Benjamínek

Text: Richard Plos

Ilustrace: Antonis Karydys 

Kat. č. 8483

Muž na jednom z mnoha nemocničních lůžek zrychleně dýchá, krůpěje potu na čele občas otře ustaraná ošetřovatelka. Štíhlý mladík s jemnými rysy a předčasnými vráskami kolem očí utrpěl před několika dny ve vzdušném boji průstřel stehna a přišel kvůli němu o mnoho krve. To však lékaře netrápí zdaleka tolik, jako zánět, který pomalu, ale jistě otravuje celý organismus. Čerstvě dvacetiletý Olivier Freiherr von Beaulieu-Marconnay prohrává svůj boj o život, zatímco daleko v Německu chvátá úřední šiml, aby výjimečnému mladíkovi dopřál ještě před jeho skonem poctu nejvyšší, řád Pour le Mérite…

Již dva měsíce před svými osmnáctými narozeninami byl Olivier povýšen z kadeta do hodnosti poručíka coby příslušník čtvrtého jezdeckého pluku (Dragoner Regiment von Bredow Nr. 4). Když přesedlal z koní na letouny, stylizovaný cejch 4D se mu stal osobním symbolem, zdobícím jeho letouny. Stíhací Jasta 18, vedená rázným Rudolfem Bertholdem, se stala od 1. prosince 1917 Olivierovým prvním leteckým domovem a následně se po velké rošádě, zorganizované Bertholdem coby novopečeným velitelem JG II, stal i se všemi spolubojovníky součástí Jasta 15.

Mladý stíhač, kterému kolegové neřekli jinak než „Bauli“, čekal na svůj první sestřel bezmála půl roku. Proč? Na jaře 1918 byla Jasta 15 vyzbrojena novými stíhacími Siemens-Schuckert D.III, se kterými bylo zakázáno přelétat čáru fronty nad nepřátelské území, aby nový letoun nepadl do rukou nepřítele. To citelně omezovalo příležitosti k boji, což se projevilo i přetrvávající nulou na Olivierově stíhacím kontě. Ale 28. května přeletěla linii fronty formace průzkumných Dorandů AR.2 a jeden z nich se stal Olivierovou kořistí. Jeho konto začalo následně s příchodem nových Fokkerů D.VII rychle narůstat. V průběhu června přidal sedm vítězství, v srpnu jich přibylo šest. S počtem třinácti vítězství pak opustil „mateřskou“ jednotku, aby se 2. září ujal dva týdny před svými dvacátými narozeninami velení Jasta 19.   

Olivier Freiherr von Beaulieu-Marconnay byl zástupcem stíhacích pilotů, kteří již nepoznali „gentlemanské“ souboje, sváděné předválečnými průkopníky letectví, kteří byli v řadě případů až do vypuknutí války přáteli. Vzdušné boje roku 1918 byly kruté a na místo padlých starých harcovníků nastupovali noví energičtí muži, jejichž zápal a agresivita byly přesně tím, co potřebovaly nové Fokkery D.VII. Jeden z těchto skvělých letounů si Olivier vzal při odchodu z Jasta 15 s sebou. Jednalo se o stroj poháněný motorem BMW IIIa, se kterým měly tyto letouny lepší stoupavost i vyšší rychlost a piloti je proto milovali. Beaulieu-Marconnay dostal „na cestu“ letoun, který byl původně určen pro Rudolfa Bertholda, velitele celé JG.II. Olivier jej nechal přebarvit do podoby odpovídající barevnému schématu své nové jednotky, především jej tedy nechal opatřit žlutou přídí namísto červené. Více informací na toto téma najde laskavý čtenář přímo ve stavebnici kat. č. 8483, jejíž boxart je prací našeho řeckého spolupracovníka Antonise Karydyse. Na něm je zobrazen Olivierův D.VII v jednom z mnoha soubojů s americkými piloty na francouzských Spadech XIII. Malba tentokrát nemá oporu v žádné konkrétní detailně zdokumentované akci. Je to jen výjev, který reprezentuje charakter a účastníky tehdejších bojů.

Osud mladého velitele Jasta 19 se naplnil 18. října 1918. Toho dne se pustili piloti Jasta 19 do křížku s britskými stíhači a jedna z vypálených kulek zasáhla Olivierovo stehno. Některé prameny uvádějí, že se jednalo o kulku vypálenou některým ze spolubojovníků, důkazy pro toto tvrzení ale chybí. Silně krvácející pilot ještě dokázal svůj letoun dotáhnout na letiště a přistát. Krátce poté ztratil vědomí a byl převezen do nemocnice v belgickém Arlonu. Rána se zanítila a jeho stav se dále zhoršoval. Velení letectva projednávalo udělení Pur le Mérite již po jeho dvacátém vítězství, ale úřední postupy většinou trvaly čtyři až pět týdnů. Nyní, tři týdny po dosažení hranice nutné pro udělení ceněného vyznamenání, ležel jeho budoucí příjemce v kritickém stavu v nemocnici. Zdroje se ohledně událostí na sklonku Olivierova života různí. Některé uvádějí, že se o udělení dozvěděl šest hodin před svým skonem, jiné zase, že se k němu již tato informace nedostala. „Modrý Max“ ale nemohl být udělen posmrtně, a tak musí oficiální zpráva uvádět chtě nechtě první variantu… V každém případě se stal Olivier nejmladším pilotem, kterému bylo toto vysoké vyznamenání uděleno.