SUNNY II
B-17F s/n 42-30796 dorazila do Anglie na konci srpna 1943 a o necelý týden později byla připravena v Thorpe Abbots do služby u 351. perutě. Na její boky nastříkali členové pozemní osádky světle šedá písmena EP-K, pojmenování zdědila po proslulé „Sunny“, se kterou osádka Capt. Glenna W. Dye odlétala 11 bojových misí, a která byla ztracena s jinou osádkou 3. září 1943. Nová 796 se tak stala Sunny II. Jméno vyvedené ozdobným písmem na nose získaly oba letouny podle přezdívky, kterou dal velitel osádky Glenn W. Dye svému malému synovi.
Z dochovaných historických podkladů není zřejmé, zda první tři mise tohoto letounu odlétala osádka Glenna Dye, přinejmenším jednu z nich však ano (a pravděpodobně všechny tři), protože se nechala 7. či 8. 9. 1943 vyfotografovat před letounem, který v tu dobu nesl známky dvou absolvovaných bojových letů.
S jistotou spolu letěli 15. a 16. září 1943, kdy většina osádky, jako první ze 100. bombardovací skupiny, dokončila turnus 25 misí. Po návratu z „rozvážky mléka“ nad La Pallice je na stojánce očekávali jejich mechanici i velitel perutě Maj. Ollen O. Turner. Sunny II, byť se na tomto úspěchu podílela až v závěru, byla centrem pozornosti, spolu s osádkou Cpt. Dye. Odlétat svou operační túru tito letci dokázali za méně než jedenáct týdnů. Slavilo se až do brzkých ranních hodin - další den se nikam letět nemělo.
Pětadvacet misí bylo velkým úspěchem a také vzpruhou pro mladé osádky, které svou bojovou činnost právě začínaly. Stejně tak pro ostřílené „vrstevníky“, kterým pár těch misí ještě zbývalo. Přinejmenším na úrovni morálky a povzbuzení pak tato událost tvořila protiváhu neúprosným statistikám. Oslava by však pravděpodobně nebyla tak radostná, kdyby její účastníci tušili, že šťastná Dyeova osádka nakonec bude z původní sestavy 100. bombardovací skupiny, tedy týmů, které se po výcviku přesunuly do Anglie jako celek, jedinou, která nakonec turnus dokončí…
Z deseti členů osádky Glenna Dye tu byli dva, kteří odlétáno neměli. Stávalo se tak z důvodů onemocnění či zranění některého z mužů, nebo z různých procesních důvodů. Těmito dvěma byli boční střelec S/Sgt. Elder D. Dickerson a Lt. John H. „Lucky“ Luckadoo, co-pilot.
Ta část osádky Glenna W. Dye, která měla odlétáno, se po několika dnech volna vrátila zpět do Spojených států. Po návratu do USA byl Glenn W. Dye umístěn na základnu Smokey Hill v Salina, KS, kde se až do konce války podílel na testování letounů B-29 jako zkušební pilot, instruktor a vyšetřovatel havárií.
Co-pilotovi „Lucky“ Luckadoo po 16. září 1943 zbývalo odlétat ještě čtyři mise. Deficit vznikl tím, že se jeho gang stal vedoucí osádkou. A když s nimi občas létal velitel operace (commanding pilot), sedával obvykle na místě co-pilota a vlastní co-pilot tak zůstával doma. To se v období 25. června až 15. srpna stalo čtyřikrát a Lucky tedy musel zůstat ve službě a pokračovat v bojových misích. To mělo nakonec trvat poměrně dlouho, protože byl zařazen do funkce operačního důstojníka perutě a jeho povinnosti mu nedovolovaly příliš často létat. Tři ze zbývajících misí absolvoval v říjnu a listopadu jako vedoucí pilot na úrovni elementu či squadrony. Poté byl na vlastní přání přesunut k 350. peruti, kde rovněž působil ve funkci operačního důstojníka a 13. února 1944 odletěl svou poslední, 25. misi.
Osud Sgt. Dickersona tak šťastný nebyl. Pro svou 25. misi byl doplněn jako boční střelec do osádky Capt. Thomase Murphyho, letícího s Piccadilly Lily. Lucky, jeho původní co-pilot, letěl v King Bee a vedl druhý element, v podstatě přímo za Lily. Bylo 8. října 1943, cílem byly Brémy. Lily se z mise nevrátila a Sgt. Dickerson byl na té své poslední, pětadvacáté, zabit…
Osudové mise na Brémy se zúčastnila i „jejich bývalá“ Sunny II. Za řízením seděl Lt. John T. Griffin. Pro jeho osádku to byl už třetí výlet nad nepřátelské území v tomto letounu, celkově šestá mise. Sunny II se vrátila těžce pošramocená. Kopule hřbetní věže byla po zásahu stíhačem zcela zničena, hřbetní střelec Sgt. Harjo byl vážně zraněn. Exploze projektilu ho srazila na podlahu u prostoru navigátora a bombometčíka. Vyškrábal se zpět do věže s roztříštěnou kopulí. Rukavice potřísněné krví z hlavy mu přimrzly na ovladačích kulometů, přesto pokračoval v boji. Později byl pro svá zranění odeslán zpět do USA. Zraněn byl také co-pilot, Lt. Johnson, který byl po vyléčení převeden do nebojové funkce u skupiny. Zadní střelec Sgt. Pilgrim byl zasažen do pravé paže. Motor číslo 3 byl vyřazen, křídlo i trup byly proděravěny nesčetnými zásahy stíhačů i flaku. Sunny II se přesto z Brém vrátila. Po návratu objevil pilot Lt. Griffin zásahy střel i ve čtyřech z dvanácti vrtulových listů.
Sunny II čekala náročná oprava, a proto se, stejně jako třeba Rosie’s Riveters a další letouny vážně poškozené z mise na Brémy, nezúčastnila ještě tragičtější operace o dva dny později, kdy byl cílem Münster. Během období, kdy byla Sunny II v opravě, byla imatrikulace EP-K přiřazena novému letounu, B-17G 42-31051 Goin’ Jessies. Sunny II tak po opravách dostala aktuálně volné písmeno, stejné jako měla původní Sunny, tedy EP-J.
Ještě před misí na Brémy byl žlutý nápis Sunny II olemován černou linkou, letounu přibývalo označení bojových misí, zatím nenesla žádné svastiky značící sestřelené nepřátelské stíhače.
Další známé fotografie ukazují letoun na konci prosince 1943, kdy měla na nose z obou stran vyvedeno 13 pum, z nich každou pátou červeně, a k tomu 5 svastik. Do takto vyzdobeného letounu usedla 30. prosince 1943 osádka Lt. George W. Brannana. Cílem byla chemická továrna v Ludwigshafenu. Jako náhradník byl k osádce přiřazen Sgt. Henry A. Markowski. Měla to pro něj být první a zároveň poslední bojová mise. Nad cílem přišli o dva motory a s dalšími poškozeními museli opustit formaci a vydat se domů na vlastní pěst. Když se táhli přes moře a neustále ztráceli výšku, přišla alespoň podpora v podobě Spitfirů RAF, které je doprovodily domů. S Thorpe Abbots takřka na dohled, pouhé čtyři míle od domovské základny, musela osádka nouzově přistát do pole u Starstonu. Tři muži byli vážně ranění. Sgt. Markowski se pak dlouho léčil s poraněnou nohou a do bojových misí již nezasáhl. Jak sám vzpomínal: „…byli jsme zle poškozeni – ztratili jsme dva motory a jen tak tak to dotáhli na anglické pobřeží, kde jsme nouzově přistáli. Po nějakou dobu jsme byli bráni jako nezvěstní.“
Úřední a navíc vojenský šiml šel v tomto omylu až tak daleko, že byl rodinám letců této osádky odeslán telegram informující o tom, že se nevrátili z mise nad Německem.
Když technická četa z Thorpe Abbotts dorazila na místo havárie, musela konstatovat neopravitelné poškození letounu. To byl konec pro Sunny II, ne však zatím pro osádku Lt. Brannana. Ta pokračovala ve svých misích až do 6. března 1944, kdy byla sestřelena při náletu na Berlín.
Původní co-pilot Sunny II, Lt. John H. „Lucky“ Lockadoo, se poté, co měli jeho přátelé odlétáno, stal operačním důstojníkem a commanding pilotem (velícím pilotem mise či části formace) 351st a později i 350th BS. Svou operační túru dokončil v únoru 1944. Dnes je „Lucky“ ve věku 102 let jedním z posledních žijících veteránů 100th BG a je společensky velmi aktivní v předávání odkazu svého příběhu, příběhu svých kamarádů a celé 100th BG mladším generacím.