SQUAWKIN’ HAWK

Ze všech pilotů, kteří vodili B-17F s/n 42-30088 Squawkin’ Hawk nad kontinent, je s tímto letounem nejvíce spojován Maj. Sumner H. Reeder, ačkoliv s ním absolvoval „pouze“ dvanáct misí z celkových padesáti, které Squawkin’ Hawk odlétala. Pokud je vám jméno Sumnera Reedera povědomé, může to být proto, že osud jeho osádky je součástí příběhu B-17F Horny II a Mugwump. Mise 6. září 1943, absolvovaná s Horny II, začala otevírat soudek smůly Reederova týmu. Při letu na Stuttgart německá 20 mm střela usmrtila co-pilota a vážně zranila tři další důstojníky. O několik týdnů později, v pátek 5. listopadu 1943, když byl Sumner Reeder stále ještě v léčení, nevrátila se většina poddůstojníků jeho osádky z útoku na Gelsenkirchen. Jejich Squawkin’ Hawk s náhradním pilotem a co-pilotem však ano, a tak mohla pokračovat ve sbírání pomyslných vavřínů odlétaných misí. Když se Sumner Reeder z léčení vrátil, stal se operačním důstojníkem 349. perutě a později i jejím velitelem. Z tohoto období už není zaznamenána žádná bojová mise Squawkin’ Hawk, kdy by Reeder seděl za řízením. Jeho velitelské povinnosti ho posazovaly do kokpitů novějších B-17G, včetně radarových pathfinderů. Stařičká Squawkin’ Hawk pokračovala ve sbírání misí se střídajícími se osádkami - Robert N. Lohof, John G. Gossage, Charles A. Brooks…

Na začátku roku 1944 prodělala Squawkin’ Hawk několik vážných poškození – 21. ledna nad St. Omer a 25. února při misi na Regensburg – 45. mise mohla být pro tento letoun opět osudovou. Blízký výbuch flaku vážně potrhal svislé ocasní plochy a poškodil řízení. Lt. Gossage zvažoval, zda s takto poškozeným letounem raději neotočit ke Švýcarsku. Na palubě tohoto letounu už jeden nepříjemný incident absolvoval – byl to on, kdo se v listopadu předchozího roku vrátil s pilotem Lt. Fleshem, a jinak prázdnou Squawkin’ Hawk od Gelsenkirchenu. Gossage zvažoval pečlivě. Protože ale měla většina mužů jeho aktuální osádky před ukončením operačního turnusu, rozhodli se pokusit o návrat. Přistáli sice na cizím letišti, i tak se ale dostali domů.

Při následné opravě byla letounu vyměněna velká část směrovky i jejího stabilizátoru, což dokládá jinak umístěné „D“ a jiný styl sériového čísla než před tím. Při opravách bylo D v bílém čtverci nastříkáno černě, jak tomu bylo u B-17G, v tu dobu již běžných. Při tom bylo přebarveno i D na křídle. Tím se Squawkin’ Hawk vymyká běžným B-17F této jednotky, které měly D v barvě tmavé modři.

V předjaří 1944 se její skóre blížilo k padesáti misím. Jedním z největších rivalů, v běhu o toto prvenství, byl Horny II od stejné perutě. Takřka před cílovou páskou byl Horny z klání vyřazen nehodou, která způsobila jeho zničení, a Squawkin’ Hawk se 10. dubna 1944 stala první B-17 od 100. bombardovací skupiny, která odlétala 50 misí. Následovaly oslavy, mnohá fotografování a především „podpisy“. Podepisovat se někteří z příslušníků jednotky začali ještě před tím, než byla na příď domalována padesátá puma. A pak se z toho strhla lavina. Takřka každé volné místečko na letounu bylo popsáno, povětšinou bílou barvou, nespočtem příslušníků Stovky i jejích podpůrných jednotek. Psalo se na trup, křídlo, směrovku, výsostné znaky i pneumatiky podvozku… Snad každý, kdo měl Squawkin’ Hawk v dosahu, chtěl své jméno připojit k ostatním a poslat tak pozdrav domů, až tam tato B-17 odletí na túru po USA pro podporu nákupu válečných úpisů. A v neposlední řadě měla tato B-17F ukázat, že Krvavá Stovka už není jen smolnou jednotkou, ze které se skoro nikdo domů nevrací, ale že jsou s ní spojeny i příběhy se šťastným koncem. Armádní PR ovšem pochopitelně mlčelo o některých období života tohoto letounu a s ním spojených osádek. Nebo je přinejmenším s laskavostí k národu poněkud uhlazovalo.

Všichni, kdo se podepsali, tak chtěli vyjádřit svou účast na úspěchu tohoto letounu. A po pravdě – všichni na něm také svůj podíl měli. Na směrovku, pod sériové číslo z pravé strany, někdo napsal i soupis původní osádky Squawkin’ Hawk - Capt. Sumnera H. Reedera a jeho mužů, ačkoliv někteří z nich už nežili, byli se zraněními odesláni na léčení do USA, nebo už půl roku trčeli za ostnatými dráty německých zajateckých táborů. Jejich druhové od perutě slavící úspěch, kterého dosáhla stará 42-30088, na ně nezapomněli…