HARD LUCK

„Anglický“ příběh osádky Lorena C. Van Steenise nezačal v Thorpe Abbotts, ale v Bury St. Edmunds u 94. bombardovací skupiny, kam na začátku podzimu 1943 dorazila, a ještě před zahájením bojových misí prodělala několik letů v rámci výcvikového programu skupiny. Letci Van Steenisovy osádky byli připraveni zahájit svou bojovou túru se svou jednotkou, hrdě nesoucí na svých letounech písmeno „A“ ve čtverci, když k jednotce dorazil požadavek velení, aby nabídla některé ze svých osádek k převelení do Thorpe Abbots, protože 100. bombardovací skupina byla hluboce pod stav. Byla téměř polovina října a Stovka od začátku měsíce ztratila 20 osádek. Van Steenisovi muži byli naloženi na náklaďák a převezeni do Thorpe Abbotts.

T/Sgt. Earl V. Benham na ten den vzpomínal: „Přivítal nás nějaký důstojník od Stovky a my jsme vstoupili do operační kanceláře. Dělali jsme si legrácky z toho, že jsme sem dorazili v říjnu třináctého. Považovali jsme to za šťastné znamení osudu. Ten důstojník nám na to řekl: ‘Hoši, jste teď u nás vedeni jako osádka číslo 13 a vám přidělený letoun má číslo 413. A taky tohle je část 13. combat wingu...‘ Když jsme opouštěli místnost, zavolal ještě jakoby mimochodem... ‚jo – a to vaše letadlo se jmenuje Hard Luck!‘.“

Snad kolem žádné B-17F ve 100. bombardovací skupině se netočí tolik legend a bájí, jako kolem tohoto letounu. Vybízelo k tomu právě několikrát opakující se číslo 13, které vždy v letectví hrálo určitou roli. Některé z těch třináctek byly skutečné, některé přibásněné. Že však šlo o výjimečný letoun, je nesporné. Tato B-17F měla koncové dvojčíslí s/n „13”, dorazila do Anglie 19. srpna 1943, legenda říká, že v pátek 13. Do Anglie s ním měla přiletět osádka č. 13 Lt. Dona Mitchella. Ani to pravda není. Mitchellova osádka s tímto letounem ovšem letěla na svou první misi a pak ještě několik. Stojánkou Hard Lucku měla být ta s číslem 13, na které skutečně nějakou dobu parkoval. Vystřídal však i jiné stojánky, například č. 29. A 100. bombardovací skupina skutečně byla součástí 13. combat wingu.

Zdá se, že první misí tohoto letounu byl nálet na továrny v Paříži 3. 9. 1943. V tu dobu letoun své jméno zajisté ještě nenesl. Přišlo to až o několik dnů později. Bombometčík osádky Lt. Mitchella, Earl G. Hafen, rád prozpěvoval populární „Ódu pro bombometčíky“. K jejímu konci přidával své „… and when they mention bombardiers, They always add Hard Luck!“ (… a když se zmíní o bombometčících, ti vždy dodají Hard Luck!). Význam jména znamená velká smůla, pech, přeneseně ale také těžce zasloužené štěstí. První smůla přišla během jedné z prvních misí osádky  s letounem 413. Avšak kdo ví, zda ve skutečnosti nebyla zdviženým palcem osudu... Osádka se musela z mise předčasně vrátit na základnu pro poruchu a kdosi prohlásil: „To je pech!“ (Hard Luck!). Ve spojení s písní bombometčíka a „13“, posledním dvojčíslím sériového čísla, přišel nápad rychle a nápis se brzy objevil na levé straně přídě, kam přibývaly i pumy odlétaných misí a později také svastiky značící osádkami tohoto letounu zničené nepřátelské stíhače. Mitchellova osádka brzy dostala jednu z prvních B-17G, které byly jednotce přiděleny, a Hard Luck tedy opustila. Svou novou B-17G s/n 42-31074 pojmenovala Cahepit a odlétala s ní pak většinu svých misí.

Hard Luck tak zdědila na začátku zmíněná Van Steenisova osádka a ta je tou hlavní, která je s Hard Luckem spojována. Do 25. února 1944 odlétali Van Steenisovi muži 18 misí, většinu z nich společně s Hard Luckem, který se s nimi, i přes všemožné peripetie, vždy bezpečně vrátil na základnu. Se svým letounem, kterému přibývala uctivá řada namalovaných pum, značících odlétané mise, se Van Steenisova osádka rozloučila v březnu 1944, kdy povýšili na vedoucí osádku. Tehdy jim byla přidělena nová B-17G s/n 42-31903 s označením LN-T, pojmenovali ji Hard Luck II. Toto jméno se však nikdy neobjevilo na nose letounu, a tak se mohlo stát, že se u 350. perutě vyskytly dva „Hard Luck II“. Jeden si tak trochu jen pro sebe pojmenovala Van Steenisova osádka, ten druhý pak pozemní osádka původního Hard Lucku poté, co byla jejich omšelá, ale stále skvělá, B-17F ztracena. Posledním operačním letem Van Steenisovy osádky, 7. května 1944, byl Berlín. Většina z osádky měla v ten den dokončit svůj turnus bojových letů. V tu dobu byla již kvóta zvýšena na 30 misí. Pro ty, kteří v okamžik zvýšení měli už část své původní túry splněnou, bylo číslo navýšeno o poměrnou hodnotu. Pro tuto osádku vycházelo na 28. Nad Berlínem se formace dostala do hradby flaku a jeden z nábojů vybuchl blízko motoru č. 3. Jeho střepiny motor vážně poškodily a B-17G začala ztrácet výšku. Při kontrole osádky interkomem se nehlásili bombometčík a navigátor. Bombometčík, Lt. Lester D. Torbett, byl nalezen silně krvácejí v prostoru radiooperátora. Navigátora, Lt. Harolda C. Beckera, nalezli v nose letounu mrtvého. Hard Luck II „903“ byl opraven a později ztracen 29. července 1944.

Vraťme se však k původnímu Hard Lucku. Na přelomu let 1943 a 1944 se šťastnou 413 příležitostně létaly i jiné osádky – George H. Gough, či Randall T. Chadwick, na začátku jara 1944 pak John M. Shelly (3 mise) a především John S. Giles (8 misí).

Letoun měl v tomto období několikrát namále, když nad Berlínem 6. března 1944 flak zle potrhal pravou polovinu křídla a levý stabilizátor výškovky. Osádce Lt. Chadwicka se podařilo vrátit. Několik misí poté, 13. dubna 1944, dovedl Lt. John M. Shelly letoun domů od Augsburgu s vážným poškozením levé poloviny křídla a palivové nádrže. O dva dny později však Hard Luck letěl na další misi, tentokrát poprvé s osádkou Johna S. Gilese. Hard Luck byl v období mezi 19. dubnem a 8. květnem přidělen této osádce k bojovým letům vícekrát, než činil výsledný kredit. Dvakrát byl před startem Hard Luck zastoupen náhradním strojem a 1. května 1944 byl určen jako „flying spare“, letoun který odstartoval spolu s formací a bylo-li třeba, nahradil mezeru po jiném letounu, který by se průběhu sestavování formace musel vrátit pro nějakou poruchu. V ten den Hard Luck potřeba nebyl, a tak se s ním John S. Giles vrátil na základnu i s pumovým nákladem.  Nedlouho na to, pro nepřízeň počasí, se otočil zpět i zbytek skupiny. Mise byla odvolána. Poslední misi s Hard Luckem absolvovala Gilesova osádka 8. května 1944. Poté letoun čekala dlouhá přestávka, během které prošel výraznou renovací. Z jiných letounů sloužících jako „hangar queen“ – stroje na náhradní díly, dostal Hard Luck novou prosklenou příď, uzavření bočních oken a hřbetní věž nového typu, jaké byly používány u pozdějších výrobních bloků B-17G. Především však měla proběhnout generálka, popřípadě výměna všech čtyř motorů.

Hard Luck se totiž stal rekordmanem 8. letecké armády poté, co při 50 misích (různé záznamy pro toto období mluví o 46–50 bojových letech) odlétal celkem 630 hodin s původními motory a turbokompresory, se kterými byl v létě 1943 přelétnut přes oceán. Jeden z jeho Studebakrem vyrobených čtyř Wright R-1820 Cyclone byl v natolik dobrém stavu, že jej technici namontovali zpátky. Tyto úpravy vyřadily letoun na několik týdnů ze služby. Jednotka už navíc disponovala množstvím modernějších B-17G a stařičká „F“ byla na mise posílána mnohem méně.

Vynikající stav motorů byl zásluhou pozemní osádky vedené čtyřiadvacetiletým M/Sgt. Glennem M. „Zipem“ Myersem, o kterém se mimo jiné povídalo, že byl na své letouny, a zejména na Hard Luck, velmi úzkostlivý. S nelibostí nesl – a snažil se tomu zabránit – měl-li být Hard Luck přidělován nezkušeným pilotům. O svém Hard Lucku prohlásil: „Je stará, záplatovaná, vypadá ošuntěle, shrbeně, hladově... bez přední věže, se starou, úzkou zádí s plátnem okolo těch jejích půlpalcových žihadel, co se používalo před rokem, … ale i tak je pořád rychlejší než ty její stříbrné blyštící se sestry...“

Začátek července 1944 znamenal pro Hard Luck návrat do bojové služby. Omlazený letoun si ještě před tím jednou odskočil nad Berlín, to bylo 22. června s osádkou Marquarda J. Andersona a vrátil se odsud s rozsáhlým poškozením. Následovaly další opravy.

Další bojový let tedy přišel až 8. července 1944, kdy vezl mladou osádku Lt. Alberta E. Trommera, která byla na své třetí bojové misi. Trommerova parta se stala hlavní osádkou Hard Lucku po zbytek jeho existence. Společně odlétali 8 bojových misí. Kromě Alberta Trommera za jeho řízení během července a srpna 1944 třikrát usedl také Lt. Lawrence W. Riegel. Jak Riegel a Trommer a jejich osádky, tak i Gilesova osádka a s ní Shelly (kteří s Hard Luckem létali dříve), byli později sestřeleni 11. září 1944 v letecké bitvě nad Krušnohořím (mise na Ruhland).

Spodní střelec Trommerovy osádky S/Sgt. John C. Kluttz ze spodní věže Hard Lucku zasáhl během mise na Merseburg dne 29. 7. 1944 útočící Fw 190. Byl mu uznán jako poškozený.

V polovině léta 1944 byl tento letoun jednou ze dvou posledních B-17F sloužících u 100. bombardovací skupiny (tou druhou byl slavný Royal Flush) a jeho omšelý kabát se vyjímal uprostřed formace převážně zářivě se lesknoucích B-17G.

Dne 14. srpna 1944 vzlétl Hard Luck na svou 62. misi. Za řízením seděl Lt. Donald E. Cielewich. Poblíž Ludwigshafenu letoun smrtelně zasáhl flak. Osádka odhodila pumy a v široké zatáčce opustila pozici v horní squadroně skupinové formace. I tehdy byl Hard Luck ke své osádce přívětivý. Všech devět mužů dokázalo skomírající stroj opustit na padácích. Bezvládná B-17F v neustálém klesání opsala několik kruhů v blízkosti vesnice Beerfelden u Erbachu a dopadla na farmu Jakoba Seipa a Adama Schmidta. Jedna budova byla zcela zničena, další vážně poškozena. V troskách domů zahynulo 10 osob. Původní německé šetření předpokládalo, že někteří z mrtvých jsou členy osádky bombardéru. Všichni však byli obyvateli domů nebo zemědělskými pracovníky.

Podle oficiálních údajů bylo z Hard Lucku během jeho činnosti na cíle odhozeno 113 tun pum a jeho střelci nárokovali 4 stíhače Luftwaffe. Veterán se 62 misemi odlétanými za 798 hodin sloužil na evropském válčišti téměř jeden celý rok...

Poté, co byl o pouhé tři dny dříve ztracen Royal Flush, se bájemi opředený Hard Luck stal poslední B-17F, která u Krvavé Stovky bojově létala.