combat Wings / PCBW) označených čísly 401., 402. a 403. V následujícím textu Berniho Laye se objevuje termín „4th Air Division“, 4. letecká divize, což je poněkud nepřesné označení.

Celý proud bombardérů vedla 96. bombardovací skupina na čele 403rd PCBW, za ní 388. a 390. bombardovací skupina. Střední část proudu bombardérů – 401st PCBW tvořily 94. a 385. bombardovací skupina a poslední částí byl 402nd PCBW vedený 95. bombardovací skupinou, zatímco 100. bombardovací skupina měla proud uzavírat. Výškově byly jednotky uspořádány sestupně, tedy vedoucí ze sedmi combat boxů, sestávající z jedné bombardovací skupiny, letěl nejvýše a s odstupy 1000 stop (cca 300 m) výše či níže následovaly ostatní. Krvavá Stovka, které se tak ještě nepřezdívalo, ovšem po této misi už mělo, tak letěla poslední a nejníže. Té pozici se říkalo „Tail End Charlie“, nebo také „Purple Heart Corner“ (koutek purpurových srdcí) – místo, kde jste při tak velké operaci nechtěli letět.

Ačkoliv se mlha nad letišti zcela nerozplynula, velitelství usoudilo, že jednotky, které měly vytvářet regensburskou část mise, jsou dostatečně zkušené, aby to jejich osádky zvládly. Padlo rozhodnutí déle nečekat a jít do toho. Největší mise 8. letecké armády měla začít. Bohužel však zatím pouze pro polovinu bombardérů… 


V 7:30 jsme se dostali z mraků do záře vycházejícího slunce. Pod naší B-17 se rozkládala anglická pole, stále zahalená v husté mlze, ze které jsme se právě vynořili. Pokračovali jsme v pomalém stoupání, naše široká křídla nesla těžký náklad zápalných pum v břiše a břemeno paliva v křídelních nádržích, které mělo udržet Fortress v  řídkých vyšších výškách jedenáct hodin. Ze sedadla druhého pilota na pravé straně jsem pozoroval bílou vrstvu mraků, kde B-17 ve skupinách po šesti vytvářely squadonu a prorážely oblačnost všude kolem nás a stoupaly z  mlhy se svými prosklenými nosy zdviženými vzhůru pro dlouhé stoupání do operační výšky. My jsme se připojili k určené šestičlenné skupině. Nyní byla obloha nad Anglií ztěžklá tíhou tisíců tun bomb, paliva a lidí, kteří byli vyzdviženi čtyři míle přímo vzhůru jakoby obřím leteckým heverem a spočívala na západnímu konci dálnice ve výšce 20 000 stop, která vedla na východ do Regensburgu. V určitých intervalech jsem sledoval červené, zelené nebo žluté světlice, které byly vystřelovány ze stropů kokpitů velitelů jednotlivých uskupení, aby identifikovaly vedoucí squadronu pro svá horní a spodní uskupení. Sestavování formace trvá déle, když následuje po průletu zataženou oblohou. Téměř hodinu, stále nad jižní Anglií, jsme stoupali, ladili motory Cyclone ve stoupání 300 stop za minutu a postupně jsme zformovali tři squadrony do kompaktní skupiny – spodní squadona vlevo dole a horní vpravo a výše než vedoucí squadona – tyto skupiny se sestavily do volnějších bojových křídel (orig. combat wings) po dvou až třech skupinách podél sestavovací linie bojových křídel, pomocí radiokompasu se naváděly nad předem určené body a nakonec křižovaly podél sestavovací linie leteckých divizí tak, aby se bojová křídla mohla zařadit na svá místa v proudu za plk. Curtisem E. Le Mayem v čele vedoucí skupiny letecké divize. Konečně zformovaný, každá skupina v pozici 1000 stop nad nebo pod svou vedoucí skupinou, se náš patnáctikilometrový průvod přesunul na východ směrem k městu Lowestoft, bodu odletu z vlastního pobřeží. Z mého stanoviště v horní squadroně v posledním elementu celého průvodu vypadala letecká divize jako obrovské roje kobylek - ne na přehlídce, jako bombardéry Luftwaffe, které nad Británií v roce 1940 zmíraly jako mouchy, ale rozmístěné tak, aby daly prostor každému svému kulometu a aby umožnily manévrování.  


Pro popis dalšího děje dejme prostor opět Bernie Layovi v jeho hlášení pro velitele 100. bombardovací skupiny, Col. Neilu B. „Chick“ Hardingovi, jehož hlavní část uvádíme v plném znění:


HEADQUARTERS 100TH BOMBARDMENT GROUP (H) APO 634   Základna U. S. Army č. 139 25. srpna 1943   VĚC: Osobní zpráva z mise do Regensburgu, 17. srpna 1943.   PRO: Velící důstojník, 100. bombardovací skupiny.   1. Úvod Smyslem této zprávy není podat o  misí úplný přehled. Je pouze očitým svědectvím, doplněným doporučeními, vycházejícími z těžké zkoušky, kterou 100. bombardovací skupina prošla během cesty k životně důležitému cíli, jenž skupina i přes prudké a dlouhotrvající útoky nepřátelských stíhačů přesně bombardovala.   2. Shrnutí mise Když 100. skupina v 10:08 hodin a ve výšce 17 000 stop překročila jižně od Haagu pobřeží Holandska, měl jsem ke sledování děje dobrý výhled, protože jsem byl co-pilotem vedoucího letounu posledního elementu horní squadrony. Skupina měla všech svých jednadvacet B-17 srovnaných těsně u sebe a byla v dobré vzdálenosti od 95. skupiny, která letěla před námi ve výšce 18 000 stop. Byli jsme poslední a nejnižší ze sedmi skupin 4. letecké divize (pozn. orig.: 4th Air Division), které byly vidět vpředu na jihovýchodním kurzu a v jasném slunečním světle tvořily dlouhý, volně propojený řetěz - příliš dlouhý, zdálo se. Široké mezery oddělovaly tři bojová křídla (pozn. orig.: combat wings). Když jsem tam seděl, v zadním elementu tohoto mnohakilometrového průvodu a měřil vzdálenost k  vedoucí skupině vpředu, měl jsem předtuchu, která může padnout na posledního muže probíhajícího špalírem lemovaným bodáky. A ta předtucha byla oprávněná. V 10:17 hodin poblíž Woensdrechtu jsem v naší blízkosti spatřil první lehký a nepřesný flak. O  několik minut později, přibližně v 10:25 hodin, se na úrovni jedné hodiny objevily dva Fw 190, které v čelním útoku prosvištěly formací před námi, zasáhly dvě od B-17 95. skupiny do křídel a v půlvýkrutech zmizely pod námi. Z obou B-17 se okamžitě vyvalil dým, ale udržovaly své pozice ve formaci. Jakmile nás v závěru útoku stíhačky vysokou rychlostí míjely, ozvaly se zbraně naší skupiny. Kokpit naplnil štiplavý zápach spáleného střelného prachu, a B-17 se zachvěla pod zpětným rázem kulometů z přídě a ze spodní věže. Ještě než se letouny ztratily z dohledu, jsem viděl odlétávající kusy z křídla jedné ze stíhaček. Byl to začátek něčeho… členové osádky tušili blížící se potíže. Na způsobu, jakým se ty dvě stíhačky rychle přiblížily, přímo ze stoupání bez jakýchkoli příprav, bylo něco zoufalého. Na vteřinu byl intercom zaměstnán poznámkami jako: „Napumpujte do nich olovo“... „krátké dávky“... „neplýtvejte střelivem“... Za chvíli jich bude víc“… O tři minuty později střelci hlásili stíhačky stoupající ze všech stran, jednotlivě i ve dvojicích, Fw 190 i Me 109. Tohle byl můj teprve čtvrtý nálet, ale z toho, co jsem viděl na své straně, to vypadalo na příliš mnoho stíhaček, než bylo zdrávo. Následoval koordinovaný útok, kdy čelně útočící stíhači přilétali mírně shora, ti na 9. a 3. hodině se blížili přibližně ze stejné výškové úrovně a útočníci zezadu mírně odspodu. Pálily všechny zbraně z každé B-17 naší skupiny a 95. skupiny a náš kousek oblohy křižovaly stopovky, které se potkávaly s kouřem z  časovaných kanónových granátů, které prýštily z křídel skopčáckých jednomístných letounů. Odhaduji, že na 75 % byla naše palba nepřesná a šla za cíl – zejména z ručně ovládaných zbraní. Přesto však v tomto střetu obě strany utrpěly ztráty: dvě B-17 z naší spodní squadrony a jedna z 95. skupiny vypadly v plamenech z formace, jejich osádky vyskakovaly a několik stíhaček zamířilo k zemi v plamenech nebo se jejich piloti houpali pod špinavě žlutými vrchlíky padáků. Velitel naší skupiny, major John Kidd, nás kvůli vzájemné ochraně přitáhl blíž k 95. skupině. Věděl jsem, že už jsme se už dostali do vlastního boje. Nevěděl jsem však, že ten skutečný vrchol, anšlus 20mm granátů Luftwaffe, ještě nezačal. První vlna individuálních útoků německých stíhaček se námi prolnula během několika minut. Podobné to mělo být až k cíli. Následný děj byl tak rychlý a rozmanitý, že ho nedokážu chronologicky popsat. Místo toho se pokusím o útržkovitou zprávu o podstatných detailech, při jejichž vzpomínání mám ještě teď sucho v ústech a nepříjemný pocit v  žaludku. Byl to neskutečný pohled a překonal veškeré představy. V 10:41 hodin nad Eupenem jsem se po krátké přestávce podíval z okénka druhého pilota a uviděl jsem dvě perutě, dvanáct Me 109 a jedenáct Fw 190, jak stoupají souběžně s námi. První skupina dosáhla naší úrovně a pokračovala dopředu, aby na nás zatočila, a  druhá byla nedaleko za ní. Několik tisíc stop pod námi bylo mnoho dalších stíhaček, s nosy zdviženými k maximálnímu stoupání. Přes intercom přicházely zprávy o stejném počtu nepřátelských letounů na druhé straně. Poprvé jsem si všiml Me 110, který seděl mimo dosah našich zbraní vpravo od nás. Měl s námi zůstat až k cíli, zřejmě aby hlásil naši pozici čerstvým jednotkám, které na nás čekaly dole, podél naší cesty. Při pohledu na všechny ty stíhačky jsem měl jasný pocit, že jsme v pasti – že skopčáci dostali tip, nebo alespoň uhodli náš cíl a čekají na nás. Žádné P-47 nebyly vidět. Životaschopnost 100. skupiny se najednou zdála být velmi malá, protože bylo patrné, že stíhači míjejí skupiny vpředu, s výjimkou 95., aby se soustředili na nás. Dvanáctičlenná skupina Me 109 se ve dvojicích a čtveřicích stočila svými žlutými čumáky do širokého oblouku a  hlavní představení začalo. Nad naším pravým křídlem proplul zářící stříbrný objekt. Poznal jsem, že to jsou hlavní únikové dveře. O  několik vteřin později se skrz formaci řítil tmavý objekt, který jen těsně minul několik vrtulí. Byl to člověk, který si tiskl kolena k hlavě a otáčel se jako skokan při trojitém saltu. Neviděl jsem, že by se mu otevřel padák. B-17 vybočila z formace doprava a udržovala výšku. Ve zlomku vteřiny se ztratila v zářivém výbuchu, z něhož zbyly jen čtyři malé ohnivé koule, palivové nádrže, které při pádu k zemi pojídaly sami sebe. Náš letoun byl ohrožován všemožnými troskami, nouzovými poklopy, výstupními dveřmi, předčasně otevřenými padáky, těly a různými úlomky B-17 a německých stíhaček, které se kolem nás prosmekávaly. Viděl jsem, jak kousek pod námi vybuchly dvě stíhačky a zmizely v oranžových plamenech, pak několik B-17 padajících všemi možnými způsoby, od hořících motorů až po ustřelené řídicí plochy, jak se dolů snášely přátelské i nepřátelské padáky a jak na zeleném koberci daleko za námi četné pohřební sloupy kouře, stoupající z padlých bojovníků, značkovaly naši trasu. Letěli jsme dál skrz rozbrázděnou stopu zoufalé letecké bitvy, kde rozpadající se letadla byla už běžnou věcí a 60 padáků najednou ve vzduchu sotva stálo za druhý pohled. Pozoroval jsem B-17, jak se pomalu otáčí doprava a její kokpit se mění v masu plamenů. Druhý pilot vylezl z okénka, jednou rukou se přidržoval, natáhl se zpět pro padák, připnul si ho, pustil se a nechal se proudem vzduchu mrštit na stabilizátor výškovky. Myslím, že ho náraz zabil. Padák se mu neotevřel. Deset minut, dvacet minut, třicet minut a stále žádné polevení v útocích. Stíhači se seřadili jako fronta na chleba a dali nám to sežrat. Každou vteřinou se objevil kanonový náboj. S minutami přibývajícími k první hodině se napětí z toho, že jsme jen kachnami na rybníku, stávalo téměř nesnesitelným. Naše B-17 se neustále otřásala střelbou půlpalcových kulometů. Vzduch uvnitř byl těžký kouřem. V kokpitu byla zima, ale když jsem se podíval na poručíka Thomase Murphyho, pilota, a  to dobrého, z čela se mu i přes kyslíkovou masku řinul pot. Na chvíli mi předal řízení. Byla to požehnaná úleva, soustředit se na držení pozice ve formaci, místo abych sledoval ty nekončící přívaly stíhaček. Na stíhačky se najednou dalo zapomenout. Pak se mi stopu nad hlavou rozštěkala dvojčata kulometů z horní věže a realisticky napodobovala výbuchy kanónových střel v  kokpitu, zatímco já jsem ještě věrněji napodoboval člověka, který vyskočil šest palců nad své sedadlo. Jedna B-17 od 95. skupiny s  hořícími nádržemi na konci pravého křídla klesla asi 200 stop nad naše pravé křídlo a zůstala tam, zatímco 7 členů osádky postupně vyskakovalo. Čtyři vyskočili z pumovnice a zatím neotvírali padáky, jeden se vyhoupl z přídě, předčasně otevřel padák a málem narazil do kormidel. Další vyskočil oknem levého bočního kulometu a pozdržel otevření padáku na bezpečnou dobu. Zadní střelec vyskočil svým únikovým poklopem a zřejmě zatáhl za trhací šňůru dříve, než se dostal z letadla. Padák se mu otevřel okamžitě, jen těsně minul ocas a trhl s  ním tak silně, že se mu vyzuly obě boty. Visel bezvládně v postroji, zatímco ostatní po otevření padáků okamžitě jevili známky života a upravovali se v  postrojích. B-17 pak padla do spirály a neviděl jsem, že by vyskakovali piloti. Letoun jsem spatřil těsně předtím, než mi zmizel z dohledu, několik tisíc stop pod námi, s pravým křídlem v podobě souvislého žlutého plamene. Poté, co jsme byli po dobu jedné celé hodiny pod neustálým útokem, se zdálo být jisté, že 100. skupině hrozí zkáza. Sedm letounů naší skupiny bylo sestřeleno, obloha byla stále poseta stoupajícími stíhačkami a bylo teprve 11:20 hodin, přičemž do cíle zbývalo ještě 35 minut. Pochybuji, že si někdo ve skupině připouštěl možnost, že bychom se dostali dál, aniž by naše ztráty dosáhly sta procent. Věděl jsem, že jsem se psychicky smířil s faktem smrti a počítal s tím, že je to jen otázka příští vteřiny nebo minuty. Na vlastní kůži jsem poznal, že člověk se může smířit s jistotou smrti, aniž by propadl panice. Palebná síla naší skupiny se snížila o 33 %, munice docházela. Naše zadní kulomety musely být doplňovány z jiných střeleckých stanovišť. Střelci začínali být vyčerpaní a  nervově zmučení z dlouhodobého vypětí a na všech bylo znát, že se něco muselo pokazit. Byli jsme pro Luffwaffe zaměřovacím bodem útoků a zcela jsme předpokládali, že nad cílem najdeme zbytek toho, co pro nás bylo připraveno. Taktika stíhačů byla brilantní. Ti zpředu útočili na spodní a vedoucí, zatímco útočníci zezadu šli po horní squadroně. Způsob jejich útoků ukazoval, že někteří piloti jsou staří mazáci, jiní amatéři a že všichni docela určitě vědí, kam letíme, a jsou inspirováni fanatickým odhodláním zastavit nás dřív, než tam dorazíme. Staří mazáci se při čelních útocích přibližovali nápadně pomaleji, zřejmě s přiškrceným motorem, a dosahovali větší přesnosti než ti, kteří se skrze nás prodírali s  rozmachem. Stříleli na vzdálenost 500 a více yardů a mnohdy se zdálo, že dokázali načasovat své údery tak, aby zastihli střelce z horních a spodních věží zapojené do útoků zezadu a ze stran. Méně zkušení piloti naopak drželi útoky na 250 yardů a méně, aby dosáhli zásahů a odhalovali se našim střelcům, když uhýbali z útoku. Stříleli dlouhými dávkami po 20 sekundách a v některých případech skutečně vytahovali vzhůru, místo toho, aby zmizeli dolů a pryč. Několik pilotů Fw 190 předvedlo prvotřídní střelbu s předstihem při bočních útocích proti horní skupině a poté při odpoutání se z útoku při bočním náklonu dosáhli na spodní skupinu, přičemž v zatáčce drželi příď letounu zvednutou, aby prodloužili dobu, po kterou byla formace v jejich zaměřovači. Pozoroval jsem něco, o čem se domnívám, že to byl pokus o bombardování vzduch-vzduch, ačkoli jsem svržené bomby neviděl. Na úrovni naší výšky se stranou od nás najednou objevila skvrna 75 až 100 šedobílých výbuchů, menších než výbuchy flaku. Jedna B-17 vypadla v plamenech a  vysunula podvozek, zatímco osádka vyskakovala. Těsně nad ní kroužily tři Me 109, ovšem neútočily, evidentně se ujišťovaly, že v letounu nezůstal nikdo, kdo by se pokusil dostat domů. Viděl jsem, jak skopčácké stíhačky střílely na B-17, z níž se osádka zachraňovala, ale zároveň tato B-17 opětovala palbu. Poblíž IP (pozn. Initial Point, bod zahájení zaměřování cíle), v 11:50 hodin, hodinu a půl po prvním z  nejméně 200 individuálních stíhacích útoků, tlak polevil, ačkoli nepřátelé zůstali v blízkosti. V 11:54 hodin jsme se na IP otočili se čtrnácti B-17, které zůstaly ve skupině, z nichž dvě byly těžce poškozené. Ty se brzy po bombardování cíle odpoutaly a zamířily do Švýcarska. Jedné z nich, letounu „042“, s plukovníkem Williamem a Kennedym na pozici zadního střelce, hořel motor č. 4, ale letoun byl stále ovladatelný. Major William Veal, velitel horní squadrony, dostal těsně před zahájením zaměřování cíle zásah kanonovou střelou do svého motoru č. 3 a nad cíl pokračoval s vrtulí v  praporu. Počasí nad cílem, stejně jako po celou cestu k němu, bylo ideální. Flak byl zanedbatelný. Skupina odhodila své bomby podle vedoucího. Když jsme se otočili a zamířili k Alpám, zažil jsem chmurné zadostiučinění, když jsem viděl, jak z výroben Me 109 stoupá přímo vzhůru obdélníkový sloup dýmu, s pouze jedním výbuchem ve městě Regensburg. Zbytek cesty byl výrazně jiný. Ještě několik stíhaček do nás klovlo cestou k Alpám a z nějakého města v Brennerském průsmyku vyskočil osamocený výbuch marného flaku. Plukovník LeMay, který se o nás po celou cestu dobře staral, zakroužil s celou divizí nad Gardským jezerem, dost dlouho na to, aby dal poškozeným loudavcům šanci připojit se k rodině, a poté jsme za soustavného klesání zamířili ke Středozemnímu moři. Asi 25 stíhačů, spatřených na zemi u  Verony, zůstalo na zemi. Nebezpečí nuceného přistání na moři, když jsme se už s nedostatkem paliva přiblížili k Bone, a dokonce pohled na jednu další B-17 klesající k hladině, se zdály být banálními záležitostmi po ukrutné zkušenosti dlouhé cesty přes severní Německo. Tam jsme se cítili jako muži, kteří už nečekají, že uvidí další západ slunce. V 18:15 hodin, když se u všech palivových nádržích mého letounu rozsvítila červená světla, sedm B-17 ze skupiny, které byly stále ve formaci, zakroužilo nad Bertoux a  v oblacích prachu přistálo. Naše osádka byla bez škrábnutí. Jediným poškozením letounu byla trocha děr kolem ocasu od flaku a 20mm střel. Spali jsme na tvrdé zemi pod křídly naší B-17, ale ta dobrá země byla měkčí než hedvábný polštář.

Osádka Capt. Thomase E. Murphyho a Piccadilly Lily v severní Africe poté, co jako zázrakem přežili regensburskou misi. Lt. Col. Bernie Lay stojí druhý zleva, Thomas Murphy uprostřed.

Krátce po regensburské misi Lt. Col. Lay 100th BG opustil. V rámci jeho přípravy následovaly ještě další úkoly, po kterých byl odeslán zpět do USA, aby se tam na konci února 1944 ujal nově vznikající 487th BG. To je však už jiný příběh, který si necháme do druhého dílu článku.

Lt. Col. Bernie Lay na základně Lavenham, 15. srpna 1944, dva dny před misí na Regensburg. Letoun za ním je British Airspeed AS.10 'Oxford'. (foto: Ivo de Jong).

Na Piccadilly Lily Bernie Lay nezapomněl. Tím spíše, když se dozvěděl, že byla 8. října 1943 při misi na Brémy sestřelena. Jeho pilot z mise na Regensburg, Capt. Thomas E. Murphy, o necelé dva měsíce před tím, při tom zahynul. Lily i Capt. Murphy se stali jedním z ústředních letounů Layovy další knihy a následně ikonického filmu „Twelve O‘Clock High“. Ale i o tom si povíme příště.

 

(pokračování)

předchozí článek

Markingy pro Bf 109G-6/AS 1/48

následující článek

Tail End Charlie

Článek pochází z vydání 08/2024

Info EDUARD 08/2024, Page 13
Info EDUARD 08/2024, Page 14
Prolistovat PDF
08/2024
Info EDUARD 08/2024

INFO Eduard je modelářsko-historický měsíčník, který od roku 2010 v českém a anglickém jazyce publikuje společnost Eduard Model Accessories. Magazín je dostupný zdarma na platformě Triobo a je možné jej stáhnout také v PDF verzi. Společnost Eduard je výrobcem plastikových modelů a doplňků s více než 30letou tradicí. Během svého působení v oboru plastikového modelářství se společnost Eduard zařadila mezi jeho světové lídry. Další podrobnosti o společnosti a jejím sortimentu najdete na www.eduard.com. Zde se můžete mimo jiné zdarma přihlásit k odebírání magazínu INFO a produktových informací: https://www.eduard.com/cs/info-eduard/

8/1/2024

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article Bernie Lay a Piccadilly Lily waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (856 ms)

Rendering Bernie Lay a Piccadilly Lily (360389): (14/14) (9 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i9292/item1138469-small.png

 i9292/item1138490-small.jpg

 i9292/item1138492-small.jpg

 i9292/item1138488-small.jpg

 i9292/item1138494-small.jpg

 i9292/item1138496-small.png

 i9292/item1138489-small.jpg

 i9292/item1138493-small.png

 i9292/item1138487-small.jpg

 i9292/item1138484-small.png

 i9292/item1138485-small.png[p2]

 i9292/item1138495-small.jpg[p2]

 i9292/item1138482-small.jpg[p2]

 i9292/item1138491-small.jpg[p2]

 p156/vth464951-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i9292/vth465165-1.jpg

 i9292/vth465166-1.jpg