Markingy pro Gustav pt.2 1/72

Bf 109G-6/R6, WNr. 160303, Hptm. Friedrich Eberle, III./JG 1, Volkel, Nizozemí, listopad 1943 – leden 1944 

V tomto letounu byl dne 30. ledna 1944 sestřelen Hptm. Friedrich Eberle, který v té době velel III. Gruppe JG 1. Jeho přemožitelem se stal pilot Thunderboltu Lt. Robert Booth z 369th FS, 359th FG. Sám Booth byl sestřelen 8. června 1944 v kokpitu P-51B a padl do německého zajetí. Eberle byl jeho první obětí, celkové Boothovo skóre se zastavilo na čísle osm. Eberle sestřelení přežil, byť se zraněním, a v čele III. Gruppe zůstal do 27. dubna 1944. V červenci se ujal role velitele III./JG 4 a na tomto postu se na Nový rok 1945 zúčastnil operace Bodenplatte. Ta pro něj ale neskončila šťastně, protože byl postaven před válečný soud pro zbabělost. Nakonec byl zbaven obvinění a válku ukončil s 33 uznanými sestřely. Eberleho letoun byl původně označen dvojitým klínem, v souladu s praxí Luftwaffe však jako stroj velitele dostal číselné označení. Znak JG 1 byl pouze na levé straně přídě.

Bf 109G-6/R1, Lt. Max-Bruno Fischer, Stab II./JG 3, Evreux-Fauville, Francie, červen 1944

Jedná se o letoun, který byl původně ve výzbroji Geschwaderstab JG 3 „Udet“ a nese označení jednoho z wingmanů Kommodora. Bílý pruh na trupu je prvkem rychlé identifikace JG 3 v rámci stíhacích útvarů na západoevropském bojišti. Poté, co se na počátku června 1944 ujal vedení JG 3 Maj. Heinz Bär, vyměnil nový velitel letouny svého štábu za Fw 190A a původní výzbroj své štábní letky předal Stab II./JG 3, jíž velel Hptm. Gustav Frielinghaus (74 vítězství). V době zahájení invaze však velitel II./JG 3 nebyl schopen bojové činnosti a Gruppe při přesunu do Normandie vedl jeho pobočník Lt. Max-Bruno Fischer. Při přeletu na základnu Evreux byl Fischer kvůli špatným povětrnostním podmínkám jediným letcem II./JG 3, jenž na základnu dorazil. Hrozil mu za to polní soud, který pomohl zastavit Kommodore JG 2 Maj. Bühlingen. Již od prvního dně nasazení v Normandii prováděla II./JG 3 bitevní útoky proti invazním jednotkám. Fischer se později stal pobočníkem velitele III./JG 4 a dosáhl celkem tří vítězství.

Bf 109G-6, Lt. Anton Hafner, 10./JG 51, Tilsit-východ, SSSR, srpen 1944

V kabině tohoto letounu byl Hafner zachycen v létě 1944, když jeho jednotka působila i z letiště u města Tilsit (česky Tylže) ležícího ve Východním Prusku. Hafner dosáhl celkem 204 vítězství, všechny v řadách JG 51. S jednotkou prošel též boji v Tunisku, kde byl sestřelen a zraněn, ale drtivou většinu úspěchů dosáhl na východní frontě. Dne 23. srpna 1943 se stal držitelem Rytířského kříže a 11. dubna 1944 k němu získal Dubovou ratolest. Velitelem 8./JG 51 se stal v polovině května 1944, později byla jednotka přeznačena na 10./JG 51. V té době dokončila III./JG 51 přezbrojení z Fw 190A na stroje Bf 109G. Hafner dosáhl v čele své Staffel 68 vítězství. Osudným se mu stal souboj s poslední obětí dne 17. října 1944, kdy sestřelil Jak-9, ale poté zřejmě kvůli chybné technice pilotáže narazil do stromů východně u Schweizersfelde ve Východním Prusku a havárii nepřežil. Zobrazený letoun je jeden ze tří Hafnerových strojů, které jsou fotograficky doloženy z léta a podzimu 1944, ale jeho výrobní číslo není známo. Na bocích trupu je zřejmě přetřeno původní štábní označení.

Bf 109G-14, Hptm. Erich Hartmann, Stab I./JG 53, Veszprém, Maďarsko, únor 1945

Erich Hartmann, stíhač s nejvyšším počtem nárokovaných vítězství v historii, začal bojovou kariéru u 7. Staffel JG 52, do níž byl zařazen 10. října 1942. Jagdgeschwader 52 zůstal věrný až do konce 2. světové války, který jej zastihl ve funkci velitele její I. Gruppe. Počet jeho sestřelů se zastavil na čísle 352. Za své úspěchy byl 25. srpna 1944 vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí, meči a brilianty. Po válce byl Američany předán Sovětům a převezen do zajateckého tábora za Uralem, z něhož byl propuštěn až v roce 1955. Na krátkou dobu se v první polovině února 1945 ujal velení nad I./JG 53. Mladí letci od něj očekávali předání zkušeností a morální podporu, ale Hartmann si počínal velmi pasivně a provedl jen jeden bojový let, při němž nárokoval své 337. vítězství. Standardní kamufláž RLM 74, RLM 75 doplněnou o velké bílé skvrny na horních plochách. Na přídi měl černý, bíle lemovaný tulipán. Pod kabinou na levé straně přibylo srdce se jménem Hartmannovy ženy. Žlutý pruh okolo zádi trupu označoval stroje sloužící na východní frontě. Na levé spodní polovině křídla je velké, žluté V pro odlišení od rumunských strojů v této oblasti. Rumunsko v té době přešlo na stranu SSSR.

Bf 109G-6, WNr. 165267, Maj. Eino Luukkanen, 1/HleLv 34, Taipalsaari, Finsko, červenec 1944

Eino Altero Luukkanen se narodil v roce 1909 v Jaakkimě a leteckou službu zahájil v roce 1930. V lednu 1938 se stal pobočníkem velitele Lentorikmentti 1. Během zimní války velel 3/LLv 24 a na Fokkerech D.XXI dosáhl 2,5 vítězství. Od počátku Pokračovací války vedl 1/LLv 24 na Brewsterech a docílil s nimi 14,5 vítězství. Od března 1943 vedl v hodnosti majora LeLv 34 s Messerschmitty Bf 109G. Luukkanen byl 18. června 1944 vyznamenán Mannerheimovým křížem. Na letounu Bf 109G-6 (WNr. 165267) dosáhl Eino Luukkanen svého posledního, 56. potvrzeného vítězství. Jeho obětí se dne 5. srpna 1944 nad Narvi v Karélii stal sovětský Jak-7 během boje s formací šesti Il-2 a šesti Jaků-7 z 12. KIAP, KBF. Šlo o jediný sestřel dosažený na tomto stroji. Letoun byl do Finska dodán 23. června 1943. Původní německé WNr. je viditelné na směrovém kormidle. V té době také nesl křídelní gondoly s kanóny MG 151/20. Kresbu ptáka – orlího mláděte – dostal letoun až v pozdější době. Odepsán byl po havárii dne 25. srpna 1947.

Bf 109G-14, Oblt. Rolf Schlegel, 10./JG 4, Jüterbog-Damm, Německo, březen 1945

Rolf Schlegel se narodil 14. června 1922 v Sasku a po absolvování stíhacího výcviku byl zařazen k 11./JG 2. S touto jednotkou se zanedlouho přesunul na africké bojiště a před koncem roku 1942 byl zařazen k II./JG 53. Zde utrpěl zranění a po rekonvalescenci směřovaly jeho kroky k EKdo 16, zkušební jednotce určené k testování raketového Me 163. V létě 1944 již sloužil u JG 4, jmenovitě u její Sturmgruppe (II./JG 4), létající s těžce vyzbrojenými Fw 190A-8/R2. Později létal u III. Gruppe JG 4 na strojích Bf 109. Před koncem války byl převelen k III./EJG 2, létající s proudovými Me 262 a jeho další jednotkou měla být JG 7. Celkem dosáhl devíti vítězství. Stroj v typické kamufláži pozdních Bf 109G-14 vyrobených v Lipsku v továrně Erla má původní označení stroje přestříkané čerstvou barvou RLM 74 a na přídi nese emblém strojů JG 4. Široké pruhy okolo zádě letounu byly prvkem rychlé identifikace JG 4 v rámci jednotek bojujících v západní Evropě.

Bf 109G-14, WNr. 465437, Hptm. Franz Dörr, III./JG 5, Gossen, Norsko, květen 1945

Franz Dörr se narodil v roce 1913 v Mannheimu a v letech 1939 a 1940 sloužil jako průzkumný letec během polského a západního tažení. Dörr dosáhl prvního sestřelu jako příslušník 1.(Erg.)/JG 3, jeho obětí se 29. září 1941 stal Wellington. K datu 1. ledna 1942 byla Dörrova jednotka přeznačena na 7./JG5 a v září 1943 se stal jejím velitelem. Na počátku srpna 1944 se ujal velení III. Gruppe JG 5 a zůstal v jejím čele až do konce války. Na severní frontě postupně získal 121 vítězství (uvádí se i 127) při 437 bojových letech. Jeho skóre je také zaznamenáno na směrovce osobního letounu. Dne 19. srpna 1944 se stal držitelem Rytířského kříže. Letoun byl vyroben v továrně Erla a nesl charakteristické znaky tamní výroby – odlišné výstřelné kanály na motorovém krytu a malou bouli na pravé straně motorového krytu. Výrobní číslo není prokázáno, ale kamufláž nese znaky série 465xxx. Stroje této řady jsou doloženy v květnu 1945 v Gossenu. Malý kruh na zádi letounu identifikoval letouny sloužící u III. Gruppe.

Bf 109G-14/U4, WNr. 512382, Lt. Horst Schlick, 4. /JG 77, Schönwalde, Německo, listopad 1944

 Horst Schlick se narodil v roce 1921 v Bartensteinu ve Východním Prusku. Od roku 1939 sloužil u I.(J)/LG 2, která byla v lednu 1942 v Mariupolu přeznačena na I./JG 77. Schlick byl zkušeným veteránem, který dosáhl dvou sestřelů na východní frontě a dalších minimálně třiceti ve Středomoří a na západní frontě. Většinu času sloužil jako příslušník její 1. Staffel. Změna přišla v září roku 1944, kdy převzal velení 4. Staffel, u níž dosáhl posledních tří vítězství. Na jaře 1945, byl převelen nejprve k výcvikové III./EJG 2, poté k JG 7, vybavené proudovými Me 262. Zde již žádného dalšího úspěchu nedosáhl. Během války se zúčastnil 480 bojových letů, při nichž dosáhl 33 sestřelů. Barevné schéma zobrazuje Schlickův stroj z produkce firmy WNF krátce poté, co dosáhl 31. sestřelu. Je možné, že tento stroj měl motorový kryt používaný u strojů z produkce firmy Erla v Lipsku. Emblém na zadní části trupu byl novým označením strojů 4. Staffel, na přídi byl znak Jagdgeschwader 77.

Bf 109G-14, WNr. 464380, Maggiore Mario Bellagambi, 5ª Squadriglia, 2° Gruppo Caccia, ANR, Osoppo, Itálie, březen 1945

Po vyhlášení Italské sociální republiky 18. září 1943 bylo tomuto loutkovému státu na území Itálie, obsazenému německou brannou mocí a vedenému Benitem Mussolinim, Německem povoleno vytvořit armádu o síle čtyř divizí. Její letecká složka, nesoucí název Aeronautica Nazionale Repubblicana, se skládala ze dvou stíhacích skupin (Gruppo Caccia), torpédové skupiny (Gruppo Aerosiluranti Buscaglia) a několika transportních letek. Obě stíhací skupiny létaly v roce 1945 s Messerschmitty Bf 109G-6/G-10/G-14. Velitelem 5a squadriglie, nesoucí název Diavoli Rossi, byl v té době Maggiore Mario Bellagambi, stíhací eso se čtrnácti sestřely. Ten byl v roce 1949 opět přijat do řad italského letectva, kde před odchodem do výslužby dosáhl hodnosti Generale di brigata aerea a zemřel ve Florencii 25. července 2001. Bellagambiho stodevítka byla kamuflována barvami RLM 74/75/76, boky trupu byly pravděpodobně ztmaveny italskou barvou Verde Oliva Scuro 2. Stejnou barvou byla nastříkána i skvrna pod emblémem 5. squadriglie, červeným čertem. Směrové kormidlo, dodané jedním ze subdodavatelů, neslo kamufláž barvami RLM 81 a RLM 82. Žluté lemování trupového označení strojů ANR na trupu bylo oproti znakům na jiných strojích buď otočené, nebo mělo žluté trojúhelníčky okolo celé vlajky.

Bf 109G-14, WNr. 782205, por. Antal Szebeni, 101/5. Vadászszázad MKHL, Börgönd, Maďarsko, říjen 1944

Tento letoun byl vyroben v září 1944 v závodu Messerschmitt Regensburg a obdržela jej maďarská stíhací skupina 101/II. Od konce roku 1944 se jednotka zapojila do bojů proti sovětskému letectvu a ojediněle se dostávala i do boje s Američany. Stroj W0+58 převzal por. Szebeni, který do konce války dosáhl celkem tří vítězství. V závěrečných měsících války tato jednotka dostala i stroje Bf 109G-10 a G-10/U4. S jedním z těchto strojů Szebeni havaroval při přistání 25. března 1945 ve Szombathely. Letoun „černá 4“ se převrátil na záda a byl zničen, poručík Szebeni však vyvázl bez zranění. Štěstí měl i 14. dubna 1945 při souboji severovýchodně od Vídně. Sovětský stíhač zasáhl jeho Bf 109G-10/U4 „černá 14“ a stroj začal hořet. Szebeni se nacházel nízko nad terénem a nemohl seskočit na padáku, proto před nouzovým přistáním vystřílel zásobníky svých zbraní, při tom však nechtěně zasáhl Jak-9, který ho předlétl. Szebeni nouzově přistál u Grafenwörthu a bez zranění se vrátil k jednotce.