Non-stop ofenzíva
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 84198
Na boxartu stavebnice Spitfire Mk.Vb early zachytil Piotr Forkasiewicz velitele 92. peruti RAF S/Ldr Jamese Rankina v jeho osobním stroji v souboji s německými protivníky v létě 1941 někde nad Francií. Bylo to období velkého počtu náletů RAF na okupované území západního pobřeží Evropy při akcích Circus, které dostalo název Non-Stop Offensive.
Po skončení bitvy o Británii se většina stíhacích jednotek Luftwaffe během zimy 1940 přesunula do Německa k odpočinku, doplnění pilotů a převzetí nových strojů. Řada letců předpokládala, že na jaře bude bitva pokračovat, a nakonec dojde k invazi v jižní Anglii. Plány Adolfa Hitlera, jak víme, ale zamířily jinam.
V zimě 1940 se velení RAF rozhodlo, že přenese své operace během roku 1941 nad francouzské území. Navrhlo několik způsobů nasazení. Nebyly to jen nálety na námořní cile (Roadstead), denní bombardovací mise proti konkrétním pozemním cílům (Ramrod) nebo riskantní útoky dvojic stíhacích letounů na víceméně náhodné cíle na kontinetu (Rhubarb).
Německé nálety během bitvy o Británii, jejichž cílem bylo vylákat do boje a zničit stíhací jednotky Hurricanů a Spitfirů, zapůsobily na velení RAF do té míry, že se rozhodlo tuto taktiku převzít a modifikovat. Namísto desítek až stovek bombardérů, které používali v létě a na podzim 1940 Němci, se však Britové rozhodli nasazovat pouze malé počty bombardérů, obvykle šest až dvanáct. Většinou se jednalo o Blenheimy, i když do boje byly nasazeny například i Stirlingy. Postupně se počet bombardérů zvýšil ve výjimečných případech až na 24 a velmi komplikovaný systém stíhacího doprovodu měl v několika letových hladinách až 350 Spitfirů a Hurricanů. Tyto akce, nazývané Circus, však pro Němce nepředstavovaly hrozbu kvůli malému počtu bombardérů a krátkému doletu britských strojů, v jejichž akčním rádiusu nebyl velký počet strategických vojenských nebo průmyslových cílů. Často je nedokázali odlišit od akcí Sweep nebo Rodeo, které byly čistě stíhací operací nad nepřátelským územím.
Do konce června 1941 provedla RAF asi 20 akcí Circus. Němci se díky svým novým radarovým stanicím rychle naučili rozpoznávat typy operací nepřítele a na některé z náletů vlastními stíhacími jednotkami vůbec nereagovali. Jejich nové Bf 109 F-1 a F-2 představovaly značnou výhodu oproti Hurricanům a Spitfirům Mk.II. Technickou převahu vyrovnal příchod Spitfirů Mk.V. Na podzim se však nad bojištěm objevily první Fw 190 A, které misky vah posunuly opět trochu ve prospěch německých letců. Ti byli obvykle nad britskými protivníky včas připraveni se sluncem v zádech nebo za mraky. Pečlivě si vybírali své cíle a disciplinovaně dodržovali taktiku udeř a uteč. Útok na bombardéry osobně zvažoval a nařizoval pouze velitel celé německé formace, což byl často osobně Kommodore JG 2 nebo JG 26. Po útoku na Sovětský svaz RAF značně zvýšila počet operací Circus, protože velení předpokládalo, že se těmito útoky podaří u kanálu vázat více německých stíhacích jednotek a ulehčí to situaci Sovětům. K tomu však nedošlo a německé stíhací jednotky, byť početně slabší, si udržely taktickou iniciativu a výrazně menší počet ztrát ve srovnání s RAF. Německá propaganda britský plán posměšně nazývala „Nonsense Offensive“ (nesmyslná ofenziva).
Od konce června 1941 do závěru roku ztratily JG 2, JG 26 a jeden operačně výcvikový útvar 101 pilotů a v boji přišly o 110 letounů, dalších 58 bylo zničeno nebo vážně poškozeno za jiných okolností. Stíhači si připsali na konto 838 strojů RAF, řadu dalších sestřelených letounů nárokovaly jednotky flaku. Jejich britští protivníci ohlásili 731 jistých vítězství, ale ztratili 1036 stíhacích letounů a 585 bylo těžce poškozeno. Nejvyšší britské velení mělo díky službě ULTRA přesný přehled o situaci, mimo jiné díky obsahu německých rádiových depeší, které popisovaly doplňování ztrát letecké techniky.
Poslední akcí tohoto typu v roce 1941 byl Circus č. 110, který 8. listopadu 1941směřoval do oblasti Lille. Díky připravenosti Němců a kombinací špatných povětrnostních podmínek a chybných rozhodnutí na straně RAF došlo ke ztrátě jedenácti Spitfirů a devíti pilotů, včetně jednoho velitele Wingu a tří velitelů perutí. Dalších šest Spitfirů bylo sestřeleno při doprovodu Hurricanů během mise Ramrod do oblasti St. Pol. Výsledek této operace byl pro RAF po předchozích ztrátách během akcí Circus natolik špatný, že velení dospělo k rozhodnutí přestat tyto mise provádět, s výjimkou zaměření na významné pozemní cíle.
Pro detailnější studium této problematiky doporučuji publikace Johna Foremana a knihy zaměřené na historii JG 2 a JG 26.