Tail End Charlie
Stížnosti a pochvaly…
Text: Jakub Nademlejnský
Po návratu z americké IPMS Nationals, která se letos konala v městě Madison ve Wisconsinu, jsem byl rozhodnutý, že Tail End Charlie napíšu o nejsilnějším momentu, který mi během cesty utkvěl v hlavě. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nejvíc ze všeho mě letos zasáhla míra oblíbenosti, kterou jsme od amerických modelářů na výstavě cítili. A zkusím Vám ji zprostředkovat na několika příkladech. Během roku se účastním s eduardím stánkem mnoha modelářských výstav, na kterých se s modeláři setkáváme a povídáme si s nimi, takže si troufám říct, že mám opravdu s čím srovnávat.
A ještě před tím, než začnu s pozitivními pocity z amerických modelářů, chtěl bych je předskočit s postoji “našich” - českých a slovenských modelářů. Ti jsou totiž dle mého bezkonkurečně nejhlasitější stěžovatelé. A nemyslím to nijak negativně, zkrátka to tak je. Chodí si postěžovat na chyby v konstrukcích, návodech, kamuflážích, vlastně na jakoukoliv část našich činností, která Vás napadne. Na Modelforu v sekci, která je určena diskuzi ohledně firmy Eduard a kterou s kolegy ve firmě bedlivě sledujeme, se dennodenně dočítáme, co jsme zase udělali špatně a jak neustále máme, co zlepšovat. Samozřejmě, modeláři jsou naši zákazníci, mají na to svaté právo. A věřím, že i díky negativní zpětné vazbě našich zákazníků se neustále posouváme a zlepšujeme, snad to modeláři oceňují.
No a nyní tedy přejděme k těm Američanům. IPMS Nationals je specifická především svojí délkou, koná se od středy do soboty, prodejní stánky si staví firmy dokonce už od úterka odpoledne. My jsme už v úterý odpoledne věděli, že nám zboží nedorazí ani ve středu dopoledne, abychom mohli spustit prodej zboží od středečního oběda, kdy akce oficiálně začíná. Již první příchozí modeláři se divili, že sedíme v jednom z největších stánků na výstavě s rukama v klínech, se zcela prázdnými stoly. A jakmile se dozvěděli, že zboží dorazí nejspíše až okolo osmé večerní, velká spousta z nich se okamžitě nabízela s pomocí stavby stánku ve večerních hodinách a s návozem zboží. Během odpoledne nám přistálo tolik nabídek s pomocí, že jsem měl obavy, abychom se večer nemotali jeden druhému pod nohy. Když zboží okolo sedmé večerní dorazilo, již byla u vykládací rampy seskupená a skvěle zorganizovaná skupinka dobrovolníků, kteří nám do desáté večerní plni nadšení a úsměvů pomáhali s vykládkou. A od čtvrtka jsme mohli konečně rozjet prodej zboží. Tolik modelářů, kteří chodili, chválili, obdivovali, říkali, že Eduard milují, že milují nás, to jsem zkrátka nikdy nikde nezažil. U kasy vedle mě seděl kolega šéfkonstruktér Standa Archman, který rozdával na stavebnice jeden podpis za druhým, dokonce mu na to po chvilce modeláři darovali stříbrnou fixku. Standa má dokonce mezi americkými modeláři svůj fanklub! Musím přiznat, že jsme se tam mezi nimi cítili skvěle (dokonce jsme dostali i karton piv, abychom si zpříjemnili večer po náročných dnech na výstavě, které skutečně náročné byly, především po náletu modelářů na srpnové novinky, hlavně Mustangy a limitku B-17F 1/48), v nádherné atmosféře, ve skvělém prostředí, které nás v naší práci utvrzuje možná ještě více a pohání ještě silněji než stížnosti a hledání chyb za každou cenu. A nenechte se mýlit, i američtí modeláři chodili s výtkami, jen je podávali tak nějak lidštěji a přívětivěji!