MISMALOVIN’

Velké plány a operace amerického letectva v Evropě, do kterých byly zapojeny těžké bombardéry, obvykle znamenaly pro spojenecké letectvo, kromě dosažených úspěchů, také velké ztráty. Operace Argument, častěji označována jako Big Week, v období 20. – 25. února 1944 měla být prvním důležitým stupněm ve snaze o definitivní získání vzdušné nadvlády nad Evropou. Údery spojeneckého letectva, jak USAAF, tak i RAF, byly tedy zaměřeny především na letecký průmysl a s ním spojenou infrastrukturu – dopravní cíle, letiště a mnoho drobnějších příležitostných cílů.

Spojenci během šesti dnů „Velkého týdne“ ztratili 357 bombardérů. Jedním z nich, v poslední den operace, byla i B-17F 42-30788 nazvaná Mismalovin’ od 350. perutě, 100. bombardovací skupiny. Ztráty Stovky během těchto šesti dnů, při útocích na Posen, Stettin, Brunswick, Alhorn, Vorden, Rostock a Regensburg, činily neobvykle „pouhé“ 4 letouny.

Mismalovin’ byla ke 100. bombardovací skupině zařazena na začátku září 1943. Svůj osud s ní spojila osádka Lt. Stewarta A. McClaina, která do Thorpe Abbotts dorazila o měsíc později. Většinu ze svých misí, z nichž první absolvovali 1. listopadu 1943, odlétali ve „své“ B-17F, která nesla na 100. bombardovací skupinu noseart neobvykle na obou stranách přídě. Zatímco pravou stranu zdobila spoře oděná, pardon… zcela neoděná, slečna (což bylo u 100th BG také neobvyklé) a jméno letounu, vlevo, před okny pilota, trůnil velký gremlin, letecký skřítek, ze znaku 350. perutě, šplhající po letounu a vypouštějící z nočníku pumy. Jejich počet se měnil. Původně mohlo jít o neobvyklý záznam počtu odlétaných misí, o čemž by svědčila skutečnost, že nad jednou z nich bylo napsané malé číslo 13. Později se však staly spíše výraznou kresbou přes celou výšku přídě, součástí noseartu a další už nebyly doplňovány.

V neděli 5. listopadu byla Mismalovin’ nad Gelsenkirchenem vážně poškozena flakem, motor číslo 4 měl proraženu olejovou nádrž,

Pilot, Lt. McClain později vzpomínal: „Letěli jsme trochu vzadu, pořád ale ve formaci. Další výbuch flaku nám ale vzal také motor číslo 2. Jen se dvěma motory, které nám zbývaly na cestu domů, jsme opustili formaci.“

Na osamocenou Mismalovin’ se zaměřila skupinka Messesschmittů. Přišly „nevhod“ zezadu právě ve chvíli, kdy zadní střelec Sgt. Bennett zápolil se zamrzlými skly své střelecké věže. Hřbetní střelec Sgt. Walters však odpovědět dokázal. Jednoho z útočníků se mu podařilo sestřelit, ostatní se stáhli z dosahu.  Piloti zápolili s řízením, z proděravěných palivových nádrží neustále unikalo palivo.  

Copilot, Lt. McBride dodal: „Při návratu jsme ztráceli výšku po celou dobu. Když jsme dorazili nad Anglii, byli jsme už jen asi 6 000 stop vysoko“.

Nakonec dosedli na dráhu vlastní základny v Thorpe Abbotts. Armádní PR zpráva k tomu dodala:

„Pevnost přistála s menším množstvím benzinu, než si koupíte na A card  (pozn. autora: ve čtyřicátých letech to byla v USA speciální karta, která umožňovala majiteli vozu koupit si každý týden asi 4 galony benzinu), a tak plná děr po flaku, že vypadala jako cedník.“

Různými poškozeními prošla Mismalovin’ i v následujících měsících. Konto odlétaných misí i přes to stoupalo jí i McClainově osádce. 

Byla města, jejichž jména vyslovená při briefingu u 100. bombardovací skupiny vyvolávala přinejmenším mrazení. Berlín, Schweinfurt, Brémy, Münster, Merseburg, Ruhland… a také Regensburg. Od pověstné mise 17. srpna 1943 nad tímto cílem Stovka nebyla. Návrat měl přijít na konci Velkého týdne, 25. února 1944. McClainova osádka odstartovala opět v Mismalovin’, byla to jejich 22. mise. Už se téměř viděli na cestě domů…

Flak nad cílem vyřadil krátce po 14. hodině motor číslo 2 na levé straně. Okamžitě klesl tlak oleje a celý letoun se zuřivě roztřásl. Než se pilotům podařilo motor odstavit a dát vrtuli do praporu, zdálo se, že se motor utrhne. Lt. Delbert S. Pearson, pilot poblíž letící B-17, událost pozoroval: „Letoun 788 byl zasažen flakem nad cílem, těsně po odhozu pum. Z křídla začal okamžitě vytékat proud paliva a letoun začal zaostávat…“

S vyřazeným motorem začala B-17 rychle ztrácet výšku. Osádka musela opustit formaci. Čekal jí přes 800 kilometrů osamocený návrat domů. Většina z něj přes Německo a území obsazeného kontinentu. Netrvalo dlouho a na osamělou a poškozenou Mismalovin’ se vrhli němečtí stíhači.

Začal hon, který skončil až nad vrcholky střech a stromů, ve výšce 200 – 300 stop. Skoro se zdálo, že by se mohla opakovat situace z 5. listopadu předchozího roku. Avšak nebylo tomu tak… Letoun se v nízké výšce stal snadným cílem i pro lehký flak, a navíc neustávaly ani útoky stíhačů. Jejich střely uštědřovaly B-17 další poškození a postupně zabily navigátora, radiooperátora, copilota, vážně raněni byli hřbetní střelec, zadní střelec, bombometčík, pilot…. Přesto se letoun pomalu vlekl přes Německo, Belgii, Francii, přičemž byl nadále napadán stíhači. Jako zázrakem se prostřílená B-17 držela ve vzduchu. Zadní střelec, Sgt. William T. Cook, na tuto chvíli vzpomínal: „Navzdory tomu, že jsme dostávali pořádně zabrat, se nám stále dařilo skládat docela dobré účty. Palubní mechanik sestřelil dvě stíhačky, bombometčík měl jednu pravděpodobnou a já jsem sestřelil dvě, kterými si jsem jistý.“

V oblasti francouzského Calais se letoun dostal nad Lamanšský průliv. V jednu chvíli bylo možno zahlédnout okraje Anglie. Zároveň se však zintenzivnily útoky německých stíhačů a přišly další zásahy. Sgt. Cook si v tu chvíli povšiml, že namísto k Anglii stáčí letoun doleva a pomalu ztrácí výšku. Pokusil se zavolat pilota interkomem, nepřišla však žádná odpověď. Odhadl, že byl pilot posledními zásahy zraněn nebo zabit. Protože měl s řízením B-17 částečné zkušenosti, rozhodl se, že půjde do kokpitu a popřípadě se pokusí do Anglie doletět sám. Když vylezl ze své zadní věže do trupu, právě viděl jednoho z letců vyskočit na padáku. Byli však už jen asi 50 - 100 stop od hladiny a náhradník v osádce, boční střelec Sgt. Knudsen, po pádu do vody zahynul.  

 Sgt. Cook ve vzpomínkách pokračuje: „Náš spodní střelec, S/Sgt Lawrence Bennett, stál také ve dveřích připraven k seskoku. Natáhl jsem se k němu, vtáhl ho zpátky do letadla a řekl mu, aby si sundal padák, protože se blížíme k havárii. Měl potíže s odepnutím padáku, tak jsem mu pomáhal, když v tom letadlo narazilo na hladinu. Při havárii jsem upadl do bezvědomí a vzpamatoval jsem se na hladině Lamanšského průlivu. Když jsem nabyl vědomí, viděl jsem ještě jednoho člověka, náhradního střelce, který s námi ten den letěl, a který přežil. Vyzvedli nás nějací němečtí námořníci a odvezli nás do nemocnice v Calais ve Francii, kde jsme zůstali asi tři nebo čtyři dny. Pak mě převezli do výslechového střediska ve Frankfurtu. Tam jsem strávil asi 20 dní (na samotce) a pak jsem byl poslán do zajateckého tábora“.

Oním střelcem, jehož jméno si Sgt. Cook nepamatoval, byl Sgt. Clade Zukowski. Pouze on a Cook přežili. Ostatní členové osádky Lt. McClaina zemřeli buď na následky zásahů německých stíhačů, nebo nárazem na hladinu. Letoun dopadl asi 2 míle od pobřeží poblíž Calais. Kromě dvou přeživších němečtí námořníci vylovili také těla některých členů osádky.

Německá oficiální komunikace k tomu uvádí: „Letadlo se zřítilo do vody u Sangatte kolem 17:01 hod. při zpátečním letu do Anglie. Mrtvý muž (Lt. McClain, pozn. autora) byl nalezen a pohřben na hřbitově v Marquise dne 28. února 1944. Osobní doklady a identifikační známka již nejsou rozpoznatelné. Jméno bylo získáno od 2 zajatých členů stejné osádky“.

Dva z členů osádky posledního letu Mismalovin’ zůstávají dodnes nezvěstní – navigátor Lt. Mordkowitz a hřbetní střelec T/Sgt. Fernandez. Jejich těla spočívají spolu s troskami Mismalovin‘ na dně La Manche, nedaleko od francouzského pobřeží.

*      *     *

P.S.: Některá jména u jednotky dědily nově příchozí letouny. Obvykle tomu tak bylo zásluhou pozemní osádky, která, když přišla o svůj letoun, pojmenovala někdy jeho náhradníka po něm. Někdy si nový letoun pojmenovala letová osádka, když byl její původní ztracen při „zápůjčce“, nebo dostali nový, modernější. U 100. bombardovací skupiny tak byly po původních B-17 pojmenováni jejich pokračovatelé - Horny II, Skipper II i Skypper III (KC-135R), Rosies‘ Riveters II (a III, rovněž KC 135R), Alice from Dallas II, Humpty Dumpty II, Hard Luck II, Fletchers Castoria II, Holly Terror II, King Bee II a další. Zcela mezi nimi vynikají legendami opředené stroje osádky Franka Valeshe Hang the Expense, které to dotáhly až na číslo IV.

Také Mismalovin’ se určitým způsobem dočkala pokračovatele, byť transkripce byla poněkud odlišná. Vyslovování a význam zůstaly. Poté, co se původní Mismalovin’ 25. února 1944 utopila v průlivu poblíž Calais, dorazila k sesterské 349. peruti nová, stříbrná B-17G s/n 42-97127. Dostala jméno Miss Ma‘ Lovin‘. Po několika týdnech služby byla dne 12. května 1944 sestřelena při náletu na syntetickou továrnu v Mostě (Brüx) v oblasti Sudet v Československu. Přímý zásah flakem nad cílem a následná exploze ve vzduchu usmrtila spodního střelce. Zbytek desetičlenné osádky Lt. Jacka C. Moorea se zachránil na padácích. Stali se tak prvními letci 8. letecké armády sestřelenými nad Československem.