Konec války u Dunaje
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 82161
Na dramatickém boxartu, který vytvořil Piotr Forkasiewiz, je zobrazen jeden z letounů II./JG 52 v posledních týdnech války nízko nad plochou polního letiště pod palbou sovětských stíhacích letců. Jednotce od únoru 1945 velel Hptm. Wilhelm Batz (237 v.). Mimo několika strojů Bf 109 verzí G-6 a G-14 byly jádrem její výzbroje Bf 109 G-10/U4 z nedalekého závodu WNF. Obdržela i několik kusů Bf 109 K-4. Již od podzimu 1944 bojovala při obraně maďarského území, společně se stíhacími jednotkami 101. vadászezred, II./JG 51 a I./JG 53, které měly rovněž ve výzbroji Messerschmitty. Výše uvedené jednotky v dubnu 1945 bojovaly u Vídně a nad jižní Moravou.
Většina letců chápala, že konec války se neodvratně blíží a porážka bude zřejmě strašlivá. Čelili obrovské přesile sovětských pozemních a leteckých sil. Nad maďarským a rakouským územím v této době také současně docházelo k ojedinělým soubojům s americkými stíhači. Přesto si například piloti II./JG 52 v závěrečných měsících války dokázali v mikrosvětě své jednotky najít způsob, jak si život trochu zpříjemnit, nebo nějak napálit kolegy. Například po půlnoci vyhlásit budíček mírně podnapilým kolegům pod záminkou, že je sedm ráno.
Ve svých pamětech na to vzpomínal Heinz Ewald, tehdejší příslušník II./JG 52 a velitel 7. Staffel (bývalá 6. Staffel). Během války měl mnohokrát štěstí (proto dostal přezdívku E-Sau). Stálo při něm nepochybně také 1. března 1945, když jej u vlastního letiště omylem sestřelila protiletadlová jednotka SS. Jeho kamarád, pozdější velitel Dor u JV 44, legendární „Heino“ Sachsenberg, si to s obsluhou flaku vyřídil po svém. Více detailů k tomuto incidentu najdete v článku v magazínu INFO Eduard z listopadu 2010.
O měsíc později byla II./JG 52 krátce dislokována ve Wien-Aspern. Přistání na betonové ploše nebylo něčím, na co byli Wilhelm Batz a jeho podřízení zvyklí. Při dosednutí „jako na polním letišti“ byl poškozen nejen Batzův K-4, ale i dvanáct dalších Bf 109. Při misi z této základny byl Ewald opět sestřelen. Došlo k tomu 3. dubna 1945 při útoku na pozemní cíle jižně od Vídně. Bernd Barbas ve své kronice II./JG 52 uvádí, že k tomu došlo následně po boji s americkými stíhači, ale Ewald se v podrobném popisu akce nezmiňuje o žádných nepřátelských letounech. Američané v tomto prostoru navíc žádná vítězství nenárokovali. Ewald ve svých pamětech zdůrazňuje, že mimo 30mm kanonu v motoru a dvou 13mm kulometů, byl jeho stroj kvůli bitevním útokům vybaven i dvěma 20mm kanony pod křídlem. Po skončení války bylo takto vyzbrojených strojů verze G-14 a G-10 zdokumentováno velmi málo, ale například z území Rakouska jsou známy tři G-10 s gondolami pod křídlem.
Úkolem Ewaldova Schwarmu bylo napadnou kolony, které se pohybovaly v prostoru Waltersdorf – Moosbrunn. Po útoku na několik kolon a shromaždišť techniky hlásil jeden z wingmanů, že z Ewaldova stroje uniká bílá „stuha“, nejspíše byl zasažen chladič v křídle. Pak došlo k závadě motoru a Ewald musel svůj stroj posadit na břicho mezi viničními kopci. Levá gondola pod křídlem vyryla do země rýhu jako pluh. Ewald ze stroje vytáhl padák a vydal se pěšky za západ. Záhy se dostal pod palbu nepřítele a od stroje utíkal pryč. Brzy nastal soumrak a narazil na osádku dvou Sturmgeschützů, které jely směrem k jeho letounu. Společně s nimi se vrátil k Messerschmittu a tankisté mu pomohli demontovat a zachránit radiostanici. Teprve během jízdy zpět si Ewald všiml, že tankisté jsou z jednotky SS. Jiným vozidlem jej dovezli k jednotce, kde byl již považován za ztraceného. Vděční letci tankisty odměnili zásobou leteckého benzínu. Během následujícího dne mechanici s doprovodem tankistů letoun odvezli na základnu a našli v něm 18 zásahů. Již nazítří, 5. dubna, se Ewaldovi podařilo nad Vídni sestřelit Il-2 Šturmovik. Bylo to jeho 79. vítězství. Do konce války ještě získal pět vítězství a obdržel Rytířský kříž.
V závěrečných týdnech bojů již docházelo i v této části evropského bojiště k rušení stíhacích jednotek Luftwaffe. Nejdříve byla 12. dubna rozpuštěna II./JG 51, o pět dnů později stejný osud čekal na I./JG 53. Část letounů i pilotů obou jednotek přešla pod Batzovu II./JG 52. Nějak takto se k Ewaldově 7. Staffel dostala i „bílá 11“ s nápisem Rosemarie pod kabinou, jež na sobě nesla přetřené znaky JG 53 a II./JG 51. Do amerického zajetí v Neubibergu s ní měl 8. května 1945 přeletět Ofw. Richter, který však k II./JG 52 nepatřil. Heinz Ewald byl z amerického zajetí ve Fürstenfeldbrucku propuštěn 22. června 1945.