Úvodník
Dobrý den, vážení přátelé!
Právě jsem se vrátil z Ameriky. Jako každý rok, už 30 let jezdíme v létě do Států na výstavu IPMS USA Nationals. I já osobně jsem měl v rámci naší výpravy letos 30. výročí první účasti na Nationals. Spolu s kolegou Jirkou Šilhánkem z MPM/Special Hobby jsme její atmosféru poprvé ochutnali v roce 1994 v Albaquerque v Novém Mexiku. Byl to pro mě tehdy opravdu nový svět, byla to jedna z mých prvních cest za Atlantik, učil jsem se, jak Amerika funguje a byla to dobrá škola. Za těch třicet let chyběl Eduard na Nationals jen dvakrát, v covidové době v letech 2020 a 2021, za ta léta jsme se stali součástí akce a dnes to vypadá, že si bez nás tuto akci její účastníci snad ani neumí představit. A já si léto bez Ameriky taky neumím představit. K půvabům Nationals patří to, že se koná každý rok na jiném místě, takže pro nás Evropany je to dobrá příležitost poznávat nové kouty Ameriky, poznávat ji v její různorodosti i ocenit její standardy. Protože jednou z výhod Ameriky je standardizace základní infrastruktury, můžete se spolehnout, že všude najdete stejné dálnice, stejně organizované obchody a další věci a všude se domluvíte stejnou řečí. V mnohém se tady u nás v Evropě máme od Ameriky co naučit, ale obávám se, že se leccos nikdy nenaučíme a bude to škoda.
Mnohé je i v Americe rozdílné. Loni v Texasu pod námi tál asfalt, letos ve Wisconsinu bylo příjemné klima. Nejen klima tam bylo příjemné. Madison je hezké město, a protože jsme přijeli dřív, měli jsme možnost si ho užít trochu víc, než to obvykle na výstavách zvládáme. Samotná akce se konala v krásné stavbě Monona Terrace Community and Convention Center, budově od věhlasného amerického architekta Franka Lloyda Wrighta z roku 1959. Akce byla tradičně skvěle zorganizována a náš dík a poklona patří všem členům organizačního týmu nejen za kvalitní organizaci, ale i za přízeň a péči, kterou naší výpravě věnovali. Jako vždy jsme si užili diskuse se zákazníky a našimi dávnými přáteli, z nichž se s mnohými se potkáváme už těch třicet let. Zájem o nás byl takový, že jsme zavírali dlouho po tom, co kolem nás už byly jen prázdné stoly a ostatní vystavovatelé už byli na cestě domů. V neposlední řadě nás těší, že jsme měli tu čest se na výstavě podpořit Valerii Buzinu z ICM, která byla na Nationals poprvé a doufám, že ne naposled.
Letošní termín výstavy byl časnější, než je v posledních letech zvykem. Způsobilo nám to jisté drobné nesnáze, především proto, že jsme museli uspíšit dokončení srpnových novinek, které jsme chtěli na výstavě představit. Především B-17F v Limitce The Bloody Hundredth 1943, o kterou byl pochopitelně enormní zájem. Jednu obrovskou výhodu tento termín ale měl. Výstava končila dva dny před zahájením věhlasné letecké show v Oshkoshi, který leží nějakých 150 km severovýchodně od Madisonu. To byla příležitost, která se neodmítá. Show v Oshkoshi jsme navštívili dvakrát a byl to zážitek na celý život. Skvěle zorganizovaná akce, kterou letos během týdne navštívilo 680 000 diváků a vystřídalo se na ní 10 000 letadel, nejenže naplnila, ale naopak předčila naše očekávání. Byla to Americká show, jak se patří. Vidět letět dvě B-29 ve formaci s Lancasterem a F-35 s F-22, A-10 a F-16 je samo o sobě zážitek, ale zažít letovou ukázku F-35 a F-22 v podání display teamu USAF je něco nezapomenutelného! V Oshkoshi je toho ovšem ještě mnohem, mnohem víc, od nádherného muzea EAA plného unikátních (a vesměs civilních) exponátů až po letadla na stojánkách po celém areálu letiště, o tom, co vše tam létá ani nemluvě. Pokud chcete na vlastní kůži zažít, co znamená pořekadlo krása střídá nádheru, jeďte do Oshkoshe!
Na to, jaký vliv měla Amerika na vývoj Eduardu, jsem si mohl během naší cesty zavzpomínat i na samém konci naší cesty. Poslední noc v Americe jsme spali v hotelu Hyatt Regency v Rosemontu, nedaleko chicagského letiště O´Hare. To je hotel, do kterého jsme bezmála dvacet let jezdili rok, co rok na přelomu září a října, kdy se v přilehlém výstavním a konferenčním centru každoročně konala výstava RICHTA. Tento název měla americká organizace, sdružující výrobce modelů a stavebnic všech oborů, z oblasti funkční i statické modelařiny. A také sdružovala obchodníky, pokud mě paměť neklame. Eduard byl jejím členem. Býval to takový menší americký Norimberk. Mívali jsme tam pravidelně menší stánek, předváděli jsme novinky, potkávali jsme se s našimi distributory. Mělo to tehdy pro nás význam a stálo za to tam jezdit, protože na přelomu tisíciletí jsme měli v Americe devět distributorů a podíl Ameriky na našem prodeji byl 40 %. V devadesátkách, a ještě v raných nultých letech, byli v USA aktivní výrobci, jako Monogram, AMT a Esci-ERTL, Minicraft, který pracoval jako Academy-Minicraft, Accurate Miniatures, přesídlil tam Verlinden, který byl v první polovině devadesátek lídrem v odlévaných doplňcích, byla tam řada výrobců modelové železnice a funkčních modelů, ti všichni byli členy RICHTA a na výstavě to žilo.
Byla to pravá americká show, měli tam skvělou americkou zmrzlinu, za vchodem měl svůj stánek čistič bot, který měl vždy plno práce, protože tehdy se ještě chodilo na výstavy v obleku a polobotkách, a ne v riflích a keckách jako dnes. Koupil jsem si na Michigan Avenue americké polobotky a nechával jsem si je u něj čistit, každé ráno mě vítal, bylo to prostě skvělé. Na výstavě byli všichni, s kým jsme potřebovali mluvit, ale na rozdíl od Norimberku tam mohla i veřejnost a mohlo se tam prodávat. Takže tam chodili mimo jiné i příslušníci české komunity, která je v Chicagu velká. Tam jsem se seznámil s Johnym Vojtěchem, v Chicagu bydlel Jules Bringuier, pro kterého jsme dělali stavebnice Classic Airframes, který mě do Chicaga v roce 1993 poprvé přivedl a kterému budu nadosmrti vděčný za všechno, co mě naučil. Pravidelně tam chodili otec a syn Sojkovi, kteří pracovali jako nástrojaři v Monogramu, měli na svědomí všechny ty krásné stavebnice od Monogramu, které já jsem obdivoval, chtěl jsem se jim vyrovnat, na které oni byli stejně hrdí jako na svůj český původ. Jezdili tam Evropané, pravidelně tam měl stánek Airfix, ten starý Airfix, ještě než ho koupil Hornby, bylo tam Esci, protože patřili do stejného koncernu s AMT a Ertlem, býval tam kanadský Hobbycraft, jezdili tam Japonci, Hasegawa, Tamiya i jiní.
A jezdili tam japonští obchodníci, a hlavně pan Ono, zakladatel a majitel firmy Beaver, která je dodnes naším japonským distributorem. Pan Ono tam měl několikrát i stánek, jednou tam vystavoval figury od Hajime Sorayamy a způsobil aféru, když se k jeho stánku přišla podívat jedna skautská vedoucí na to, co tam okukují členové jejího oddílu. Pak začala strašně ječet, výsledkem bylo, že organizátoři nařídili panu Onovi zakrýt citlivá místa těch figur. Nalepil jim tedy na prsa a do klínů kousky papírků z takových těch jedovatě barevných poznámkových bločků, čímž udělal z těch figur ještě lákavější cíl pro všechny přítomné skauty a skautky. Kdybyste teď nechápali, o co jde, tak si Hajime Sorayamu vygůglete, stojí to celkem za to. Večer mě pak pan Ono učil jíst humra, Chuck Harransky ze Squadron Signalu zase americkou nudlovou polévku a u toho mi vysvětloval, jak se v Americe obchoduje s modelařinou a co máme dělat, abychom tam uspěli. V Chicagu začala naše spolupráce s firmou Hasegawa, když za mnou přišel pan Horiike, a řekl mi, že bychom spolu my, staré firmy, měly víc spolupracovat, abychom lépe čelily nové konkurenci. To bylo, jako by mě povýšil do šlechtického stavu!
Nikdo z nás tehdy netušil, že tento svět spěje ke svému zániku. Americké modelářské firmy se staly obětí deindustrializace. Na konci devadesátek začaly experimentovat s převedením výroby do Asie, nejprve do Koreji, když Korea podražila, tak do Číny. To byl začátek konce, s novým stoletím začaly mít americké výrobní firmy potíže, postupně krachovaly, měnily majitele a znovu krachovaly, až zmizely ze scény úplně. Výstava se zmenšovala, až byla už jen v polovině jedné haly, a nakonec definitivně skončila. Naposledy jsme tam byli někdy v roce 2014 nebo 2015, a to už jsme se i zajeli během výstavy podívat do muzea na ponorku U-515, protože na výstavě už byl klid a málo lidí. Bohužel to postihlo obchod. Postupně pokračuje úbytek kamenných obchodů, obchod s modelařinou se stále víc koncentruje do internetových obchodů, což je ostatně stejné po celém světě. Dnes už máme ve Spojených státech jen čtyři distributory, ale dva z nich jsou noví. Ještě před třemi lety jsme měli na tomto trhu dva poslední obchodní partnery, a podíl amerického trhu na našem obratu klesl na 16 %. Ona to tedy není zase taková tragédie, protože ve finančním vyjádření je to stále asi dvakrát tolik, co to bylo v roce 2010. Spíše to vyjadřuje to, jak se vyvíjel obchod v Evropě, a především na našem domácím trhu. Od roku 2000 stoupl podíl českého trhu na našem celkovém obratu ze 13 % na dvojnásobek, loni to bylo 27 %. Troufnu si říct, že podobné je to ve výrobě, kde se vytvořily dvě hlavní oblasti výroby plastikových modelů. Jedna je v Číně, druhá ve východní Evropě, především v Čechách a na Ukrajině. Obě tyto oblasti spolu intenzivně spolupracují, což je vidět především v Polsku, jehož producenti plastikových modelů intenzivně využívají služeb čínských nástrojáren.
Přes smutný konec veletrhu RICHTA měla naše účast na něm velký vliv na vývoj naší firmy. Eduard je Amerikou poznamenaný víc, než si kdo dovede představit, a pro mě osobně byla a je interakce s americkým prostředím velkou životní školou. Nejen že se snažím přistupovat k řešení problémů tak nějak po americku, ale poučili jsme se i z vývoje v amerických firmách. Zatímco ony deindustrializovali a rozjížděli svůj čínský experiment, my jsme budovali vlastní výrobní základnu a stavěli jsme Eduard jako samostatnou jednotku, nezávislou na externích dodavatelích klíčových komponentů. Vím, že i v Evropě je to považováno za zastaralý přístup a když o tom někomu řeknu, jak funguje Eduard, že máme veškeré výroby doma ve své fabrice, tak na mě leckdo kouká jako na exota. Ale já vím své, pamatuji si, jak dopadli ti, kdo se své výrobní základny zbavili. Firmy, které dnes táhnou vývoj a modernizaci našeho oboru, svou výrobní základnu mají. Je to Eduard, Tamiya, Trumpeter/Hobby Boss (to je jedna firma), HKM, Academy a ICM. Pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám. Pořád mám ještě trochu jet lag!
To jsem se zase zakecal. Je třeba se zmínit o novinkách a už vás nezdržovat!
Novinky na srpen
Nebudu zastírat, že skladba novinek na srpen je také ovlivněna americkým IPMS Nationals. Chtěli jsme mít do Madisonu atraktivní novinky, a tak je jejich skladba tentokrát velmi americká. Navíc ta hlavní srpnová novinka, B-17F v Limitce The Bloody Hundredth 1943, je u nás vyprodaná. To ale neznamená, že si ji nemůžete koupit. Čtyři pětiny nákladu jsme prodali obchodníkům, a u nich bude tato stavebnice ještě nějakou dobu k dostání. Pokud ji ale chcete, tak neváhejte. Ale i pokud ji prováháte, tak to stále nebude beznadějná situace. Registrujeme poptávku obchodníků po dalších kusech, a pokud bude tato poptávka dostatečná, tak bychom v listopadu nebo v prosinci udělali ještě jednu menší reedici. Tam se ale trochu změní obsah, například bonusové obtisky už nebudou součástí stavebnice, za to je ale bude možno zakoupit jako samostatnou položku.
Další dvě americké novinky jsou Mustangy, P-51B v Profipacku v měřítku 1/48 a P-51D ve dvaasedmdesátinové Limitce Aces of the Eighth. Ty jsou ještě obě k dostání, o ty se bát nemusíte. Tuto americkou sestavu pak doplňují dvě německé reedice, Bf 109 E-4 v Profipacku v měřítku 1/32, a Bf 109 G-6/AS ve čtvrtkovém Weekendu.
Ve skladbě aftermarketových novinek najdete jako obvykle mnoho sad pro naše vlastní stavebnice, nejen pro novinky. Všimněte si řady sad pro B-17F. Jsou to staré sady, které jsme vydali pro stavebnici HKM, ale tyto v seznamu srpnových novinek mají nová katalogová čísla, a to znamená, že byly upraveny tak, aby nedublovaly díly, které obsahují leptané a brassinové sady, které jsou součástí stavebnice 11183 The Bloody Hundredth 1943.
Situace samozřejmě není tak černobílá, jak jsem právě popsal, v nabídce nejsou jen sady na eduardí stavebnice. Stále vyrábíme i sady na konkurenční produkci, jako například na FM-1 Wildcad 1/48 od Tamiyi, B-24H Liberator 1/72 od Airfixu nebo A-10 od GWH. Většinou to nejsou úplně velké sady, ale nemusí pršet, hlavně když kape, že ano. Kompletní sestavu novinek najdete jako obvykle v dnešním čísle Infa, a věřím, že si ji důkladně prostudujete.
Články
Mezi články bohužel najdete již 29. pokračování Letecké války nad Ukrajinou od Mira Bariče. Miro píše dobře a já pevně věřím, že přijde poslední díl, kde Miro popíše ukrajinské vítězství a jeho oslavu na Majdanu. Určitě tam bude i slavnostní defilé Ukrajinského letectva v čele s F-16. I když, po tom, co jsem viděl minulý týden v Oshkoshi, bych Ukrajincům z celého srdce přál dodání F-35!
Já jsem si dovolil napsat článek o tom, co modelářům přináší naše nová stavebnice P-51D 1/72. Je to také napsané tak trochu v americkém stylu, můžete to klidně brát jako reklamu, mně to nevadí. Pokud byste chtěli zasadit našeho Mustanga do kontextu toho, jak oproti němu vypadají Mustangy jiných výrobců, doporučuji vám koupi stavebnice od KP. Je to také novinka a je prezentována jako jednoduchá stavebnice vhodná pro děti a začátečníky. Položte si ty dvě stavebnice vedle sebe a uvidíte nevídané, garantuji vám opravdu nevšední modelářský zážitek.
Skvělé čtení je článek Jana Zdiarského Bernie Lay a Piccadily Lily. Přečetl jsem si jeho náhled včera ráno u snídaně a byl to parádní vstup do nového dne. Doporučuji ho nejen těm, kdo si koupili nebo chtějí koupit stavebnici The Bloody Hundredth 1943, ke které má tento text úzkou vazbu, protože…a ne, nebudu spoilerovat. Přečtěte si to sami!
Nevynechejte ani tři Box art stories od Jana Bobka. Jsou věnovány boxartům novinky P-51B a reedicím Bf 109 E-4 a Bf 109 G-6/AS. Jsou to krátké texty, dobře se čtou, je to strhující čtení nabité informacemi a zajímavými příběhy. Ideální ke kávě!
Buď kit!
Vladimír Šulc