NINE LITTLE YANKS AND A JERK

Letoun s/n 42-3271 je svým noseartem zcela jistě jednou z nejpřitažlivějších B-17F, které u 100. bombardovací skupiny létaly. Tato B-17 nepatřila mezi původní letouny jednotky, se kterými se přesunula na zámořské bojiště. Stejně tak jeho osádka, která mu také přidělila jméno.

Letoun sloužil měsíc u 91. bombardovací skupiny v Bassingbourn a jako zánovní dorazil do Thorpe Abbotts 5. července 1943. Osádka Lt. Roberta L. Hughese pak o devět dnů později. Byla první „náhradní” osádkou 351. perutě. Letoun dostala přidělený hned následující den. Dodatečný výcvik u skupiny a čekání na první bojový let trvaly déle, než by si mladá osádka přála. Stalo se tak až o měsíc později.

Jeden ze členů pozemní osádky, Cpl. Frank Stevens, namaloval na příď letounu na pumě sedící málo oděnou slečnu ve vysokých jezdeckých botách a americkém klobouku a pod ní ozdobný nápis „Nine Little Yanks and a Jerk”. O vzniku jména letounu a jeho významu existují dvě varianty. První mluví o tom, že v desetičlenné osádce Lt. Hughese sloužilo devět hochů ze Severu (Yanks) a pouze jeden z Jihu (Jerk). Tím byl Sgt. Buntin, boční střelec. Mělo tak jít o přátelské škádlení mezi muži jedné osádky. Jiná varianta využívá toho, že slovo „Jerk“ je vykládáno také jako „potrhlý člověk, blbec, moula…“. Kde je více pravdy, je těžké určit. Sami členové Hughesovy osádky později důvody pojmenování letounu změkčovali vysvětlením, že tím „blbcem v osádce” byl pokaždé někdo jiný a že se v této pozici vystřídali všichni. Jednou se potrefeným stal radiooperátor T/Sgt. Boyle, když zapomněl stáhnout vlečnou anténu a při přistání ji vláčel po zemi, jindy zase spodní střelec T/Sgt. Horace Barnum zapomněl po přistání vybít zbraně ve spodní věži vypůjčené Picadilly Lily. Osádka hrála takovou nevinnou hru – pozorováním, kdo se při aktuální misi stane oním pitomcem.

Dne 14. října, krátce po tragických misích na Münster a Brémy, při kterých 100. bombardovací skupina dohromady ztratila 19 osádek, se konal druhý na Schweinfurt, známý jako „Black Thursday“, černý čtvrtek, nebo také „Second Schweinfurt Mission“ – druhá Schweinfurtská mise. Oslabená Stovka mohla přispět pouze osmi letouny a osádkami. Ty byly včleněny do formací ostatních dvou skupin 13. combat wingu. Jedním z letounů, letících s 95. bombardovací skupinou, byl i Nine Little Yanks and a Jerk s Robertem Hughesem a jeho osádkou. V oblasti IP – poslední otočný bod před zahájením zaměřování cíle, dostal vedoucí letoun 95. bombardovací skupiny zásah flakem a zmizel z formace. Hned nato byla zasažena B-17F „Heaven Can Wait“ Lt. Keela, letící vpravo vedle Hughese. Po několik chvil neovladatelný letoun prudce stočil na Hughesovu B-17. Rychlá reakce pilotů v Nine Little Yanks and a Jerk vedla k prudkému potlačení levou zatáčkou, čímž vytvořili prostor pro Keelovu pevnost. Zároveň ale vypadli ze své formace a ocitli se o dost níže a sami. V tu chvíli spatřil bombometčík cíl přímo před sebou. Letět nad něj osamoceně bylo velkým rizikem. Oproti předpisům se osádka jednomyslně shodla na tom, že do toho půjdou a na cíl zaútočí. Bombometčík Lt. Elliott přestavěl svůj Norden o tisíc stop níže, pilot nastavil pevný kurs, výšku a rychlost a bombometčík začal zaměřovat. Pumy vypuštěné ve 14:54 zasáhly cíl, který si pilot i bombometčík pečlivě nastudovali při předletové přípravě, přesně do jeho středu.

Po opuštění cíle se levou stoupavou zatáčkou připojili k 95. bombardovací skupině, která se stále ještě srovnávala do formace po předchozím pocuchání flakem.

Událost měla dohru na velitelství 3. bombardovací divize. Lt. Hughes a Lt. Elliott byli povoláni na kobereček ke generálu Curtisi LeMayovi. Lt Hughes na to vzpomínal: „Byl to pro mě mimořádný zážitek, nikdy jsem neviděl tolik vysokých důstojníků v jedné místnosti. Když se shromáždili zástupci všech skupin, byla diskputace zahájena a my jsme dostali pokyn k usednutí. V tu chvíli generál LeMay promluvil: „Může vystoupit Lt. Hughes ze 100. bombardovací skupiny?“. Když jsem předstoupil před ostatní, řekl: „Řeknete těmto pánům, co jste včera dělali?“ „Ano,“ odpověděl jsem.

Vyprávěl jsem, jak jsme museli uhnout střemhlavým letem, abychom si zachránili život, a že když jsme letoun vyrovnali, cíl, o kterém jsme byli informováni, ležel přímo před námi. Jak se všichni muži dobrovolně přihlásili k tomu, že budeme pokračovat. O tom, že jsme měli perfektní zaměření a že poručík Elliott cíl zničil. Generál LeMay se mě zeptal, jak jsem věděl, že jsme cíl identifikovali správně. Informoval jsem ho, že jsem studoval fotografie cíle a skutečnost, že náš letoun byl určen jako fotografický stroj pro 100. bombardovací skupinu. „Přesně tak, pánové, deset bomb přímo do středu,“ odpověděl generál LeMay. Přistoupil k mapě, odtáhl papír a odhalil zvětšenou cílovou fotografii, na níž byl vidět zásah. Jeho další poznámka zněla: „Poručík by měl dostat vyznamenání.“ Na to se ze zadní části místnosti ozvala jasně vyslovená odpověď: „Ten chlap by měl být postaven před válečný soud za opuštění formace!“.  “

Tím, kdo své mínění takto vyslovil, byl Col. Bud Peaslee, který misi na Schweinfurt vedl. O mnoho let později se z Hughese a Peasleeye stali velmi dobří přátelé.  

Takřka celá osádka dokázala dokončit svou operační túru. Jeden z jejích členů však tu jejich nevinnou hru „na pitomce“ dohrál o něco dříve. Už dříve zmíněný T/Sgt. Joseph F. Boyle dne 3. listopadu 1943, při náletu na ponorkové doky ve Wilhemshawenu, nárokoval dvě sestřelené Me 410. Při tom zároveň asi 10 projektily poškodil svislé ocasní plochy vlastního letounu. Pravděpodobně se pro ten den stal tím šťastným pitomcem osádky on. Avšak tentokrát jistě spokojeným. Jinak tomu bylo o dva dny později při náletu na Gelsenkirchen. Flak ráže 88 milimetrů explodoval blízko letounu a jedna malá střepina těsně olízla okraj protiflakové vesty, pronikla mu do srdce a na místě ho zabila.

26. listopadu s nimi na pozici co-pilota v Nine Little Yanks and a Jerk letěl velící commanding pilot 351. perutě, Capt. John „Lucky“ Luckadoo.

Přinejmenším jednu misi s tímto letounem absolvoval také legendární Lt. Frank E. Valesh. Dne 4. ledna 1944 při náletu na Kiel byl motor č. 2 zasažen flakem, a vrtule, kterou nešlo postavit do praporu, vytáčela otáčky motoru nad přípustnou mez. Zároveň se enormně zvýšila spotřeba paliva. Se zbytky benzinu v nádržích přistál Valesh nouzově na základně v Leconfieldu.

Naposledy ve svém letounu letěla Hughesova osádka 7. ledna 1944 na Ludwigshaven.  Nine Little Yanks and a Jerk byla během své služby u 100. bombardovací skupiny mnohokrát poškozena a nemálo času strávila v opravách. Proto také odlétala mezi červencem 1943 a lednem 1944 pouze 28 misí.

Dne 24. ledna 1944 si letoun vypůjčila mladá osádka na cvičný let. Při přistání se samovolně zasunula levá podvozková noha a letoun se poškodil. Protože v období havárie už jednotka dostávala nové B-17G, bylo rozhodnuto, že toto staré „F“ nebude opravováno. Bylo tedy převezeno do technického zázemí jednotky, kde bylo využíváno jako “hangar queen” – zdroj náhradních dílů pro jiné opravované letouny, než byly její zbytky sešrotovány.

Nine Little Yanks and a Jerk měla jako jedna z mála B-17F, sloužících u 100. bombardovací skupiny, na místě astrokopule ploché zasklení perspexem. Byl to pozůstatek původní služby u 91. bombardovací skupiny, která měla takto upravenou řadu svých letounů. Neobvyklými u Stovky byla také tři stropní okna v přídi.

Lt. Hughes dokončil svou operační túru náletem na Berlín 4. března 1944. Většina jeho osádky o necelý měsíc dříve. Ze svých 25 misí jich v Nine Little Yanks and a Jerk odlétal přinejmenším 18.

Po ukončení bojových letů Lt. Hughes krátce testoval a létal s osobními letadly prezidenta Roosevelta a Gen. Curtise LeMaye.