Page 22
B-17 vybočila z formace doprava a udržovala výšku.
Ve zlomku vteřiny se ztratila v zářivém výbuchu,
z něhož zbyly jen čtyři malé ohnivé koule, palivové
nádrže, které při pádu k zemi pojídaly sami sebe.
Náš letoun byl ohrožován všemožnými troskami,
nouzovými poklopy, výstupními dveřmi, předčasně
otevřenými padáky, těly a různými úlomky B-17
a německých stíhaček, které se kolem nás prosme-
kávaly.
Viděl jsem, jak kousek pod námi vybuchly dvě
stíhačky a zmizely v oranžových plamenech, pak
několik B-17 padajících všemi možnými způsoby,
od hořících motorů až po ustřelené řídicí plochy, jak
se dolů snášely přátelské i nepřátelské padáky a jak
na zeleném koberci daleko za námi četné pohřeb-
ní sloupy kouře, stoupající z padlých bojovníků,
značkovaly naši trasu.
Letěli jsme dál skrz rozbrázděnou stopu zoufalé
letecké bitvy, kde rozpadající se letadla byla už běž-
nou věcí a 60 padáků najednou ve vzduchu sotva
stálo za druhý pohled.
Pozoroval jsem B-17, jak se pomalu otáčí doprava
a její kokpit se mění v masu plamenů. Druhý pilot
vylezl z okénka, jednou rukou se přidržoval, natáhl
se zpět pro padák, připnul si ho, pustil se a nechal se
proudem vzduchu mrštit na stabilizátor výškovky.
Myslím, že ho náraz zabil. Padák se mu neotevřel.
Deset minut, dvacet minut, třicet minut a stále žád-
né polevení v útocích. Stíhači se seřadili jako fronta
na chleba a dali nám to sežrat. Každou vteřinou se
objevil kanonový náboj. S minutami přibývajícími
k první hodině se napětí z toho, že jsme jen kachna-
mi na rybníku, stávalo téměř nesnesitelným.
Naše B-17 se neustále otřásala střelbou půlpal-
cových kulometů. Vzduch uvnitř byl těžký kouřem.
V kokpitu byla zima, ale když jsem se podíval
na poručíka Thomase Murphyho, pilota, a to do-
brého, z čela se mu i přes kyslíkovou masku řinul
pot. Na chvíli mi předal řízení. Byla to požehnaná
úleva, soustředit se na držení pozice ve formaci,
místo abych sledoval ty nekončící přívaly stíhaček.
Na stíhačky se najednou dalo zapomenout. Pak se
mi stopu nad hlavou rozštěkala dvojčata kulometů
z horní věže a realisticky napodobovala výbuchy
kanónových střel v kokpitu, zatímco já jsem ještě
věrněji napodoboval člověka, který vyskočil šest pal-
ců nad své sedadlo.
Jedna B-17 od 95. skupiny s hořícími nádržemi na
konci pravého křídla klesla asi 200 stop nad naše
pravé křídlo a zůstala tam, zatímco 7 členů osádky
postupně vyskakovalo. Čtyři vyskočili z pumovnice
a zatím neotvírali padáky, jeden se vyhoupl z přídě,
předčasně otevřel padák a málem narazil do kor-
midel. Další vyskočil oknem levého bočního ku-
lometu a pozdržel otevření padáku na bezpečnou
dobu. Zadní střelec vyskočil svým únikovým pok-
lopem a zřejmě zatáhl za trhací šňůru dříve, než se
dostal z letadla. Padák se mu otevřel okamžitě, jen
těsně minul ocas a trhl s ním tak silně, že se mu vy-
zuly obě boty. Visel bezvládně v postroji, zatímco
ostatní po otevření padáků okamžitě jevili známky
života a upravovali se v postrojích. B-17 pak padla
do spirály a neviděl jsem, že by vyskakovali piloti.
Letoun jsem spatřil těsně předtím, než mi zmizel
z dohledu, několik tisíc stop pod námi, s pravým
křídlem v podobě souvislého žlutého plamene.
Poté, co jsme byli po dobu jedné celé hodiny pod
neustálým útokem, se zdálo být jisté, že 100. sku-
pině hrozí zkáza. Sedm letounů naší skupiny bylo
sestřeleno, obloha byla stále poseta stoupajícími
stíhačkami a bylo teprve 11:20 hodin, přičemž do
cíle zbývalo ještě 35 minut. Pochybuji, že si někdo
ve skupině připouštěl možnost, že bychom se dostali
dál, aniž by naše ztráty dosáhly sta procent. Věděl
jsem, že jsem se psychicky smířil s faktem smrti
a počítal s tím, že je to jen otázka příští vteřiny nebo
minuty. Na vlastní kůži jsem poznal, že člověk se
může smířit s jistotou smrti, aniž by propadl panice.
Palebná síla naší skupiny se snížila o 33 %, mu-
nice docházela. Naše zadní kulomety musely
být doplňovány z jiných střeleckých stanovišť.
Střelci začínali být vyčerpaní a nervově zmučení
z dlouhodobého vypětí a na všech bylo znát,
že se něco muselo pokazit. Byli jsme pro Luffwaffe
zaměřovacím bodem útoků a zcela jsme před-
pokládali, že nad cílem najdeme zbytek toho, co pro
nás bylo připraveno.
Taktika stíhačů byla brilantní. Ti zpředu útočili
na spodní a vedoucí, zatímco útočníci zezadu šli
po horní squadroně. Způsob jejich útoků ukazoval,
že někteří piloti jsou staří mazáci, jiní amatéři
a že všichni docela určitě vědí, kam letíme, a jsou
inspirováni fanatickým odhodláním zastavit nás
dřív, než tam dorazíme. Staří mazáci se při čel-
ních útocích přibližovali nápadně pomaleji, zřejmě
s přiškrceným motorem, a dosahovali větší přesno-
sti než ti, kteří se skrze nás prodírali s rozmachem.
Stříleli na vzdálenost 500 a více yardů a mnohdy
se zdálo, že dokázali načasovat své údery tak, aby
zastihli střelce z horních a spodních věží zapojené
do útoků zezadu a ze stran. Méně zkušení pilo-
ti naopak drželi útoky na 250 yardů a méně, aby
dosáhli zásahů a odhalovali se našim střelcům,
když uhýbali z útoku. Stříleli dlouhými dávkami
po 20 sekundách a v některých případech skutečně
vytahovali vzhůru, místo toho, aby zmizeli dolů
a pryč. Několik pilotů Fw 190 předvedlo prvotříd-
ní střelbu s předstihem při bočních útocích pro-
ti horní skupině a poté při odpoutání se z útoku
při bočním náklonu dosáhli na spodní skupinu,
HISTORIE
INFO Eduard
21
Srpen 2024