HORNY II
„Jednou jsi dole, jednou nahoře“, zpívá se v jedné známé české písni, která je jen o tři roky starší, než prototyp B-17, tedy Model 299. Úvod refrénu písně trojice Voskovec, Werich, Ježek lze bez úprav promítnout do osudu B-17F č. 42-5957. Letoun byl vyroben ve 40. výrobním bloku série F v závodech Vega v Burbanku. Letectvo jej převzalo 24. května 1943 a o dva měsíce a jeden den později byl v Anglii. Následně byl zařazen do služby u 349. bombardovací squadrony, 100. bombardovací skupiny.
Z první mise, kterou letoun absolvoval 6. září 1943, se vrátil s mrtvým co-pilotem na palubě a vážně raněným pilotem, bombometčíkem a navigátorem. Na misi do Stuttgartu v ten den, v zatím nepojmenované B-17 s kódovým označením XR-D, letěla osádka Lt. Sumnera H. Reedera, jednoho z budoucích velitelů 349. perutě. Zatímco pro letoun to byla první mise, pro Reederovu osádku třináctá!
Během přímého letu při zaměřování cíle zaútočili na skupinu ze slunce a pozice 2 hodiny, tedy téměř čelně, německé Fockewulfy. Takřka okamžitě byl Reederův letoun zasažen. Střely z 20mm kanonů zasáhly nos, kokpit a proděravěly jednu křídelní nádrž. Hřbetnímu střelci, T/Sgt. Haroldu L. Pope, se podařilo útočící letoun ve vzdálenosti 400 yardů zasáhnout. Fockewulf explodoval těsně před B-17, na kterou útočil, a jeho trosky jí poškodily ocasní plochy. To však nebylo nejhorší. Jedna ze střel, které zasáhly kokpit, prošla bočním oknem co-pilota F/O Harry E. Edeburna a explodovala na pancíři jeho sedačky. Edeburn se zakrvácený sesul na řízení. Další střepiny odtrhly část pilotova sedadla. Pilotovi - Lt. Reederovi střepiny potrhaly pravou ruku a nohu. Vážně raněný co-pilot se dokázal s vypětím sil srovnat v sedačce tak, aby nebránil řízení. Reeder sestoupil do nižších pater combat boxu, kde hledal ochranu ostatních strojů, a pokračoval v letu k cíli. To ještě nevěděl, že také bombometčík a navigátor jsou vážně ranění a silně krváceli. Vzápětí se ukázalo, že je poškozen rozvod kyslíku a rádio. Bombometčík, Lt. Peter E. Delao, byl raněný střepinami v obličeji, na nohou i rukou. Navigátorovi Lt. Russelu D. Engelovi střepiny explozivního střeliva potrhaly obličej a připravily jej o jedno oko. Přesto později odmítl morfinovou injekci proti bolesti, aby mohl pilotovi pomoci s řízením, v zastoupení umírajícího co-pilota. Sumner Reeder opustil formaci a otočil se k domovu. Bylo třeba sestoupit do menší výšky, kde by se obešli bez kyslíku. Ačkoliv na ně stále útočili stíhači, k žádnému dalšímu vážnému zásahu už nedošlo. Pilot setřásal nepřátele takřka akrobatickými úhybnými manévry, v obraně pomáhalo i pár dosud fungujících kulometů. Nakonec letoun střemhlavě vlétl do roztrhané oblačnosti, kde pilot několikrát měnil směr tak, aby nepřátelé nedokázali odhadnout, kde z ní vyletí. Několikrát přelétali z mraku do mraku, v něm měnili kurs i o 180° a mátli tak stíhače.
Když na chvíli nehrozilo bezprostřední nebezpečí nepřítele, sestoupil hřbetní střelec T/Sgt. Pope do kokpitu, aby položil raněného co-pilota na podlahu. F/O Edeburn se však vzápětí snažil třikrát vrátit na své sedadlo, aby raněnému veliteli pomohl v řízení. Při třetím pokusu padl po zádech do prostoru za sedadly a více nevstal.
Když se Reederovi podařilo stíhače setřást, byli nízko nad terénem, vůbec neměli ponětí kde. Po nějaké době dokázal navigátor, i přes svá zranění a ztrátu navigačních pomůcek, pilotovi doporučit přibližný kurs k Anglii. Jakmile dosáhli pobřeží, pokračovali podél něj k severu, aby pro případ nutnosti nouzového přistání nebo opuštění letounu na padácích byli nad pevninou, protože nejméně jedna ze dvou dinghy byla zničená. Několikrát zamířili na slepo 40–50 mil na západ nad moře, ale pak se vždy vrátili k francouzskému pobřeží a pokračovali podél něj. Nakonec zahlédli na západě slabý opar. Palivo docházelo, zkusili to ještě jednou. Tentokrát úspěšně. V Anglii se začali rozhlížet po letišti dostatečně velkém, aby na něm mohli přistát. Nakonec uviděli na zemi bombardér. Byla to základna RCAF, kde se o ně postarali. Po přistání Lt. Reeder vylezl z letounu a několik minut ležel bez hnutí na trávě. Poté zatelefonoval na svou základnu a stejně jako jeho druhové, byl převezen do nemocnice. K činné službě se vrátil až na začátku ledna 1944. Bombometčík a navigátor byli pro svá závažná zranění vyřazeni ze služby a odesláni zpět do USA. Za svůj výkon v této misi byl Lt. Reeder vyznamenán DSC (Distinguished Service Cross), vážně ranění poručíci Engel a Delao obdrželi DFC (Distinguished Flying Cross). To bylo posmrtně uděleno i co-pilotu F/O Edeburnovi za jeho hrdinství a snahu i přes vážná zranění pomoci rovněž raněnému pilotovi v řízení poškozeného letounu.
Mezitím, co byl Lt. Reeder v léčení, pokračoval zbytek poddůstojníků osádky ve svých misích. Z jedné z nich se po kontroverzním incidentu nevrátili - dne 5. listopadu musela většina z nich opustit letoun nad nepřátelským územím na padácích, zatímco náhradní pilot a co-pilot s letounem doletěli zpět do Anglie (viz medailony letounů Mugwump a Squawkin Hawk). Jeden z členů osádky při tom zahynul, když se mu neotevřel padák, čtyři padli do zajetí a třem se podařilo před nepřítelem uniknout.
Lt. Reeder se po návratu z nemocnice stal operačním důstojníkem 349. perutě a později i jejím velitelem. V červenci 1944 dokončil operační túru, předal velení perutě a vrátil se do USA. Zde nastoupil k transportnímu letectvu a 19. března 1945 zahynul na pobřeží Floridy při cvičném letu v C-54.
* * *
Letoun 42-5957 byl opraven a vrátil se do bojového nasazení. Byl přiřazen osádce Lt. Henry M. Heningtona, která 3. 9. 1944 přišla o svůj letoun nazvaný Horny, když s ním byli po náletu na letiště Le Roger u Paříže nuceni přistát v kanálu La Manche. Nový letoun pojmenovali Horny II. Ke jménu přidali kresbu dlouhorohého texaského býka, jehož výraz jméno letounu více než zdůrazňoval. Datum, kdy se odehrála hned první mise osádky v jejich novém letounu (sama jich měla na kontě již 11), by mohlo dávat tušit obsah následujících řádků – byl to 8. říjen 1943 a cílem byly Brémy.
Se dvěma vyřazenými motory a proraženými palivovými nádržemi se ve výšce 4000 stop táhli přes Severní moře domů. Po předchozí zkušenosti se jim rozhodně znovu koupat nechtělo! Když přistáli v Thorpe Abbotts, během pojíždění letounu došly poslední zbytky paliva.
Horny II putoval znovu do péče mechaniků a díky tomu se on, ani jeho osádka nezúčastnili katastrofální mise na Münster o dva dny později.
Heningtonova osádka dokončila svůj operační turnus 25 misí na konci roku 1943, přičemž velkou část z nich odlétala v tomto letounu. Ta poslední, pětadvacátá, se odehrála 31. prosince 1943. Cílem byla opět Paříž a opět se Henington s Horny II vracel přes Kanál pouze se dvěma funkčními motory, a navíc s prostřílenými pneumatikami. Tentokrát to naštěstí dopadlo poměrně dobře.
Začátkem roku 1944 letoun střídalo několik osádek. Přicházela nová poškození a stoupal rovněž kredit odlétaných misí. Pilotem té poslední Hornyho osádky byl Ferdinand J. Herres, který 8. května 1944 přivedl letoun úspěšně zpět od Berlína. Pro Horny II to byla 49. mise a pouze jeden bojový let zbýval k tomu, aby se stal první B-17 od 8. letecké armády, která odlétá 50 misí. O dva dny později tragická náhoda nebo nepozornost rozžehla jiskru, která způsobila explozi benzinových par a následný požár, když letoun na stojánce jeho vedoucí mechanik Sgt. Chris Starr omýval benzínem. Hrdý veterán téměř 50 misí už svůj rekord do historie 8. letecké armády nezapsal. Za těch devětačtyřicet ovšem několikrát, i přes značná poškození a mrtvé či raněné na palubě, dokázal Horny II své osádky vždy spolehlivě dovézt domů.