ROSIE’S RIVETERS
Skutečné velké legendy se nerodí z náhody. K jejich vzniku jsou zapotřebí výjimečné a silné osobnosti. Jednou takovou byl Robert Rosenthal. Když jeho mladá osádka přišla na konci září 1943 do Thorpe Abbots, měla 100. bombardovací skupina za sebou 30 misí a první „šťastní bastardi“ z původní sestavy jednotky právě dokončovali svůj operační turnus 25 misí.
Robert Rosenthal, přezdívaný Rosie, byl již jako šestadvacetiletý důstojník už na začátku bojové kariéry pro svou osádku skutečným velitelem, za kterým jeho muži šli pro jeho pevnou i přátelskou a laskavou povahu. Jeho cesta k bojové jednotce nebyla příliš přímá, od začátku však nesla známky velkého odhodlání a pocitu pro spravedlnost a zodpovědnost. Po vystudování práv na brooklynské Law School pracoval v právnické kanceláři na Manhattanu. 8. prosince 1941, den po napadení Spojených Států Japonskem, se dobrovolně přihlásil k armádnímu letectvu. Po absolvování základního výcviku působil několik měsíců jako střelecký instruktor. Chtěl však bojovat. Především proti nacismu. Proto 1. února 1943 odešel k dalšímu výcviku jako pilot bombardéru B-17. Poté, co byla sestavena jeho osádka, dokončil v polovině srpna 1943 výcvik a přesunul se do Evropy.
B-17F s/n 42-30758 od 418. perutě byla poměrně moderním letounem ze 120. výrobního bloku od Boeingu. Do Anglie dorazila v poslední srpnový den roku 1943 a krátce na to byla přelétnuta na základnu v Thorpe Abbotts. A zde byla neobvykle přidělena k nově příchozí osádce. Ta ji podle svého velitele pojmenovala Rosie’s Riveters. V názvu je kromě velitelova jména skryta také slovní hříčka a pocta americkým ženám, které odcházely do leteckých, loďařských a zbrojních továren, aby se zapojily do válečného úsilí a kterým se přezdívalo „Rosie the Riveter“.
Mise 8. října 1943 mohla být jak pro B-17F Rosie’s Riveters, tak i Rosenthalovu osádku první i poslední. Výraz křest ohněm zde dostál skutečného významu. Při náletu na Brémy jednotka ztratila 7 osádek, včetně velitele 350. perutě, Maj. Gale W. „Bucky“ Clevena. Robert Rosenthal dokázal ze své první mise dovést vážně poškozený letoun s mnoha zásahy od flaku i stíhačů zpět. A mělo být hůře.
Nováčci neměli příležitost oklepat se z šoku své první mise. Zatímco byla Rosie’s Riveters v opravě, osádka hned následující i další den pokračovala v bojových letech. Náhradou za jejich vlastní letoun se jim stala B-17F, pojmenovaná Royal Flush. Cílem pro třetí misi ve třech dnech byl 10. října 1943 Münster. Pokud ne již o dva dny dříve, tak v tento den se zrodila legenda Roberta Rosenthala. 100. bombardovací skupina letěla jako jedna z bojových squadron 13. combat wingu. Ze třinácti letounů Stovky se v ten den vrátil jediný. Royal Flush. Jen se dvěma funkčními motory, nespočetným množstvím průstřelů, vyřazeným interkomem, kyslíkem, raněnými na palubě a velkou dírou od rakety Wfr.Gr.21 v pravé polovině křídla. Jednotka ztratila dvanáct osádek, včetně velitele Rosenthalovy perutě, Maj. Johna C. „Bucky“ Egana.
S Rosie’s Riveters odlétala osádka do konce roku 1943 velké množství svých operačních letů. Během tohoto období se stala také vedoucí osádkou, přičemž kromě vedení squadrony také pětkrát vedla formaci 13. combat wingu. Funkce vedoucí osádky vyžadovala novější letoun. V průběhu ledna 1944 tedy dostali novou, modernější B-17G, kterou rovněž pojmenovali Rosie’s Riveters. Tu původní Rosie’s Riveters, tedy B-17F, převzala nová osádka Lt. Rosse E. McPhee, která letoun po několika misích přejmenovala na Satcha Lass. Původní Rosenthalova B-17F se stala „vlastním“ letounem McPheeovy osádky. Byli na ni pyšní a společně byli 4. února 1944 při náletu na Frankfurt sestřeleni. Letoun, který při svém prvním bojovém letu o několik měsíců dříve zachránil nováčkovskou osádku Roberta Rosenthala, nezklamal ani tentokrát. Bývalá Rosie’s Riveters skončila na břiše v oranici pole uprostřed Německa a její přeživší osádka padla do zajetí.
Za zmínku jistě stojí skutečnost, že druhá Rosie‘s Riveters, ona B-17G, se kterou Rosenthalova osádka dokončila operační turnus, byla sestřelena 12. května 1944 při náletu na Most (Brüx) v Československu. Letoun po zásahu stíhači explodoval ve vzduchu u St. Goarshausen v Německu. Celá osádka Lt. Alexandera Kindera se zachránila na padácích.
V tu dobu však Robert Rosenthal už u 418. perutě nelétal. Stal se asistentem operačního důstojníka 100. bombardovací skupiny (Assistant Group Operations Officer) a později velitelem 350. perutě, nyní již v hodnosti majora zahájil svůj dobrovolný druhý operační turnus. Dále příležitostně létal, především jako velící důstojník (Commanding Pilot), v čele své perutě, skupiny či 13. combat wingu. Tak tomu bylo i 10. září 1944, kdy vedl proud bombardérů na Norimberk. Kvůli těžkému zásahu flakem nad cílem byl Rosie nucen odpojit se od formace a na vlastní pěst se pokusit s vážně poškozeným letounem o návrat. Nouzové přistání za frontovými liniemi ve Francii znamenalo nejenom záchranu osádky, ale pro Roberta Rosenthala také zlomenou ruku, poranění v obličeji a vnitřní zranění, se kterými skončil ve vojenské nemocnici. Minul tak misi následující den, kdy při náletu na Ruhland ztratila 100. bombardovací skupina v bojích nad česko-německým Krušnohořím 13 svých letounů. Z Rosenthalovy 350. perutě se nevrátil ani jediný. Když se hrůznou zprávu v nemocnici dozvěděl, připomněla mu mimo jiné 10. říjen 1943, kdy, až na jeho osádku, byli také všichni ostatní z jeho jednotky sestřeleni…
Po návratu z nemocnice se Rosie krátce věnoval výcvikovému programu 13. combat wingu a poté, 1. prosince 1944, převzal velení své původní 418. perutě. Vzhledem k náročným velitelským úkolům pokračoval v bojových letech s menší intenzitou. I tak dokončil druhou operační túru a započal třetí. Byl na své 52. bojové misi, když 3. března 1945 vedl 3. bombardovací divizi na Berlín. Nad cílem byl jejich letoun vážně poškozen flakem, který zabil bombometčíka a navigátora. Na palubě navíc vypukl požár. Robert Rosenthal věděl, že se nad vlastní území vrátit nedokáže, a tak pokračoval na východ ve snaze překročit bojové linie zde. Když už byly podmínky takové, že hrozily bezprostřední havárií či explozí, dal osádce příkaz vyskočit. Poté letoun opustil i on. Při tvrdém přistání v oraništi na území nikoho si poranil nohy. Ležícího na zádech ho objevili vojáci Rudé armády. S pomocí Rusů se mu podařilo na konci března 1945 vrátit do Anglie, kde se až do konce května staral o výcvik nových osádek. 7. června 1945 se vrátil do USA.
Zde měl být zařazen do výcviku na B-29, ovšem 30. listopadu byl s poctami z armádního letectva vyřazen. Přímý kontakt s hrůzami 2. světové války však pro Roberta Rosenthala skončit neměl. Jeho válečná zkušenost, vysoká inteligence, právnické vzdělání a předpokládejme, že i židovský původ, z něj učinily adepta na další neobvyklou službu své vlasti a civilizace, v níž Rosie věřil. V roce 1946 se vrátil do Evropy jako člen týmu amerických žalobců v norimberských procesech s nacistickými válečnými zločinci. Během cesty se na zaoceánské lodi poznal s kolegyní, právničkou Phillis Heller, se kterou se v Norimberku oženil. Strávili spolu celý zbytek života a vychovali tři děti.
Když se řadu let po válce ustanovila veteránská organizace 100. bombardovací skupiny, stal se Rosie jedním z jejích nejaktivnějších členů a na několik let také jejím prezidentem. Aktivní zůstal až do své smrti v roce 2007. Dva roky před tím přijel do České republiky, aby v Muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím v Kovářské vzdal hold mužům své jednotky, kteří zde byli sestřeleni v největší letecké bitvě nad Československem 11. 9. 1944.
Po Rosieho odchodu převzal otcovu štafetu ve 100th Bomb Group Foundation jeho syn Dan Rosenthal, který byl rovněž po mnoho let prezidentem nadace a dnes působí jako její Vice President of Philanthropy a člen Board of Directors.
Ve filmové serii Masters of the Air ztvárňuje Roberta Rosenthala herec Nate Mann jako jednu z hlavních postav příběhu. Méně známou skutečností pak je, že do role jednoho z členů osádky Roberta Rosenthala, při jeho poslední misi na Berlín, byl obsazen Rosieho vnuk Sam.